ECLI:CZ:US:1999:2.US.116.99
sp. zn. II. ÚS 116/99
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní
stížnosti navrhovatele univ. prof. JUDr. L. P., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto
1/98-30, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j.
27 Rto 1/98-30, bylo porušeno v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst.
1, 2 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo na
ochranu osobnosti a právo na soudní ochranu.
II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto
nálezu se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 4. 3. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
3. 3. 1999, jímž stěžovatel univ. prof. JUDr. L. P., brojí proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto
1/98-30, neboť z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným
rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2
Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina.
I.
Stěžovatel se svým návrhem z 29. 5. 1997, opírajícím se o §6
zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a odporu proti němu, dále jen zákon o protiprávnosti
komunistického režimu, domáhal u Okresního soudu v Olomouci
zrušení trestu těžkého žaláře v trvání 20 roků, uloženého jeho
dnes již zesnulé matce L. P. rozsudkem Mimořádného lidového soudu
v Olomouci ze dne 25. 10. 1948 č.j. Ls 168/48-68 za zločin
udavačství podle §11 Dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.,
o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů
a o mimořádných lidových soudech.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1998 č.j. Nt
207/97-21 byl předmětný návrh zamítnut s odůvodněním, že na danou
věc se nevztahuje ani zákon o protiprávnosti komunistického
režimu, ani zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen rehabilitační zákon, protože skutek,
za nějž byla matka stěžovatele odsouzena se stal mimo rozhodné
období.
Nesouhlas s tímto rozhodnutím stěžovatel vyjádřil ve včas podané
stížnosti ke Krajskému soudu v Ostravě.
Ten svým usnesením ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30
napadené usnesení prvostupňového soudu zrušil, neboť podle jeho
názoru obecné soudy nejsou příslušné k přezkoumávání rozhodnutí
mimořádných lidových soudů. Tyto soudy stály mimo soustavu řádných
soudů, takže zánikem účinnosti této mimořádné právní úpravy
zanikla i možnost přezkumu stavu touto mimořádnou úpravou
založeného.
V bližším odůvodnění ústavní stížnosti se dovozuje, že na
uvedenou věc matky stěžovatele je možno vztáhnout §6 zákona
o protiprávnosti komunistického režimu, neboť jednání jeho matky,
za něž byla v r. 1948 odsouzena, směřovalo k ochraně základních
lidských práv a svobod, a sice nikoliv zjevně nepřiměřenými
prostředky. Zároveň předmětné jednání nespadá pod rehabilitační
zákon, jak požaduje §6 zákona o protiprávnosti komunistického
režimu.
Stěžovatel též dále rozvádí podstatu nezákonností, jimiž se
vyznačovalo odsouzení jeho matky mimořádným lidovým soudem. Proto
také již v r. 1991 dal podnět k podání stížnosti pro porušení
zákona předmětným rozsudkem mimořádného lidového soudu. Vrchní
soud v Praze tehdy svým usnesením ze dne 18. 11. 1994 č.j. 7 Tz
38/92-96 podanou stížnost pro porušení zákona zamítl. Vycházel
z toho, že přezkum rozhodnutí mimořádných soudů nelze provést
cestou řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle odůvodnění
jeho usnesení však pozdější přezkum rozhodnutí výjimečných soudů
by bylo možno připustit toliko na základě zvláštního zákona tak,
jak tomu bylo podle rehabilitačního zákona.
Stěžovateli je známo postavení mimořádných lidových soudů
konstituovaných Dekretem prezidenta republiky č. 16/45 Sb., ovšem
je toho názoru, že rozhodování těchto soudů by mělo podléhat za
určitých podmínek přezkumu. Pokud nikoliv podle trestního řádu,
pak alespoň na základě zákonů zvláštních, vydaných právě za účelem
nápravy a zmírnění křivd spáchaných na nespravedlivě odsouzených
obětech komunistického režimu. Takovým zákonem je podle názoru
stěžovatele nepochybně zákon o protiprávnosti komunistického
režimu.
V závěru svého návrhu stěžovatel dovozuje, že pokud Krajský soud
v Ostravě stojí na stanovisku absolutní nemožnosti přezkumu
rozhodnutí mimořádných lidových soudů, pak toto rozhodnutí je
v rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Proto navrhuje zrušení
předmětného usnesení jmenovaného obecného soudu.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst.
4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen zákon, vyjádření účastníků a vedlejších
účastníků.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, který napadené
usnesení vydal, zopakoval argumentaci obecných soudů stran
skutečnosti, že jednání matky stěžovatele, v souvislosti s nímž
podal stěžovatel návrh na zrušení trestu za ně, bylo spácháno mimo
rozhodné období, plynoucí jak z rehabilitačního zákona, tak i ze
zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Oba právní předpisy
vymezily tuto dobu daty 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 s tím, že ke
spáchání inkriminovaných deliktů muselo dojít po 5. 5. 1945.
Naproti tomu čin matky stěžovatele byl spáchán 14.10.1940. Dále se
poukazuje na mimořádný charakter řízení a rozsudku mimořádného
lidového soudu, které nelze žádným způsobem následně přezkoumávat
soudy obecnými. Proto prvostupňové usnesení jakožto soud
stížnostní zrušil. Ústavnímu soudu se z uvedených důvodů proto
navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se podle §28 odst. 2
zákona postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, a dospěl k následujícím závěrům.
Právní stav, založený napadeným usnesením krajského soudu
spočívá v tom, že o původním návrhu stěžovatele na zrušení trestu
jeho matky nebylo a doposud není věcně rozhodnuto. Prvostupňové
usnesení krajský soud pouze zrušil, aniž bylo věcně o návrhu
rozhodnuto. Je pravdou, že takový postup trestní řád nevylučuje,
ale jen pokud tomu nebrání potřeba nového rozhodnutí ve věci (§149 odst. 1, návětí, per arg. a contrario).
Z hlediska příčin tohoto stavu je klíčový procesní postup již
soudu prvního stupně, jenž nepochyboval o tom, že může o návrhu
stěžovatele jednat na základě §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu a §4 a následujících rehabilitačního
zákona. Tento soud se však ve svém usnesení vůbec nezabýval
a tudíž ani nevypořádal s otázkou, zda věc matky stěžovatele
splňovala všechny předpoklady dané v §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu. V té souvislosti nebral v potaz ani ratio
citovaného ustanovení, v důsledku čehož dospěl k závěru o nutnosti
návrh stěžovatele zamítnout, odvolávaje se pouze na skutečnost, že
čin matky stěžovatele byl spáchán mimo rozhodné období.
Krajský soud se v otázce dopadu rozhodného období, stanoveného
v obou zákonech, na možnost obecného soudu o věci jednat,
ztotožnil s názorem soudu prvostupňového. Stejně jako on se
nezabýval ani otázkou naplnění všech předpokladů §6 zákona
o protiprávnosti komunistického režimu, ačkoliv ji sám stěžovatel
ve stížnosti proti usnesení okresního soudu výslovně položil.
Navíc opřel své čistě zrušovací rozhodnutí o konstatování, že
obecné soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí soudů mimořádných,
aniž blíže zdůvodnil tento svůj v podstatě výlučný názor.
Podle názoru Ústavního soudu, aniž by se tím stavěl do role III.
soudní instance ve vztahu k soudům obecným, nelze absolutně
vyloučit z následného přezkumu obecnými soudy rozhodnutí soudů
mimořádných, která mohla znamenat a mnohdy zakládala nezákonnosti
takového charakteru, jak se o nich zmiňuje §1 rehabilitačního
zákona, jakož i §1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
V tomto ohledu je Ústavní soud stejného názoru jako Nejvyšší soud
a Vrchní soud v Praze, který plyne z rozhodnutí č.j. 7 Tz
38/92-96-97: "Činnost Národního soudu a mimořádných lidových soudů
je nutno považovat za období právně uzavřené, nepodléhající
kritériím později platného práva. Pozdější přezkum rozhodnutí
výjimečných soudů by bylo možno připustit toliko na základě
zvláštního zákona tak, jak tomu bylo podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci." V tomto ohledu je třeba souhlasit
i s ústavní stížností, která zdůrazňuje možnost takovéhoto
přezkumu na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Právě proto, že jde o judikaturu mimořádných soudů, měla-li
nezákonný charakter ve výše uvedeném smyslu, je namístě závěr ten,
že následný její přezkum musí být možný, ba dokonce nezbytný,
nemá-li dojít ke zpochybnění hodnot, k nimž se hlásí již sama
Ústava ČR v čl. 1. Hmotněprávní i procesní základ takovýchto
přezkumů pak nabízí ustanovení §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu, jakož i §4 a následujících rehabilitačního
zákona, jehož přiměřeného použití se zákon předchozí výslovně
v tomto směru dovolává. Zvláště příznačný je z tohoto hlediska §7 rehabilitačního zákona. Přiměřená aplikace jeho odstavce 1.,
věty druhé zajisté nebrání přezkumu rozhodnutí mimořádného
lidového soudu. A byl-li tímto dnes již neexistující Mimořádný
lidový soud v Olomouci, potom rozhoduje věcně příslušný soud,
v jehož obvodu měl sídlo tento mimořádný soud, tudíž Okresní soud
rovněž v Olomouci.
Další samostatný problém v této návaznosti představuje ratio
legis §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, k němuž
důvodová zpráva uvádí: "...vzhledem k některým případům se jeví
jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých
uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací
nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřující ne
zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv
a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno
trestně..." Z hlediska historického výkladu citovaného §6 nelze
důvodovou zprávu k němu opomenout, má-li být důsledně řešena nejen
otázka správné interpretace tohoto zákonného ustanovení, ale také
již výše naznačená otázka, zda obecný soud může následně
přezkoumat rozhodnutí soudu mimořádného. Signifikantní v této
souvislosti byl i návrh tehdejšího veřejného žalobce u Mimořádného
lidového soudu v Olomouci, který neshledal důvody k dalšímu
trestnímu stíhání matky stěžovatele a doporučil trestní stíhání
zastavit a věc vyřídit podle Dekretu č. 138/45 Sb., o trestání
některých provinění proti národní cti, jako provinění.
Prvním předpokladem aplikace §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu je skutečnost, že jde o trestný čin, na
který se nevztahuje rehabilitační zákon (předpoklad negativní).
Další kumulativní podmínku v tomto ohledu představuje povaha
posuzovaného jednání odsouzeného jakožto jednání směřujícího
k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně
nepřiměřenými prostředky (předpoklad pozitivní).
Podle §9 rehabilitačního zákona, jehož se též dovolává coby
procesního předpisu zákon o protiprávnosti komunistického režimu
v §6, soud návrh na zrušení trestu zamítne také tehdy, jde-li
o věc, na kterou se rehabilitační zákon nevztahuje.
Při doslovném výkladu citovaného §9, jakož i §6 zákona
o protiprávnosti komunistického režimu, bez ohledu na výše uvedený
jeho historický výklad, by musel obecný soud vždy dojít k závěru,
že návrh ve věci stojící mimo rehabilitační zákon nutno zamítnout.
Znamenalo by to ovšem, že navrhovatelé by v takovýchto případech
nikdy nedosáhli toho, oč svým návrhem usilovali a k čemu svým
účelem nepochybně směřuje ustanovení §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu. Tento absurdní závěr neboli výklad obou
citovaných zákonných ustanovení ad absurdum dokládá, že je nutno
diferencovat přinejmenším dvě skupiny trestních věcí, které
nespadají pod rehabilitační zákon.
Prvou z nich představují případy, které nespadají ani pod
rehabilitační zákon, např. z důvodu jejich vybočení z doby
rozhodné, ani pod zákon o protiprávnosti komunistického režimu,
neboť nešlo o jednání směřující k ochraně základních lidských práv
ve smyslu §6 tohoto zákona.
Druhou skupinu případů pak představují ty, které rovněž
nespadají do věcné působnosti rehabilitačního zákona, např.
z téhož důvodu, jako u skupiny prvé, ovšem na rozdíl právě od této
skupiny spadají pod ustanovení §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu díky své povaze, definované v tomto
ustanovení (...jednání směřující k ochraně...). Logicky potom je
prvním předpokladem užití §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu skutečnost, že na věc se nevztahuje
rehabilitační zákon.
Zatímco návrhy v případech ze skupiny prvé by měly být podle §9 rehabilitačního zákona oprávněně zamítány, stejně jako jiné
kauzy, nespadající pod tento zákon bez souvislosti se zákonem
o protiprávnosti komunistického režimu, u případů skupiny druhé
nebude vyloučeno splnění další kumulativní podmínky požadované §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, to vedle podmínky
první, tj., že věc nespadá pod rehabilitační zákon. A v takovýchto
případech zamítnout návrh bez dalšího, jen s odvoláním na
negativní předpoklad, nelze. Je tomu tak proto, že mohly být
splněny oba v §6 citovaného zákona požadované předpoklady
(negativní i pozitivní).
Pokud se obecné soudy v řízení o návrhu podle §6 zákona
o protiprávnosti komunistického režimu a o stížnosti proti
usnesení o tomto návrhu omezí jen na zjištění negativního
předpokladu a ponechají stranou otázku naplnění předpokladu
i pozitivního, jde o procesní vadu, která může vyznít v neprospěch
navrhovatele. Jako taková se zároveň dotýká ústavně zaručeného
práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
K takovému pochybení došlo podle názoru Ústavního soudu
v postupu nejen Okresního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí
napadáno ovšem není, ale zejména v postupu Krajského soudu
v Ostravě.
Není tu vytýkáno, že předpoklady aplikace a dalšího postupu
podle §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jakož
i podle §4 a následujících rehabilitačního zákona nebyly zkoumány
a hodnoceny určitým způsobem. To by znamenalo zasahováním
Ústavního soudu mimo jeho pravomoci. Uvedený soud pouze vytýká, že
se touto otázkou obecný soud procesně vůbec nezabýval, resp. že
Krajský soud v Ostravě jako soud stížnostní toto pochybení soudu
prvostupňovému nevytknul a podle toho sám procesně nepostupoval
a nerozhodl (§147 odst. 1, §148 odst. 1 a §149 odst. 1).
Stejně tak Ústavní soud nevytýká soudu obecnému, že k otázce
příslušnosti obecných soudů přezkoumávat rozhodnutí soudů
mimořádných zaujal určité stanovisko, ale vytýká mu v této
souvislosti, že svůj názor pouze konstatoval a nevypořádal se
s námitkami opačnými, jež mu musely být známy z podané stížnosti,
jakož i z usnesení Vrchního soudu v Praze.
Napadené usnesení krajský soud učinil, omezuje se jen na zrušení
usnesení soudu prvostupňového, v důsledku výše uvedených výtek ze
strany Ústavního soudu za situace, kdy v dané věci bylo zapotřebí
rozhodnutí nového, neboť pouhým tímto zrušením zůstala nadále
nevyřešena otázka, položená v původním návrhu stěžovatele, tj.
žádost o zrušení trestu uloženého jeho matce. Nevyřešení této
otázky sice nebránilo dalšímu procesnímu postupu orgánu činného
v trestním řízení, ale bránilo naplnění účelu §6 zákona
o protiprávnosti komunistického režimu, o který se původní návrh
stěžovatele ve věci jeho matky opíral a kteréžto zákonné
ustanovení zůstalo stranou pozornosti obecného soudu.
Důsledkem popsaného procesního postupu, zejména krajského soudu,
jehož usnesení je napadáno, se tak stalo denegatio justitiae
neboli odepření spravedlnosti, které se svou stížností ke
krajskému soudu stěžovatel domáhal.
III.
Podle již citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
K porušení takto ústavně garantovaného práva na soudní ochranu
může dojít nejen v případech, kdy je oprávněný zbaven vůbec
možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i za situace, kdy stanoveným
postupem své právo u soudu uplatnil, ovšem tento soud v důsledku
procesních pochybení o takovémto návrhu věcně nerozhodl.
Stěžovatel jako subjekt předmětného ústavně zaručeného
základního práva, které uplatnil coby oprávněný stěžovatel ve
smyslu trestního řádu, byl ve svém právu na soudní ochranu dotčen
napadeným usnesením krajského soudu tím způsobem, že obecný soud
v důsledku procesních pochybení znemožnil věcně rozhodnout
o původním návrhu stěžovatele.
Ústavní stížnost též namítala porušení odst. 2 čl. 36 Listiny.
Zejména druhá jeho věta je podstatná, neboť podle ní z pravomoci
soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se
základních práv a svobod podle Listiny.
Takovým právem, jehož přezkumu se stěžovatel původně domáhal
u okresního soudu svým návrhem podle §6 zákona o protiprávnosti
komunistického režimu, je právo zaručené v čl. 10 odst. 1 Listiny,
tj. přinejmenším právo na zachování jeho lidské důstojnosti
a cti... Je pravdou, že matka stěžovatele již nežije. Žijí však
lidé, kteří znali ji, její rodinu, jejího syna. Kromě toho
důstojnosti a cti každého člověka se musí dotýkat odsouzení jeho
předka pro tak závažný trestný čin, jakým je udavačství, zvláště
je-li přesvědčen, že se tohoto trestného činu jeho blízký
nedopustil.
Z logiky věci též vyplývá, že uvedená skutečnost se proto dotýká
i osoby stěžovatele, jeho důstojnosti a cti.
Proto o zrušení inkriminovaného trestu žádal obecný soud. Tento
však, v důsledku již rozvedených procesních pochybení, která
zapříčinila, že věcně nebylo o tomto jeho návrhu rozhodnuto, věc
matky stěžovatele a potažmo i jeho samotného ve skutečnosti
z takového přezkumu vyloučil.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl
Ústavní soud k závěru, že je podané ústavní stížnosti nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než
podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30 zrušit.
Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s postupem
Ústavního soudu ve smyslu §44 odst. 2 zákona, upustil Ústavní
soud od ústního jednání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 18. 8.1999