ECLI:CZ:US:2008:2.US.1174.08.1
sp. zn. II. ÚS 1174/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. K. zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1204/2007 ze dne 21. ledna 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 75/2004 ze dne 22. září 2004, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 29/2003 ze dne 5. května 2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soud v Praze, a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti podanou k poštovní přepravě dne 9. května 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně shledán vinným za spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, účinného od 1. ledna 2002, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zcela zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl opět shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona účinného od 1. ledna 2002, kterého se měl dopustit tím, že v deseti případech postupně vylákal společně s již odsouzenou Darinou Kostyovou od rakouského státního občana J. H., se kterým se D. K. seznámila při provozování prostituce, celkem 2.219.000 ATS a takto získané finanční prostředky z podstatné části použil pro vlastní potřebu, nikdy nebyly použity na účel, pro který byly poškozeným poskytnuty. Dále od poškozeného přijal autorádio jako odměnu za údajné obstarání bytu a služby jím údajně vykonávané pro odsouzenou, a za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 šesti let, a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Konkrétně obecným soudům stěžovatel vytýká, že nevzaly do úvahy možnou a pravděpodobnou zaujatost svědkyně K. - odsouzené dříve v samostatném řízení, která jej usvědčovala. Tato svědkyně mohla ze své výpovědi profitovat, neboť v současnosti má veškerou škodu hradit on, ač se léto trestné činnosti nepochybně dopustila spolu s ním. Pokud trestnou činnost spáchali oba dva ve spolupachatelství, měla být náhrada škody uložena oběma spolupachatelům. Dále soudy podle něj vůbec nepřihlédly k jeho výpovědi, že mezi ním a poškozenou jde o občanskoprávní vztah, neboť soudy se při hodnocení důkazů striktně držely výpovědi odsouzené a přesto že se jeho výpověď ohledně předávání peněz shodovala, na rozdíl od výpovědi odsouzené, s výpovědí poškozeného. Pokud však soud vůbec nepřihlédne k některému důkazu a ani jinak se s ním nevypořádá, pak nelze hovořit o tom, že by důkazy byly zhodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Ohledně výpovědi poškozeného se ptá, zda u něho lze vůbec uvažovat o jeho právní způsobilosti a jeho duševním zdraví případně mentální vyspělosti, které v tomto řízení zkoumány nebyly, avšak již samotné jeho jednání hraničí s limity zdravého rozumu. Je otázkou, proč výpověď takto snadno ovlivnitelné a naivní osoby, pokládaly soudy za nezpochybnitelnou a z ní vycházely při rozhodování o vině stěžovatele a odsouzené. Uvádí, že soud nevyhověl jeho návrhu na předvolání svědka J. R. a jeho přítelkyně E., resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů nebylo soudem dostatečně zdůvodněno, resp. že zde nebyl dán důvod pro zamítnutí důkazu. V rozporu se zásadou in dubio pro reo byla v jeho neprospěch vyložena listina, která byla prokazatelně podepsána stěžovatelem dne 2. dubna 1999 v obci Teplice, což vyvrací tvrzení odsouzené K. a poškozeného, že se ve stejnou dobu nacházel na druhé straně republiky. Podobně zaujatě byla vyložena výpověď svědkyně M., původ majetku stěžovatele, a rozpory v datech, kdy měl být ubytován v Kaplicích. Taktéž soud nezvážil všechny okolnosti týkající se jeho osoby, resp. změn v jeho chování (doplnění vzdělání, pracovního zařazení, jeho doznání a současného života).
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
4. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Je v ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, aby při poskytování ochrany práv a rozhodování o vině a trestu za trestné činy rozhodovaly v situaci protikladných tvrzení, důkazů nebo jejich skupin, které stojí proti sobě. Je ústavně souladné, pokud v situaci různých skutkových verzí vyplývajících z různých možností vyhodnocení důkazů obecné soudy některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, pokud svůj postup logicky a přesvědčivě vyloží. Takový postup zásadně nelze považovat za porušení zásady in dubio pro reo ani nepředstavuje jiné nepřípustné porušení základních procesních práv účastníků řízení. Proto v takovém případě zásadně není prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
6. Důkazní návrhy stěžovatele na slyšení svědka J. R. a jeho přítelkyně E. byly jak soudem prvého stupně tak i odvolacím soudem při jednání zamítnuty. Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 29/2003 přitom Ústavní soud zjistil, že J. R. byl jako svědek slyšen v přípravném řízení dne 25. března 2003. Z jeho výslechu je patrno, že se měl v oblasti páchání vytýkaných skutků vyskytovat do konce ledna 1999, počátku února 1999, později připustil výskyt i v březnu 1999 ovšem vždy v omezeném rozsahu. S ohledem na to, že posuzované předání peněz poškozeným mělo poprvé proběhnout dne 14. února 1999 a mělo dále probíhat až do 8. května 1999 se proto jeví využitelnost tohoto svědka pro objasnění skutečností potřebných pro rozhodnutí spíše jako pochybná. O jmenované E. hovořil jen tento svědek. Ohledně její osoby uvedl jen jméno a to, že s ní měl dříve poměr, a že se díky ní seznámil s odsouzenou Kostyovou. Osoba E. nebyla ztotožněna. Rozhodnutí nevyslechnout tyto svědky ani neztotožnění osoby E. nelze považovat za porušení rovnosti zbraní či principů spravedlnosti, a to s ohledem na značný rozsah provedeného dokazování ve všech oblastech, tedy včetně oblasti do které mířily i tyto důkazní návrhy. Konkrétně o povaze vztahu mezi stěžovatelem a odsouzenou K. (tedy "přátelském vztahu pasáka a jeho prostitutky"), učinily obecné soudy závěr na základě svědectví M. T., M. H., M. R., K. F., a M. D. st. Tyto důkazy nebyly v rozporu s ostatními důkazy, které obecné soudy provedly, vyjma výpovědi stěžovatele. Ze souhrnu těchto formálních a materiálních okolností nelze proto uzavřít, že by obecné soudy opomenuly důkazní návrhy stěžovatele (srov. souhrnně sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
7. V rámci úvah o vině stěžovatele se obecné soudy i z podnětu argumentace stěžovatele zabývaly podrobně jak věrohodností poškozeného a jeho výpovědi, tak výpovědi odsouzené Kostyové, na nichž je závěr o vině především založen, tak i jeho obhajobou. Argumentace obsažená v ústavní stížností tedy co do podstaty opakuje již dříve uplatněné argumenty, k nimž obecné soudy zaujaly po důkladném vyhodnocení zcela jasné stanovisko, a proto zahrnutím této argumentace nemůže dojít k jejímu posunu do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Závěr odvolacího soudu, že zatímco stěžejní výpovědi poškozeného a odsouzení Kostyové jsou neměnné a jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, je naopak výpověď stěžovatele poznamenaná rozpory zřetelně odkazujícími na přizpůsobování jeho výpovědi stávajícímu stavu důkazního řízení, lze považovat za ústavně souladný. Ústavní soud totiž neshledal, že by obecné soudy nehodnotily všechny provedené důkazy v souladu s procesními předpisy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, jak tvrdí stěžovatel.
8. Pokud se jedná o uplatněnou náhradu škody, tak je nutno především vyjít z toho, že adhezní řízení vyúsťující v uložení povinnosti k náhradě škody v odsuzujícím rozsudku, je limitováno aktivitou, resp. dispozicí poškozeného v daném směru (§228 odst. 1 trestního řádu). K tomu je nutno uvážit i to, že podle občanskoprávních pravidel vztahujících se na společné závazky se věřitel může rozhodnout po kom z dlužníků bude zaplacení požadovat (§511 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatelem kritizovaná racionální úvaha vedoucí poškozeného k uplatnění náhrady škody pouze po majetnějším stěžovateli, má tedy zákonnou oporu, přičemž tuto právní úpravu nelze považovat za nepřiměřenou poměru mezi možnými zájmy a účely, ani ji nelze shledat jinak v rozporu s ústavním pořádkem. V každém případě byl majetek odsouzené Kostyové v době konání trestního stíhání proti ní ohrožen stejně, jako majetek stěžovatele v posuzovaném řízení a výsledný exekuční titul poškozeného vůči stěžovateli nelze považovat za svévoli či jiné porušení pravomoci obecných soudů. Konečně ohrožení majetku odsouzené Kostyové co do podstaty doposud neskončilo s ohledem na možný následný regres. Ze souhrnu všech takto vyložených okolností Ústavní soud neshledává, že by majetku stěžovatele nebyla v posuzovaném řízení poskytnuta ústavně zaručená ochrana.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozsudku soudu prvého stupně jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu