ECLI:CZ:US:2012:2.US.1197.11.1
sp. zn. II. ÚS 1197/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4848/2010-191 ze dne 2. 2. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 218/2009-162 ze dne 14. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavně garantované právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod i čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka poukazuje na absenci působnosti zákona o půdě a na zastavěnost předmětného pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Uvádí, že původní pozemek PK parc. č. X byl vydán jejím právním předchůdcem M. L. a J. D. na základě dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Platnost dohody sice stěžovatelka napadla žalobou, ta však byla zamítnuta. Ze závěrů učiněných v zamítacích rozhodnutích pak pozemkový úřad vycházel a v rozhodnutí ze dne 1. 2. 2005 určil, že stěžovatelka není vlastníkem id. 132/192 předmětných pozemků. K odlišnému právnímu závěru dospěly až soudy v napadených rozhodnutích. Poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04, podle něhož nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné. Stěžovatelka má proto za to, že pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru než ve svém rozhodnutí ze dne 18. 4. 1997 č. j. 15 Co 390/96-76, tj. že v dané věci je dána působnost zákona č. 229/1991 Sb., nikoliv zákona č. 87/1991 Sb., jeho postup je nesprávný. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že předmětný pozemek nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě pozemkem zastavěným ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť z leteckých snímků z let 1985, 1990 a 1995 je zřejmé, že na předmětném pozemku byla vybudována místní komunikace.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření.
Městský soud v Praze poukázal na to, že se při svém rozhodování ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že danou věc je třeba posoudit v režimu zákona o půdě a že oprávněná uplatnila u pozemkového úřadu svůj restituční nárok řádně a včas. Za takové situace bylo pouze v pravomoci pozemkového úřadu, aby o něm rozhodl. Nemůže jít k tíži žalobkyně, že její spoluvlastnický podíl byl neoprávněně vydán dalším oprávněným osobám podle jiného restitučního zákona. Bylo by proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splnila v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiným osobám podle jiného restitučního zákona. Nadto v řízení nebylo prokázáno, že vydání pozemku brání překážka stanovená v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Městský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 164/2005 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2009 č. j. 6 C 164/2005-114 bylo určeno, že M. S. (dále jen "žalobkyně") je vlastnicí nemovitostí v k. ú. Jinonice, blíže označených ve výroku. Soud tak rozhodoval podle §244 a násl. o.s.ř. ve věci, v níž rozhodl správní orgán o nároku uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., tak, že žalobkyně není vlastníkem předmětných pozemků. Zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu bylo odůvodněno poukazem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, podle něhož se nejedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., neboť soud v jiném řízení rozhodl, že v době odnětí nebyly uvedené pozemky zemědělských majetkem. Na předmětné pozemky totiž uplatnily restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. M. L. a J. D., kterým byly vydány celé pozemky, tj. včetně spoluvlastnického podílu žalobkyně (ihned po vydání byly pozemky prodány fyzické osobě). Žalobkyně sice podala žalobu na určení neplatnosti dohody o jejich vydání právě s poukazem na to, že byl neoprávněně vydán i její spoluvlastnický podíl, na který uplatnila restituční nárok, tato žaloba však byla z formálních důvodů rozsudkem ze dne 19. 3. 1996 sp. zn. 7 C 11/93 zamítnuta. V nyní napadeném řízení soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky patřily k rodinné zemědělské usedlosti, původní majitelka byla pod silným tlakem nucena podepsat kupní smlouvu a pozemky prodat za cenu několikanásobně nižší, než byla jejich skutečná hodnota. Zabýval se námitkami o zastavěnosti pozemku par. č. XX po přechodu na stát a o vázanosti správního orgánu právním posouzením, resp. rozhodnutím soudů vydaným v řízení o neplatnosti uzavřené dohody o vydání pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., a vztahem mezi zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 229/1991 Sb. a dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly odňaty v tísni a současně za nápadně nevýhodných podmínek dle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., přičemž neshledal existenci překážek uvedených v §11 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona bránících vydání pozemků, tedy že stavba stojící na zastavěném pozemku parc. č. XX byla zahájena před 24. červnem 1991.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé potvrdil s tím upřesněním, že pozemek dle KN parc. č. XX ostatní plocha o výměře 213 m2 je dříve dle PK částí pozemku parc. č. X zahrada, a s tím, že žalobkyně je vlastnicí ideálního podílu 132/192 pozemků dle KN parc. č. XX a X/3 v k. ú. Jinonice. Znovu se zabýval spornými otázkami, tj. posouzením, zda na danou věc dopadá režim zákona č. 229/1991 Sb. a zda vydání pozemků brání překážka jejich zastavěnosti po přechodu na stát ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona a při jejich řešení se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup soudů v občanském soudním řízení, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí především obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V projednávané věci nebylo sporu o tom, že kupní smlouva, na základě které předmětné nemovitosti přešly na stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, že žalobkyně jako jejich původní spoluvlastník má postavení oprávněné osoby a že včas uplatnila restituční nárok. Spornou otázkou bylo posouzení, zda na danou věc dopadá režim zákona č. 229/1991 Sb. a zda vydání pozemků brání překážka jejich zastavění po přechodu na stát ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.
Ústavní soud, stejně jako obecné soudy, nemá pochybnosti o tom, že na daný případ dopadá režim zákona č. 229/1991 Sb. Při posouzení této otázky již soud I. stupně odkázal na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 302/99 ze dne 9. 2. 2000 (N 24/17 SbNU), v němž bylo ohledně zařazení pozemku do kategorie pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu vyloženo, že za obhospodařování pozemků tohoto druhu je nutno považovat nejen takové hospodaření, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové obhospodařování, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud nosné závěry uvedeného nálezu dále rozvedl a aplikoval na projednávanou věc, přičemž vyšel z dokladů založených ve správním spise, z nichž zjistil, že předmětné pozemky byly v době odnětí součástí pozemků par. č. X - zahrady. Vypořádal se i s námitkou stěžovatelky, že tato zahrada nebyla intenzivně využívána, neboť vysvětlil, že i zahrada, které v době odnětí nebyla využívána, a nacházely se na ní nepěstěné stromy, je pozemkem uchovaným ve stavu způsobilém k zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského původního fondu. Bylo mu známo, že v jiném řízení soud tuto nemovitost hodnotil jako pozemek, na který se zákon č. 229/1991 Sb. nevztahuje, tuto skutečnost však neshledal pro daný případ rozhodující, neboť názor soudu o charakteru pozemků představoval řešení pouze předběžné otázky v řízení o neplatnosti dohody o vydání věci, uzavřené mezi osobou povinnou a jinými oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.; takové posouzení mělo význam pouze pro dané řízení a není závazné pro rozhodnutí správního orgánu a pro soud v řízení podle části páté o. s. ř. Touto otázkou se odvolací soud ostatně zabýval již ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí ze dne 27. 11. 2006, v němž se k ní podrobně vyjádřil, přičemž za významnou skutečnost též označil, že soudy se v řízení, jehož předmětem byla otázka platnosti dohody o vydání věci osobám, odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, nezabývaly tím, že zmíněnou dohodou byl těmto osobám nesprávně vydán i spoluvlastnický podíl na pozemcích náležející žalobkyni coby původnímu spoluvlastníku, a že se jim tak dostalo více, než činil podíl jejich právního předchůdce. Ústavní soud má za to, že i z tohoto pohledu není namístě závěr o vázanosti správního orgánu (a soudu) zmíněnými rozsudky vydanými v jiném řízení. Žalobkyně svůj restituční nárok k pozemkům podle zákona č. 229/1991 Sb. řádně a včas uplatnila a bylo povinností správního orgánu její žádost v režimu tohoto zákona posoudit. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04 je proto nepřípadný.
Ústavní soud už mnohokráte vyslovil, že při vyřizování restitučních nároků je nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě zákona č. 229/1991 Sb. je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Restituční zákon sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady zmíněné v ustanovení §11 zmíněného zákona, pozemky vydat nelze (naposledy viz nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 in http://nalus.usoud.cz). V daném případě však námitka o existenci překážky pro vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nemůže obstát.
V řízení nebylo sporu o tom, že v současné době je předmětný pozemek zastavěn místní komunikací. Spornou otázkou však bylo, zda tato stavba na pozemku stála ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., případně zda byla ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona před 24. 6. 1991 zahájena. V tomto směru soud prvního stupně v souladu s důkazními návrhy i z vlastní iniciativy vyvinul maximální snahu o opatření potřebných podkladů k prokázání v řízení uplatňovaného tvrzení o překážce bránící vydání. Pokud za situace, kdy se předmětná dokumentace ke stavbě nedohledala, přičemž ani účastníci nijak v průběhu řízení existenci stavby v rozhodné době neprokázali, vyšly soudy z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 4. 2002, z něhož vyplynulo, že provedeným ohledáním na místě samém bylo zjištěno, že PK X je volná a že komunikace ulice T. byla postavena po roce 1991 (v souladu s tímto zjištěním je i zpráva Magistrátu hlavnímu města Prahy - Pozemkového úřadu, založená ve správním spisu), a poté dospěly k závěru, že tvrzená překážka pro vydání není dána, Ústavní soud není oprávněn jejich řádně odůvodněný závěr přezkoumávat. Jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, šlo o řízení podle části páté o. s. ř., a bylo tak na stěžovatelce, aby rozhodné skutečnosti o věci samé a důkazy k jejich prokázání uvedla nejpozději do skončení prvního jednání (viz ustanovení §250d odst. 1 o. s. ř). Stěžovatelkou tvrzená skutečnost o zastavěnosti pozemku v rozhodné době však nebyla prokázána ani v době rozhodování odvolacího soudu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud se k lidskoprávním aspektům restitucí vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 (http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a ke svým závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu