ECLI:CZ:US:2023:2.US.1266.23.1
sp. zn. II. ÚS 1266/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2023 č. j. 1 As 159/2022-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelky označené jako "Ústavní stížnost", ve kterém napadá nadepsaný rozsudek. Návrh se pouze velmi stručně vymezuje proti obsahu rozhodnutí kasačního soudu. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma podmínky povinného právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem a že požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta. O toho přitom dle stěžovatelky nežádala z důvodu nedostatečných příjmů - s ohledem na odkaz na nález ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 44/21 lze předpokládat, že důvodem žádosti bylo nenalezení advokáta, který by ji byl ochoten před Ústavním soudem zastupovat. Stěžovatelka požádala Ústavní soud o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než o její žádosti Česká advokátní komora rozhodne.
2. Z předchozího plyne, že stěžovatelka výslovně uznává nenaplnění náležitostí návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně pak podmínku povinného zastoupení advokátem. Stěžovatelka podala od roku 2019 již stovky ústavních stížností. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2897/22 pak Ústavní soud téže stěžovatelce poskytl prostor k odstranění stejné vady podání. Česká advokátní komora nicméně žádosti stěžovatelky nevyhověla a Ústavní soud následně její ústavní stížnost usnesením odmítl, což doprovodil poučením, že jelikož stěžovatelka ve formuláři žádosti neuvedla takřka žádné požadované údaje, nelze čekat, že by podobně deficitní žádost mohla být úspěšná. Stěžovatelka však v aktuální věci kupodivu zvolila stejný postup a k ústavní stížnosti přiložený formulář žádosti stěžovatelky k České advokátní komoře byl znovu až na základní iniciály zcela prázdný. I když nyní stěžovatelka tvrdí, že na rozdíl od předchozího případu o přidělení advokáta nežádala z majetkových důvodů, tuto skutečnost nikde ve formuláři neuvedla. Ústavní soud přesto "pro jistotu" posečkal více než měsíc od podání žádosti stěžovatelky k České advokátní komoře, stěžovatelka však zastoupení neprokázala.
3. Nelze navíc přehlédnout, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve skutečnosti stěžovatelce vyhovělo a zrušilo předchozí rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správního úřadu. S ohledem na to je posuzovaná ústavní stížnost též nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ten ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000), nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Stěžovatelka přitom může znovu bránit svá základní práva před správním orgánem, potažmo poté před správními soudy. Nic na tom nemění ani právní názor Nejvyššího správního soudu plynoucí údajně z jeho rozsudku, který podle stěžovatelky předurčuje pro ni nepříznivý výsledek nastávajícího správního řízení.
4. Ve světle uvedených skutečností Ústavní soud nevidí prostor ke stanovení lhůty k odstranění vad povinného právního zastoupení. I kdyby totiž nakonec Česká advokátní komora stěžovatelce advokáta přidělila, jakkoliv nepravděpodobným se tento krok jeví, posuzovaná ústavní stížnost by byla stejně odmítnuta pro nepřípustnost z důvodu porušení zásady subsidiarity. V tomto směru je vhodné upozornit, že stěžovatelka nepoukazuje na naplnění některých výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Prodlužování řízení před Ústavním soudem by tudíž bylo postupem ryze formalistickým a pro všechny účastníky včetně stěžovatelky zbytečně zatěžujícím.
5. Ústavní soud se proto uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatelky soudcem zpravodajem pro vady odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj