ECLI:CZ:US:2014:2.US.1273.14.1
sp. zn. II. ÚS 1273/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti MGP 2 s.r.o., sídlem Všenory, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem Všenory, K. Mašity 409, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věcech sp. zn. 10 Af 617/2012 a 10 Af 618/2012, kterými byly zamítnuty její správní žaloby směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jimiž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně ve smyslu ustanovení §237 odst. 4 daňového řádu při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost, neboť reflektoval závěry v daném řízení iniciovaného usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, ve kterém Nejvyšší správní soud mj. konstatoval: "Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 daňového řádu v návaznosti na §259 daňového řádu".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje s citovanými závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu svůj zásadní nesouhlas. Namítá, že institut paušálního prominutí daně ve smyslu ustanovení §260 odst. 1 daňového řádu nepředstavuje efektivní řešení daného problému, mj. proto, že se jedná o institut nenárokový, a navíc proti případnému rozhodnutí ministra financí není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka se přitom na rozdíl od Nejvyššího správního soudu domnívá, že v případě naplnění likvidačních důsledků solárního odvodu ve smyslu závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 mohou finanční orgány (resp. správní soudy) v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení §237 odst. 3 daňového řádu posoudit konkrétní případy výrobců elektrické energie, neboť opačný postup by vedl k porušení principu legitimního očekávání ve smyslu garancí zakotvených v článku 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Podstatou projednávané věci je stěžovatelčin nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v řízení, ve kterém se přezkoumává postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není prostor pro posouzení, zda takový odvod nemá na výrobce elektrické energie likvidační dopad.
V naznačeném ohledu nepovažuje Ústavní soud stěžovatelčinu v ústavní stížnosti předestřenou argumentaci za jakkoli opodstatněnou.
Již v usnesení ze dne 31. 10. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 732/13 (tedy dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal stěžovatelkou rozporované usnesení) Ústavní soud uvedl, že tvrzení o likvidačním dopadu solárního odvodu jsou "uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle §156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle §259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační". V později vydaném usnesení ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 61/14 Ústavní soud potom dokonce naznačil, že z hlediska závěrů přijatých rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu by "ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu" nemohlo být prizmatem materiální stránky principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyhověno "z důvodu nevyčerpání prostředků" k ochraně práv stěžovatele.
Je tak zřejmé, že Ústavní soud má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů ("rdousícího efektu") aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Stěžovatelkou taktéž tvrzené porušení zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) přitom není případné, neboť z ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat (viz dikce ustanovení §259 odst. 1 daňového řádu; srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495). Tvrdí-li potom stěžovatelka, že proti případnému rozhodnutí ministra financí není přípustný opravný prostředek, postačí stěžovatelku odkázat na bod 43 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, kterým byla věc předložena rozšířenému senátu, ve spojení s bodem 53 odůvodnění předmětného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je tak z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v tomto rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy tedy v dané věci zjevně nedošlo.
V posuzované věci tak Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu