ECLI:CZ:US:2008:2.US.1360.07.1
sp. zn. II. ÚS 1360/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. A. Ch., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Vápencová 13, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006 č. j. 5 T 28/2005-1966, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006 č. j. 12 To 51/2006-2020 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 Tdo 103/2007-2054, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2007, který i v ostatním splňoval všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na presumpci neviny vyplývajícího z čl. 40 odst. 2 Listiny a dále čl. 1 Listiny zaručujícího rovnost občanů před zákonem. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak jsou shora označena, a požádal také o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 28/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č.j. 5 T 28/2005-1966, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se stručně shrnuto dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti VIENNAPLAN Československo-rakouská společnost, s. r. o., se sídlem Vyšehradská 2/1349, Praha 2, uzavřel dne 7. 9. 1995 s P. J., jednatelem a společníkem společnosti MUSHROOM, s. r. o., se sídlem Chotilsko, okr. Příbram, smlouvu o dílo na rekonstrukci stavby - bramborárny na velkokapacitní pěstírnu žampionů, v úmyslu vylákat finanční prostředky, aniž by je použil na splnění závazku, kterému jinak nebyl schopen vzhledem ke své finanční situaci dostát. Jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku tak měl společnosti MUSHROOM, s. r. o., způsobit škodu ve výši nejméně 15.550.000,- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Poškozená JUDr. J. M., správkyně konkursní podstaty společnosti MUSHROOM, s.r.o., byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2006, č. j. 12 To 51/2006-2020, zamítl podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jenž Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. 2. 2007, č. j. 3 Tdo 103/2007-2054 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ve věci byl podán i návrh na povolení obnovy řízení, který byl ovšem usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, č. j. Nt 26/2007-23 zamítnut. Stejně tak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2007, č. j. 12 To 94/2007-41.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V úvodu své ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, zejména podrobně popsal podstatu své argumentace, s níž se v jednotlivých fázích řízení bránil, přičemž vyjádřil své přesvědčení, že skutkový děj proběhl zcela jinak, než jak je uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání a že na předmětné trestné činnosti se kromě jeho osoby podílely i další osoby, které však "nebyly díky nedůslednosti státního zástupce stíhány". Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel vytýkal, že se dostatečně nezabývaly úlohou svědka J., byť o jeho možném podílu na celé věci panovaly pochybnosti i mezi příslušnými orgány (viz dvojí vrácení věci státnímu zástupci k došetření) a rovněž o tom svědčily i provedené důkazy. Obecné soudy měly posoudit skutečnou roli svědka J. jako předběžnou otázku ve smyslu §9 trestního řádu a na základě učiněných závěrů pak hodnotit pravdivost jeho svědecké výpovědi. To však neučinily a naopak posoudily jednání stěžovatele jako jednání hlavního pachatele trestného činu, přestože by se mohlo jednat nanejvýše o účastenství na trestném činu jiných osob. Právní posouzení jednání se pak promítlo i do úvah o jeho nebezpečnosti, a tudíž i do výměry uloženého trestu. Stěžovatel má za to, že došlo k potrestání jen vybraného jedince za trestnou činnost, na níž se podílelo více osob, navíc orgánům činným v trestním řízení od počátku známým. V tomto selektivním přístupu soudu k potrestání spolupachatelů shledává rozpor s principem spravedlnosti, ale také s principem rovnosti, jak byl definován v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 556/05 a v rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 1/03.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazoval na značně dlouhou dobu trestního stíhání, což obecné soudy dle jeho názoru ve svých rozhodnutích náležitě nezohlednily. Stěžovatel vyzdvihl fakt, že byl stíhán za jednání, kterého se měl dopustit již v roce 1995, přičemž samotné trestní řízení trvalo pak déle než osm let. Trestní řízení tedy trpělo vleklými průtahy, k nimž ovšem sám nijak nepřispěl, ale byly způsobeny "nekvalitní prací orgánů činných v trestním řízení". Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy měly k délce řízení přihlédnout a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí I.ÚS 554/04) mu uložit podstatně mírnější trest.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části zjevně neopodstatněná a v části nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako podvod, ale toliko účastenství na podvodu, neboť o podstatě celé věci byl velmi dobře informován svědek P. J., který z ní i profitoval, nepřináší tato argumentace do posuzovaného případu nic nového. Stěžovatel pouze zopakoval námitky, jimiž se po celou dobu trestního řízení a následně i řízení o návrhu na povolení obnovy domáhal změny ve skutkových zjištěních s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Jedná se o opakování obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy vypořádaly. Jestliže tedy stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby znovu přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Ústavní soud v dané věci neshledává, že by z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů bylo možno obecným soudům vytknout takové pochybení, které by znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Námitkami a návrhy stěžovatele se zodpovědně zabýval, o čemž svědčí skutečnost, že po předběžném projednání obžaloby podvakrát vrátil věc k došetření státnímu zástupci, v rámci něhož uložil opatřit stěžovatelem navržené důkazy, jakož i jiné důkazy objasňující pochybnosti soudu o charakteru jednání a záměrech smluvních stran, tedy zda došlo k podvodnému jednání obviněného vůči poškozené společnosti, resp. vůči jednateli či jednatelům, s nimiž jednal, a k objasnění toho, kdo a v jakém rozsahu získal z předmětné transakce prospěch. V odůvodnění svého rozhodnutí se posléze k otázce možného spolupachatelství P. J. na spáchaném trestném činu vyjádřil, když uvedl, že i navzdory některým podezřelým okolnostem z provedených důkazů nevyplynulo, že by svědek J. uskutečnění předmětného podnikatelského záměru nezamýšlel vážně.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti, což také příslušné orgány beze zbytku učinily. Na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně pak dospěl k závěru, následně potvrzenému odvolacím soudem i Nejvyšším soudem ČR, že stěžovatel svým jednáním popsaným v obžalobě naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Ve svém rozhodnutí tentýž soud podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotil, v čem spatřuje věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž plně respektoval právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Uvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 trestního řádu). V projednávané věci je patrna logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu, jeho právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele. V jeho rozhodnutí, jakož i v navazujících rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu, nebyl prokázán žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno je považovat za protiústavní.
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Pokud jde o odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu definující princip rovnosti, není možno je na danou věc aplikovat. Rozhodnutí sp. zn. Pl.ÚS 1/03 bylo přijato za naprosto odlišných skutkových okolností a stěžovatelem použitá citace je tak vytržena z kontextu. Ústavní soud v citovaném nálezu srovnával náležitosti rozhodnutí o dovolání v civilní a trestním řízení, resp. náležitosti požadované u rozhodnutí o kasační stížnosti, kdy v této oblasti panovaly podstatné a především nedůvodné rozdíly. Další rozhodnutí, na něž stěžovatel odkazuje a jež označil sp.zn. II.ÚS 556/05, nebylo vydáno formou nálezu, jak tvrdí, a v ústavní stížnosti uvedená citace z něho rovněž nepochází.
Na závěr se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že trest, uložený mu odsuzujícím výrokem rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č.j. 5 T 28/2005-1966, je nepřiměřený vzhledem k délce trestního řízení. Z přiloženého spisu Ústavní soud zjistil, že shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, č.j. 12 To 51/2006-2020, byl v odsuzujícím výroku, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007, a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání šesti let (č.l. 2131 spisu). V kontextu shora popsané skutečnosti je zřejmé, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v odsuzujícím výroku již právně neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť bylo v dané části nahrazeno novým rozhodnutím (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 12 To 21/2007), které stěžovatel ústavní stížností nenapadl, ačkoliv si byl existence tohoto rozhodnutí v době podání ústavní stížnosti vědom. Ústavní stížnost, směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. neexistujícímu odsuzujícímu výroku, je nepřípustná, protože chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že délka trestního řízení byla ve výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu dostatečně zohledněna uložením mírnějšího trestu odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, čímž tento soud implicitně přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, na kterou poukazuje i stěžovatel. Jako přiměřený a spravedlivý označil takto uložený trest i odvolací a dovolací soud.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu