ECLI:CZ:US:2010:2.US.1364.10.1
sp. zn. II. ÚS 1364/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. Terezou Folprechtovou, advokátkou, se sídlem v Kosmonosích, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 5 To 82/2008-395 ze dne 23. února 2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. května 2010, a na výzvu Ústavního soudu upřesněnou podáním ze dne 7. června 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 101 T 25/2008-386 ze dne 21. ledna 2010, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) a e), odst. 2 trestního zákona, a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního zákona, dále neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona, neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona a loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, a konečně pokusu trestných činů neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Stěžovatel podal odvolání proti výroku o vině ohledně skutku pod bodem IV., týkajícího se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona. Tvrdil v něm, že se vytýkaného jednání nedopustil, protože byl v době činu na oslavě svého známého D. a za tím účelem navrhl výslech svědka T. Ch. Krajský soud však tento důkazní návrh zamítl a odvolání stěžovatele rovněž zamítl jako nedůvodné. Následně stěžovatel podal v tomtéž rozsahu návrh na povolení obnovy řízení, v němž navrhl opětovně výslech svědka T. Ch. a výslech blíže neidentifikovaného svědka jménem L., s tím, že oba tito svědci měli prokázat přítomnost stěžovatele v době činu na místě odlišném od místa činu. O tomto návrhu bylo rozhodnuto rozhodnutími uvedenými v předešlém bodě.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neprovedení důkazního návrhu - výslechu T. Ch. - nemůže odůvodňovat obnovu řízení. Tohoto výslechu se totiž domáhal s ohledem na to, že zpochybňoval věrohodnost rekognice ze dne 17. září 2007, při níž byl označen poškozenou L. O. Tato poškozená přitom u hlavního líčení uváděla nejprve, že pachatele viděla jen 5 až 10 vteřin, poté, že stěžovatele poznala podle očí, a konečně, že si označením stěžovatele jako pachatele není stoprocentně jistá. Na uvedené rekognici přitom spočívá závěr soudu prvního stupně o stěžovatelově vině. Stěžovatel tedy považuje za porušení svého základního práva to, že se obecné soudy spokojily s neurčitou výpovědí poškozené a odmítly provést jím navržený důkaz. Považuje za nepřípustné, aby byl potrestán za trestný čin, který nespáchal, jen proto, že má určitou trestní minulost a v souhrnném trestu pár měsíců navíc nehraje roli.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. sp. zn. I. ÚS 558/01, N 136/31 SbNU 205; aj.).
5. Účel řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, sleduje odstranění justičního omylu. Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím. Řízení o povolení obnovy v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. (sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. července 2009)
6. V posuzovaném případě vyšly obecné soudy z toho, že výslech svědka T. Ch. byl stěžovatelem navrhován již v řízení o věci samé a následně pak i v co do pořadí prvním návrhu na povolení obnovy řízení, který byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov č. j. 101 T 25/2008-356 ze dne 5. října 2009, proti kterému stěžovatel ani nepodal stížnost. S ohledem na to, že z tvrzení stěžovatele i napadeného rozhodnutí shodně vyplývá, že návrh výslechu T. Ch. byl stěžovatelem uplatněn již v řízení ve věci samé, kde byl zamítnut, je třeba dodat, že proti rozhodnutí ve věci samé nepodal stěžovatel ústavní stížnost. Již tím důsledně nevyužil všech procesních prostředků, protože opomenutí uvedeného důkazu, resp. jeho svévolné zamítnutí mohl namítat již tehdy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Již jen z tohoto důvodu je namístě posuzovanou ústavní stížnost odmítnout.
7. Nadto je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že T. Ch. byl v původním řízení vyslechnut a nepotvrdil, že se měl v době činu nacházet v přítomnosti stěžovatele (str. 2 usnesení). Tento údaj přitom stěžovatel vůbec nezmiňuje, natož aby ho zpochybňoval. Je tedy zřejmé, že se soud druhého stupně uvedeným důkazním návrhem v kontextu námitek stěžovatele i v kontextu dosavadního procesního postupu obecných soudů zabýval důsledně. Tento postup a v něm vyvozený závěr o absenci podmínek pro povolení obnovy řízení lze tedy považovat za ústavně souladný.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu