ECLI:CZ:US:2002:2.US.145.02
sp. zn. II. ÚS 145/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., za účasti vedlejšího účastníka 1) M., spol. s r. o., 2) Organizace č. 03-2903-1609, Odborového svazu KOVO ZO M., spol. s r. o., 3) Okresního úřadu Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca 150/2001, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2002,
sp. zn. 30 Ca 150/2001, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2002
se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca 150/2001, neboť tvrdil,
že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 96 Ústavy, čl. 11, čl.
36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca
150/2001, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se
žalobci Ivan Šmíd (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel)
a dále M., spol. s r. o., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší
účastník), a Organizace č. 03-2903-1609 Odborového svazu KOVO ZO
M., spol. s r. o., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší
účastník), domáhali přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného
Okresního úřadu Svitavy (v řízení před Ústavním soudem vedlejší
účastník) ze dne 25. 5. 2001, č. j. RRR-267/2001-Bo, kterým bylo
rozhodnuto o jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu
v P. ze dne 15. 2. 2001, č. j. 1001-2/2000/K, ve věci práva
věcného břemene zřízeného za účelem vytvoření podmínek pro
nezbytný přístup k parcele č. 4545/72 s rozestavěnou stavbou
rodinného domu čp. 943, parcele č. 4545/73 a stavební parcele č.
2969 se stavbou rodinného domu čp. 944, to vše v k. ú. P. Věcné
břemeno spočívá v omezení vlastnického práva k pozemku parc. č.
6413 v k. ú. Polička tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí
o vyvlastnění. Své rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové
odůvodnil tím, že žalobní námitky nebyly opodstatněné, a proto
krajský soud podle ust. §250j odst. 1 o. s. ř., žalobu zamítl.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud mimo jiné
uvedl, že k projednání žaloby nařídil v dostatečném časovém
předstihu na den 3. 1. 2002 jednání. Zástupce žalobců se jej
nezúčastnil, když se z účasti na něm předem omluvil faxovou
zprávou ze dne 3. 1. 2002. Za důvod své nepřítomnosti na jednání
uvedl poruchu vozidla. O odročení jednání nepožádal. Vzhledem
k tomu a s odkazem na ust. §250g odst. 2 o. s. ř., krajský soud
rozhodl, že žalobu projedná v nepřítomnosti žalobců. Vycházel
přitom rovněž i z toho, jak uvádí v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, že se v přezkumném řízení již dokazování neprovádí, že
při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující
skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí
(§250i odst. 1 o. s. ř.), a z nemožnosti uvádět další výhrady
s ohledem na dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby. Z těchto ohledů
tak nebyla podle krajského soudu účast zástupce žalobců při
jednání soudu nezbytně nutná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud
porušil stěžovatelova výše uvedená základní práva tím, že jednal
v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti jeho právního
zástupce. K této námitce, jak popisuje stěžovatel v ústavní
stížnosti, obecný soud uvedl, že v souzené věci bylo jednáno
v souladu s ustanovením §250g o. s. ř., podle něhož,
nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc projednána
v jejich nepřítomnosti. Právní zástupce stěžovatele, který se
z účasti na ústním jednání omluvil, neuvědomil svého klienta
a klient (účastník) nebyl soudem samostatně o nařízeném jednání
obeslán. V tomto směru poukazuje stěžovatel zejména na ust. §250g odst. 1 o. s. ř., podle něhož, nedojde-li k vyřízení žaloby
způsobem uvedeným v §250f, předvolá předseda senátu k jednání
účastníky. V souzené věci však soud tuto svou zákonnou povinnost
nesplnil, neboť účastníky nepředvolal a spokojil se pouze
s obesláním jeho právního zástupce. V této souvislosti stěžovatel
zdůrazňuje, že jednání konané dne 3. 1. 2002 bylo prvním a jediným
ústním soudním jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno,
a stěžovateli bylo postupem soudu znemožněno, aby se jej
zúčastnil. Následně došlo dne 8. 1. 2002 jen k vyhlášení rozsudku,
kdy již vlastní jednání ve věci nebylo možné. Stěžovatel rovněž
odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 310/97.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud
a před ním správní úřad porušily vlastnické právo garantované čl.
11 Listiny, jelikož vyvlastnění je možné jen ve veřejném zájmu,
pokud účelu vyvlastnění nelze dosáhnout jinak. Stěžovatel namítá,
že účelu - přístupu ke stavbě žadatele o vyvlastnění - lze
dosáhnout jinak, než přes pozemek stěžovatele, který slouží
k výrobě podniku M., spol. s r. o.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,
sp. zn. 30 Ca 150/2001, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové,
jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, které bylo
Ústavnímu soudu doručeno dne 24. 4. 2002, mimo jiné uvedl, že
stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem JUDr. P. B. na základě
plné moci ze dne 8. 6. 2001. Jednání k projednání žaloby bylo
nařízeno na den 3. 1. 2002 ve 13,00 hod. Ve 12,02 hod. bylo
podatelně tamního soudu doručeno faxové sdělení (č. l. 57),
v němž je advokát JUDr. P. B. omlouván z tohoto jednání pro
údajnou poruchu svého vozidla. Faxové sdělení končí tím, že
"žádáme tímto zdvořile soud, aby omluvil neúčast JUDr. P. B.
právního zástupce žalobců, na shora specifikovaném soudním
jednání". Žádost o odročení jednání ve faxovém sdělení tedy nebyla
obsažena. Za této situace soud ve věci jednal, a to i s ohledem na
dosavadní průběh řízení. Skutečnost, že Krajský soud v Hradci
Králové stěžovatele neuvědomil o konání jednání, pokládá tento
soud za zcela samozřejmou, neboť stěžovatel byl v řízení zastoupen
advokátem s plnou mocí. V opačném případě, dovozuje krajský soud,
by zastupování nemělo ani smysl. Naopak má soud za to, že advokát
stěžovatele nedostatečně plnil své zákonné povinnosti stanovené mu
§16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii. Je-li totiž podle soudu
advokát povinen řídit se podle citovaného ustanovení pokyny
klienta, pak již jen z tohoto důvodu jej měl o konání jednání
uvědomit sám, což vůbec neučinil. Nemohl tak ani zjistit, dovozuje
soud, jeho aktuální pohledy na věc, tedy okolnosti zvláště pro
vyvlastnění velmi důležité.
Po věcné stránce považuje krajský soud rozhodnutí orgánů
veřejné správy v projednávané věci za věcně správné a ani účast
žalobce či jeho právního zástupce na jednání by na věci podle
krajského soudu nemohla nic změnit, neboť je podle krajského soudu
věc skutkově zcela jasná. Přístup k předmětným rodinným domům
totiž není možno zajistit jinak, jak stěžovatel nesprávně uvádí.
Graficky by to podle soudu možné bylo, právně ale nikoliv. Krajský
soud v Hradci Králové chápe vyvlastnění jako výjimečný zásah do
vlastnických práv, nicméně je přesvědčen o tom, že v dané věci byl
naplněn jak účel vyvlastnění, tak i jeho podmínky. Vzhledem
k výše uvedeným skutečnostem je krajský soud přesvědčen o tom, že
k tvrzeným porušením Ústavy a Listiny nedošlo, a že věci byla
věnována patřičná pozornost. V ostatním odkázal krajský soud na
odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Ve svém podání doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2002 pak
Krajský soud v Hradci Králové dal svůj souhlas k upuštění od
ústního jednání ve smyslu ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Okresního úřadu ve
Svitavách k projednávané věci, jakož vyjádření M., spol. s r. o.,
a Odborové organizace OS KOVO M., spol. s r. o., k projednávané
věci.
Okresní úřad Svitavy, ve svém vyjádření, které Ústavnímu
soudu došlo dne 15. 5. 2002, mimo jiné uvedl, že neshledává
z hledisek potřeby zřízení věcného břemene žádný důvod, proč by
měl být rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen, resp.
proč by pak mělo dojít k zásahu do právní stability naříkaných
rozhodnutí stavebního úřadu a referátu RR, jak se toho stěžovatel
domáhá. Dále vedlejší účastník uvedl, že k námitkám procesní
povahy, uvedeným v bodě č. 2 stížnosti, není příslušný se
vyjadřovat. Pro úplnost vedlejší účastník dále připomenul, že ZO
OS KOVO M., spol. s r. o., Polička, neměla ve věci zřízení
předmětného věcného břemene postavení účastníka řízení. Tato
organizace se sice postavení účastníka řízení domáhala,
pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu Polička
ze dne 28. 3. 2001, č. j. 60-2/2001/K, jí však toto postavení
přiznáno nebylo.
M., spol. s r. o., a dále Odborová organizace OS KOVO M.,
spol. s r. o., ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne
27. 5. 2002 uvedly, že, jako žalobci, ve věci žaloby proti
Okresnímu úřadu Svitavy u Krajského soudu v Hradci Králové, byly
v přípravě řízení krajským soudem přímo písemně dotazovány.
K ústnímu projednání ale nebyly krajským soudem samostatně
předvolány, jejich právní zástupce je o stanoveném jednání
neuvědomil, sám se u soudu omluvil. Již několik desítek minut po
stanovené hodině jednání krajský soud právnímu zástupci odeslal
faxovou zprávu, že ve věci rozhodl. Tímto postupem byla vedlejším
účastníkům podle jejich názoru odňata jediná možnost svá práva
hájit před soudem. K jedinému ústnímu jednání u Krajského soudu
v Hradci Králové nebyli předvoláni, tím jim bylo znemožněno hájit
svoje práva a vyjádřit se: zřízením práva věcného břemene bylo
dotčeno právo užívání přilehlých nebytových prostor, kdy tato
práva jsou neslučitelná. Uplatněná námitka se prokázala jako
důvodná. Závazným pokynem Základní organizace OS KOVO M., spol.
s r. o., ze dne 11. 6. 2001 se podle těchto vedlejších účastníků
potvrdilo, že zřízení věcného břemene je v rozporu s ustanovením
§109 odst. 2 stavebního zákona. Vedlejší účastníci dále uvedli,
že jsou připraveni v ústním jednání přednést a dokladovat další
objasnění věci, a proto žádají ústní projednání věci.
Protože oba výše uvedení vedlejší účastníci svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ust. §44 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedali, byl Ústavní
soud nucen ústní jednání ve věci nařídit.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Ve svém nálezu ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 310/97 (nález
byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č.
11, nález č. 68, s. 151), Ústavní soud vyslovil právní názor, že
podle ust. §250g odst. 1 o. s. ř. (ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), nedojde-li k vyřízení žaloby
způsobem uvedeným v §250f (uvedené ustanovení bylo s účinností od
1. 5. 1997 zrušeno nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č.
269/1996 Sb.), předvolá předseda senátu k jednání účastníky.
V souzené věci však obecný soud tuto svou zákonnou povinnost
nesplnil, neboť stěžovatele nepředvolal a spokojil se pouze
s obesláním jeho právního zástupce, resp. s následným telefonickým
hovorem s tímto advokátem. V předmětné věci bylo nařízeno první
a jediné ústní soudní jednání a stěžovateli bylo postupem obecného
soudu znemožněno, aby se jej zúčastnil. Taková praxe není
v souladu ani s českým právem, ani se standardní judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva.
Protože řízení v nyní projednávané věci bylo u Krajského
soudu v Hradci Králové zahájeno dne 15. 6. 2001, tedy za účinnosti
novely občanského soudního řádu, zák. č. 30/2000 Sb., bylo nutno
přihlédnout k novelizovanému ust. §250g o. s. ř. Podle odstavce
1 cit. ustanovení, nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedeným
v §250d odst. 3, §250f nebo §250i odst. 2, nařídí soud jednání;
k němu si může vyžádat potřebné podklady, popřípadě i další
písemná vyjádření účastníků. V odstavci 2 cit. ustanovení se dále
uvádí, že, nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc
projednána v jejich nepřítomnosti; řízení nesmí být z tohoto
důvodu přerušeno.
Přestože aplikované ustanovení, jak výše uvedeno, zaznamenalo
po novelizaci občanského soudního řádu, provedené zákonem č.
30/2000 Sb., jisté změny, je Ústavní soud toho názoru, že právní
názor obsažený ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu najde
i v této nové situaci své opodstatnění, a proto nevidí důvod se
ani v nyní projednávané věci od uvedeného právního názoru
odchýlit.
Dle ust. §246c o. s. ř., ve znění zák. č. 30/2000 Sb., se
pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části (roz.
části páté), užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto
zákona. Podle ust. §115 odst. 1 (část třetí tohoto zákona)
nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci
samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž
přítomnosti je třeba. V případě, že ve správním soudnictví
v souladu s ust. §250g o. s. ř., ve znění zák. č. 30/2000 Sb.,
nařídí soud jednání, je tedy povinen předvolat k tomuto jednání
účastníky.
Podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby
věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené
základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se
jednání mohl zúčastnit. Účastník tedy musí být o jeho konání
soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba
doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto
účastníkovi. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem
samostatně obeslán.
Jestliže tedy ve správním soudnictví podle ust. §250g o. s.
ř., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.,
nařídí soud jednání, je povinen k tomuto jednání předvolat
účastníky. Předvolání k ústnímu jednání je přitom nutno doručit
každému účastníkovi osobně, má-li být realizováno jeho právo, aby
věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2
Listiny.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, vedeného
pod sp. zn. 30 Ca 150/2001, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud
v Hradci Králové vyzval účastníky řízení, a to nejen jejich
právního zástupce, ale i každého účastníka samostatně, aby ve
stanovené lhůtě soudu sdělili, zda souhlasí s tím, aby
v projednávané věci rozhodl rozsudkem bez nařízeného jednání
(č. l. 26 spisu). Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel sdělením
ze dne 2. 7. 2001, že nesouhlasí, aby v uvedené věci rozhodl soud
bez nařízeného jednání, přičemž svůj nesouhlas opřel o své právo
hájit svá práva u soudu. Také M., spol. s r. o., jakož i Odborová
organizace OS KOVO M., spol. s r. o., soudu na základě výzvy
sdělily, že nesouhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízeného
jednání. Rovněž právní zástupce žalobců JUDr. B. dopisem ze dne
13. 7. 2001 Krajskému soudu v Hradci Králové sdělil, že všichni
žalobci trvají na tom, aby v dané věci bylo rozhodnuto v rámci
nařízeného jednání, a nesouhlasí tedy s tím, aby soud rozhodl
rozsudkem bez jednání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že
stěžovatel - ovšem rovněž ani vedlejší účastníci - M., spol. s r.
o., ani Odborová organizace OS KOVO M., spol. s r. o., k ústnímu
jednání konanému před krajským soudem dne 3. 1. 2002 nebyli vůbec
obesláni. Obeslán byl pouze jejich společný právní zástupce JUDr.
P. B. (č. l. 55).
Ze spisu obecného soudu dále Ústavní soud zjistil, že
Krajskému soudu v Hradci Králové došlo dne 3. 1. 2002 ve 12,02
hod. faxové podání, ve kterém se právní zástupce žalobců JUDr.
Pavel Blažek prostřednictvím své advokátní kanceláře z jednání
nařízeného na den 3. 1. 2002 omlouvá (č. l. 57). Další faxové
podání, které témuž soudu došlo téhož dne ve 13,07 hod., obsahuje
omluvu žalobců z jednání nařízeného na den 3. 1. 2002 ve 13,00
hod. V tomto druhém faxovém podání pracovnice advokátní kanceláře
G. B. soudu dále sděluje, že se telefonicky od klienta I. Š.
dozvěděla, že jemu, a ani ostatním žalobcům nebylo soudem doručeno
předvolání k předmětnému jednání. Žalobci tedy o termínu soudního
jednání nevěděli a nebyli připraveni se jednání zúčastnit.
Z předmětného spisu (z protokolu o jednání konaném dne 3. 1.
2002, jakož i ze samotného předvolání k jednání na den 8. 1.
2002), bylo zjištěno, že i předvolání k dalšímu jednání
nařízenému na den 8. 1. 2002, bylo pouze odfaxováno právnímu
zástupci žalobců s tím, že účast není nutná, neboť bude při
jednání vyhlášeno toliko rozhodnutí ve věci (č. l. 59 a č. l. 61).
Z protokolu o jednání konaném dne 8. 1. 2002 (č. l. 62)
Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem
stěžovatel) se domáhal toho, aby se k věci mohl vyjádřit. Na to mu
předseda senátu sdělil, že předmětné jednání se týká toliko
vyhlášení rozhodnutí a porada senátu v této věci již proběhla,
takže k věci již nepřichází v úvahu učinit žádný úkon. Na to
žalobce uvedl, že k jednání na den 3. 1. 2002 nebyl obeslán.
Předseda senátu vysvětlil, že byl obeslán jeho právní zástupce
JUDr. P. B. a tento obsílku převzal. Bylo jeho věcí, aby svého
mandanta o jednání vyrozuměl.
V projednávané věci tak obecný soud svou povinnost předvolat
k jednání účastníky nesplnil, neboť stěžovatele (ostatně, totéž se
týká i obou vedlejších účastníků, kteří vystupovali před obecným
soudem na straně žalobců) nepředvolal a spokojil se pouze
s obesláním jeho právního zástupce, což nelze chápat jako splnění
povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi.
V projednávané věci byl stěžovatel postupem obecného soudu svého
práva být přítomen při jednání před soudem ve smyslu ust. čl. 38
odst. 2 Listiny zbaven.
Jednání konané dne 3. 1. 2002 bylo prvním a jediným ústním
soudním jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno (dne 8. 1.
2002 byl již jen vyhlášen rozsudek a vlastní jednání ve věci již
nebylo možné) a stěžovateli nebylo postupem obecného soudu
umožněno, aby se jej zúčastnil. Stěžovateli tak bylo
v projednávané věci znemožněno uplatnit Listinou garantované právo
na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
zákonem.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že v projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové
výše uvedeným postupem porušil stěžovatelovo základní právo na
spravedlivý proces, neboť jeho věc nebyla projednána nezávislým
a nestranným soudem v jeho přítomnosti. Obecný soud tak jednal
v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo
na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a, aniž by se zabýval se dalšími námitkami
stěžovatele, event. připomínkou Okresního úřadu Svitavy, ústavní
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 8. 1. 2002, sp. zn. 30 Ca 150/2001, podle ust. §82 odst. 3
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. července 2002