ECLI:CZ:US:2016:2.US.1481.16.1
sp. zn. II. ÚS 1481/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Bohdana Stefanyaka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, se sídlem Bedřicha Smetany 2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 10 Azs 57/2016 - 25, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2016, čj. 30 A 32/2016-12, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Nejvyššího správního soudu, který napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel je přesvědčen, že soudní poplatek řádně zaplatil. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 238/99 ze dne 24. 1. 2000 (N 10/17 SbNU 83), nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2856/2015, z nichž vyplývá, že poplatník je oprávněn soudní poplatek ve správním soudnictví zaplatit dodatečně i po zastavení řízení, a to nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení. Stěžovatel se neztotožňuje také s názorem Nejvyššího správního soudu, že aplikace judikatury Nejvyššího soudu na svébytnou úpravu řízení před správními soudy není možná. Stěžovatel upozorňuje, že zákon o soudních poplatcích upravuje placení soudních poplatků jak před obecnými soudy, tak ve správním soudnictví. Stěžovatel v dané věci postupoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2856/2015, když v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku (v den, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci) zaslal tiskopis pro zaplacení soudního poplatku s kolkovými známkami prostřednictvím telefaxu, a toto podání doplnil zasláním originálu tiskopisu prostřednictvím držitele poštovní licence.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2016, čj. 30 A 32/2016-12, bylo s odkazem na §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastaveno řízení o žalobě stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. Pochybení takového rázu však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
6. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jelikož soudní poplatky za podání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, splatné podáním těchto návrhů, nebyly v dané věci zaplaceny, výzvou ze dne 8. 2. 2016, č. j. 30 A 32/2016-8, podle §9 odst. 1 části věty před středníkem zákona o soudních poplatcích vyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení výzvy a poučil ho o následcích spojených s nezaplacením soudních poplatků ve stanovené lhůtě. Tato výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne 9. 2. 2016. Lhůta určená soudem k zaplacení soudních poplatků za žalobu a návrh na přiznání odkladného účinku žalobě uplynula dnem 16. 2. 2016 [§40 odst. 2 s. ř. s. ]. Vzhledem k tomu, že soudní poplatky za podání návrhů nebyly ve stanovené lhůtě zaplaceny, soud dne 18. 2. 2016 podle §47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s §9 odst. 1 části věty za středníkem zákona o soudních poplatcích, řízení o žalobě napadeným usnesením zastavil.
7. Závěr Krajského soudu v Plzni o včasném neuhrazení soudního poplatku aproboval ve svém napadeném rozsudku i Nejvyšší správní soud, a to za situace, kdy usnesení o zastavení řízení bylo stěžovateli prostřednictvím jeho zástupce doručeno dne 18. 2. 2016, a téhož dne Krajský soud v Plzni prostřednictvím telefaxu obdržel kopii přípisu stěžovatele s vylepenými kolkovými známkami v hodnotě požadovaných soudních poplatků. Originál tohoto přípisu byl předán k poštovní přepravě rovněž 18. 2. 2016, a Krajskému soudu v Plzni byl dle razítka podatelny doručen 19. 2. 2016.
8. Podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, platí, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
9. Nejvyšší správní soud při aplikaci citovaného ustanovení v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle které je počínaje účinností soudního řádu správního ústavně konformní odlišná úprava placení soudního poplatku v řízení před správními soudy na straně jedné, a soudy civilními na straně druhé. Ve správním soudnictví, na rozdíl od řízení před civilními soudy, lze poplatkovou povinnost dodatečně splnit nejpozději týž den, kdy došlo k nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539), body 14 až 17]. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu dovodil, že poplatková povinnost stěžovatele byla splněna 19. 2. 2016, v den, kdy se kolkové známky dostaly do dispozice soudu, tedy jeden den poté, co usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatel 18. 2. 2016 (den nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení) Krajskému soudu v Plzni telefaxem doručil elektronickou kopii přípisu, na jehož originálu byly kolkové známky vylepeny a týž den poštou zaslal originál soudu, který mu byl doručen 19. 2. 2016. Aplikace judikatury Nejvyššího soudu na svébytnou úpravu řízení před správními soudy totiž dle Nejvyššího správního soudu není možná a nemůže mít vliv na jednoznačnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, pokud jde o výklad §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění obou ústavních stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, neboť vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
11. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud se zabýval posuzovanou problematikou ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07, ve kterém konstatoval, že "zatímco v občanskoprávním řízení poskytují soudy ochranu soukromým subjektivním právům, v soudním řízení správním poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. To dává legitimní základ pro odlišná procesní práva účastníků těchto řízení. Pokud jde o možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně i po zastavení řízení, znamená nová právní úprava zákona o soudních poplatcích oproti předchozímu, Ústavním soudem kritizovanému stavu, ve své podstatě změnu nejen formální, neboť nyní je možné poplatek zaplatit dodatečně do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a ve správním soudnictví toto usnesení nabývá právní moci doručením. To umožňuje zaplatit poplatek ze žaloby dodatečně, i když nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení. Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení..."
12. V projednávané věci nesouhlasí stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu, že poplatková povinnost stěžovatele byla splněna dne 19. 2. 2016, kdy se kolkové známky dostaly do dispozice soudu, nikoli dne 18. 2. 2016, kdy stěžovatel Krajskému soudu v Plzni telefaxem doručil elektronickou kopii přípisu, na jehož originálu (téhož dne poštou zaslaného soudu) byly kolkové známky vylepeny. Stěžovatel přitom vychází z předpokladu, že povinnost zaplatit soudní poplatek je popsaným způsobem možné v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu splnit "v poslední den lhůty". Na tomto místě je však třeba upozornit, že zákon o soudních poplatcích nestanoví žádnou dodatečnou lhůtu pro splnění poplatkové povinnosti, pouze hovoří o tom, že je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, soud usnesení zruší. Zjistí-li tedy soud, že např. ke dni zastavení řízení byla na účet soudu připsána příslušná peněžitá částka (srovnej usnesení sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012), či bude prostřednictvím držitele poštovní licence doručen originál formuláře s nalepenými kolkovými známkami (srovnej usnesení ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1306/08), popřípadě je učiněna platba v hotovosti na pokladně soudu [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 310/97 ze dne 1. 6. 1998 (N 61/11 SbNU 107)], soud usnesení o zastavení řízení zruší. Jedná se tedy o ochranu poplatníka pro případ, kdy včasně učiní úkon směřující k zaplacení poplatku, o čemž však v okamžiku rozhodnutí soudu o zastavení řízení nemusí mít soud vždy vědomost. Může se tak stát, že ke dni doručení uvedeného usnesení je soudní poplatek skutečně zaplacen, a jediným zákonem předpokládaným způsobem řešení je následné zrušení usnesení o zastavení řízení. Není tedy správná představa stěžovatele, že usnesení o zastavení řízení je jakousi další výzvou, umožňující stěžovateli ve věcech správního soudnictví ještě soudní poplatek v den doručení takové výzvy pouhým podáním formuláře s nalepenými kolkovými známkami k poštovní přepravě uhradit.
13. K povaze stanovení povinnosti soudu zrušit usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník zaplatí poplatek dříve, než toto usnesení nabude právní moci, se vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007, tak, že takovou povinnost soudu "není možné vůbec považovat za určení lhůty, a to ani zákonné. Každá lhůta, jako konkrétně vyjádřený časový úsek, musí být určena jejím počátkem a koncem; v případě citovaného ustanovení však zcela chybí specifikace skutečnosti, která by stanovila počátek lhůty, stejně jako určení její délky. Proto nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení nelze považovat za konec lhůty (a to ani lhůty stanovené přímo tímto zákonným ustanovením, ani za konec jaksi fakticky protažené lhůty soudcovské stanovené dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a proto také nelze užít dobrodiní speciálního ustanovení §40 odst. 4 s. ř. s. o tom, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní licence. Okamžik zaplacení je v takovém případě určen teprve obliterací (znehodnocením) kolkové známky soudem, a to i kdyby podání obsahující kolkové známky bylo držiteli poštovní licence předáno včas, tedy před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení".
14. Na tomto závěru, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, a který byl již judikaturou Ústavního soudu dříve aprobován, jak bude dále uvedeno, nemění nic ani stěžovatelem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2856/2015. Z obsahu ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích totiž vyplývá, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, je-li poplatek zaplacen v ostatních věcech (nikoli správního soudnictví) nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Zde se jedná o klasické provedení úkonu ve lhůtě a je proto zcela na místě závěr Nejvyššího soudu, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je zachována, je-li poplatek, který nepřevyšuje 5 000 Kč, zaplacen v kolcích na odvolání podaném v 15 denní odvolací lhůtě elektronicky bez zaručeného podpisu, doplněném však do tří dnů zasláním originálu s nalepenými kolkovými známkami prostřednictvím držitele poštovní licence.
15. Odlišnost mezi placením soudních poplatků ve věcech správního soudnictví a věcech ostatních tedy vychází z textu zákona, neboť §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích stanoví odlišné podmínky pro zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku. Zatímco v prvním případě je důvodem zaplacení poplatku do doby nabytí právní moci usnesení, v druhém případě běží poplatníkova lhůta pro zaplacení poplatku do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Tomu také odpovídá odlišná judikatura Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně okamžiku splnění poplatkové povinnosti.
16. Pokud tedy Nejvyšší správní soud uzavřel, že poplatková povinnost stěžovatele byla splněna 19. 2. 2016, tedy v den, kdy se kolkové známky dostaly do dispozice soudu, neshledává tento jeho závěr Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti odvolává v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí na svou ustálenou judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007, který Ústavní soud shledal ústavně souladným usnesením ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1306/08. V citovaném usnesení shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele, který předal své podání s kolkovými známkami k poštovní přepravě dne 5. 5. 2006, doručeno soudu bylo 9. 5. 2006. Ústavní soud dovodil, že pokud usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 5. 5. 2006, tento den byl poslední pro zaplacení poplatku u soudu a krajský soud proto správně zhodnotil, že poplatek byl zaplacen opožděně, a proto nebyl dán důvod pro zrušení usnesení. V citovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel "vůbec neuznal, že v prvé řadě sám porušil svoji základní povinnost účastníka řízení, tj. při podání žaloby zaplatit současně soudní poplatek. Vinu za to, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, svaluje na krajský a zejména na Nejvyšší správní soud, s tím, že pouze u nich došlo k porušení jejich právních povinností, které podle jeho názoru dosahuje až ústavněprávní roviny. Skutečnost, že se do zmíněné situace dostal zcela svým vlastním přičiněním, vůbec nepřipustil. Ze strany obecných soudů k žádnému pochybení nedošlo; to ale nelze říci o procesním postupu stěžovatele a jeho zástupce v uvedeném řízení".
17. Uvedené platí i v nyní projednávané věci. Jak již bylo uvedeno, poplatková povinnost vzniká již samotným podáním žaloby [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Zákon o soudních poplatcích umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku v podobě zastavení řízení tím, že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě výzvy soudu ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích. Pokud stěžovatel soudní poplatek při podání žaloby (dne 5. 2. 2016) nezaplatil, a neučinil tak ani později ve lhůtě stanovené soudem (do dne 16. 2. 2016), a teprve až v den, kdy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků nabylo právní moci, zaslal Krajskému soudu v Plzni telefaxem elektronickou kopii přípisu, na jehož originálu byly vylepeny kolkové známky, svědčí takový jeho postup o nedbalé ochraně svých práv, což je zarážející za situace, kdy, jak v ústavní stížnosti uvádí, výkon napadených rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal závažný zásah do jeho soukromého života, neboť by musel opustit území České republiky. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Tato zásada platí i v soudním řízení správním, které taktéž vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu