ECLI:CZ:US:2004:2.US.150.03
sp. zn. II. ÚS 150/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti B. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002 sp. zn. 3 To 163/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2002 sp. zn. 3 To 163/02, kterým tento soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. října 2002 sp. zn. 3 Vzv 3/2001.
Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozhodnutím státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl porušen smysl a účel jednotlivých článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně pak namítá porušení čl. 4 Listiny, neboť předmětné rozhodnutí jde údajně nad rámec zákona, a je tedy z tohoto důvodu s ním v rozporu.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v letech 1994-1997 mimo jiné dovážel a vyvážel zboží - zejména feroslitiny. Po dodatečném šetření celních orgánů byla se stěžovatelem zahájena daňová řízení, jejímž účelem bylo prověření správnosti odvedeného cla a DPH za předmětné období. Současně bylo proti statutárním orgánům stěžovatele z tohoto období zahájeno trestní řízení pro podezření z trestného činu podle §148 trestního zákona. V rámci zahájeného trestního řízení byly na účtech stěžovatele podle §79a trestního zákona zajištěny finanční prostředky; na účtu stěžovatele č. 01-04346001/0300 u pobočky Československé obchodní banky, a. s. byla zajištěna částka 101.909.140,96 Kč. Stěžovatel tvrdí, že důvodem zajištění finančních prostředků na účtu u banky byla údajně úhrada případného celního dluhu.
Na základě dodatečných platebních výměrů Celního úřadu pro Prahu 2 požádal stěžovatel o omezení zajištěných finančních prostředků. Žádosti nebylo vyhověno.
Stěžovatel sice připouští, že nelze dospět k závěru, že orgány činné v trestním řízení nemají právo zajistit finanční prostředky podle ustanovení §79a trestního řádu v případě splnění zákonných podmínek, jestliže je však dlužník - deklarant povinen zaplatit celní dluh ve lhůtě splatnosti, tedy do 30 dnů od doručení rozhodnutí, dovozuje dále stěžovatel, je nutné zajištěné finanční prostředky použít k úhradě zjištěného celního dluhu tak, aby se předešlo vyměření penále z pozdní platby. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho žádosti o uvolnění zajištěných finančních prostředků mělo být vyhověno.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ") ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 3 Vzv 3/2001 bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele podle §79a odst. 4 trestního řádu o omezení zajištění finančních prostředků ve výši 16.527.646,-Kč z účtu č. 01-04346001/0300, vedeného u pobočky, a. s. tak, že se jí nevyhovuje. V odůvodnění usnesení se uvádí, že usnesením tehdejšího vyšetřovatele Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2001 ve spojení s usnesením státního zástupce VSZ v Praze ze dne 28. 11. 2001 byly v předmětné trestní věci podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny na výše označeném účtu peněžní prostředky stěžovatele. Usnesením ze dne 6. 2. 2002 rozhodl státní zástupce VSZ v Praze o omezení zajištění ve výši 280.672,-Kč, a to na základě žádosti zmocněnce stěžovatele, jež byla odůvodněna nutností úhrady celního dluhu vyčísleného rozhodnutím Celního úřadu Frýdek-Místek. Odvoláním proti rozhodnutí Celního úřadu Frýdek-Místek o dodatečném výměru celního dluhu stěžovatel zásadním způsobem odmítl existenci celního dluhu a navrhl jeho zrušení.
Dne 30. 9. 2002 podal stěžovatel opakovanou žádost o omezení zajištění peněžních prostředků na výše označeném účtu v částce 16.527.646,-Kč s odůvodněním, že je povinen uhradit celní dluh dle rozhodnutí Celního úřadu Praha 2, a poukázal rovněž na opětovný návrh na konkurz, který může ohrozit úhradu závazků stěžovatele vůči celním úřadům.
Státní zástupce VSZ z celkem 84 rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 založených ve spise zjistil, že je proti nim přípustné odvolání, rozhodnutí tedy nejsou pravomocná a výše celního dluhu může být za této situace podstatným způsobem změněna, a to jak v odvolacím řízení, tak i v rámci řízení o správní žalobě. Za této situace by bylo (další) rozhodnutí o omezení zajištěných peněžních prostředků pouze na základě nepravomocných rozhodnutí celních orgánů předčasné, a mohlo by v této fázi ohrozit účel tohoto institutu trestního řádu.
Závěrem státní zástupce VSZ v Praze zdůraznil, že stěžovatel opakuje stejný důvod jako v předchozích žádostech o omezení zajištěných finančních prostředků (ze dne 30. 3. 2002, 31. 3. 2002, 8. 4. 2002, 30. 4. 2002 a 23. 7. 2002), které byly usneseními státního zástupce zamítnuty jako nedůvodné na základě stejných skutečností. Zamítnuty byly i stížnosti proti uvedeným usnesením, a to příslušnými usneseními Vrchního soudu v Praze.
Stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce VSZ v Praze ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 3 Vzv 3/2001, Vrchní soud v Praze usnesením podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že se shodně, jako v případě předchozích žádostí stěžovatele o omezení zajištěných finančních prostředků, ztotožnil se závěrem příslušného státního zástupce, který jim nevyhověl proto, že dospěl k přesvědčení o existenci důvodné obavy, že tyto zajištěné peněžní prostředky nemusí být použity k úhradě celního dluhu, neboť příslušná rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 nejsou dosud pravomocná, a jsou tedy stále zpochybnitelná jak do důvodu, tak i výše celního dluhu. Současně poukázal vrchní soud na skutečnost, že v případě vyhovění žádosti by mohlo dojít ke zmaření účelu tohoto zajištění.
Vrchní soud konstatoval, že z obsahu spisu se vzhledem k předchozímu rozhodnutí v této otázce nepodává žádná nová skutečnost či okolnost, v jejímž důsledku by mohlo dojít ke změně výše uvedeného závěru.
K námitkám stěžovatele vrchní soud dále připomněl, že stále platí důvod na jehož základě bylo rozhodnuto o zajištění finančních prostředků podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu, tj. že trvá i nadále důvodné podezření, že finanční prostředky na bankovním účtu stěžovatele jsou výnosem z trestné činnosti. K postupu podle §79a trestního řádu tedy nedošlo proto, jak se domnívá stěžovatel, aby v budoucnu bylo možno zabezpečit případnou úhradu nedoplatků na celním dluhu stěžovatele, ale aby byly zajištěny cíle zahájeného trestního řízení. Vrchní soud zdůraznil, že v průběhu trestního řízení v dané věci, které je stále ještě ve stádiu přípravného řízení, nenasvědčují žádné skutečnosti závěru, že by zajištěných finančních prostředků již nebylo třeba pro účely trestního řízení (§79a odst. 3 trestního řádu). Stěžovatelem namítaná skutečnost, že by jinak (tj. v případě nevyhovění žádosti) stěžovateli hrozila ekonomická ztráta, či že by mohla být znemožněna jeho hospodářská činnost, není pro rozhodování v této věci relevantní.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Smyslem i účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů taxativním způsobem uvedených v ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu, tj. zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. K závěru, zda peněžní prostředky, v daném případě, jsou výnosem z trestné činnosti přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který ovšem musí být zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn.
Jak vyplývá z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, důvodem zajištění peněžních prostředků na účtu u banky stěžovatele je důvodné podezření, že předmětné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti konkrétních osob (dřívějších statutárních orgánů stěžovatele), které svojí činností současnou situaci stěžovatele zavinily.
Rozhodnutí o tom, zda zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba (tj. zrušení zajištění těchto prostředků), případně že takového zajištění není třeba ve stanovené výši (tj. omezení zajištění peněžních prostředků) přísluší předsedovi senátu, v přípravném řízení, jako je tomu v daném případě, státnímu zástupci, neboť tyto orgány činné v trestním řízení jsou povinny dbát zejména toho, aby docházelo k co nejmenším zásahům do základních práv a svobod jiných subjektů, a to jen na základě zákona, a aby současně bylo zabráněno zmaření účelu zajištění, např. obcházením zákazu dispozice s takto zajištěnými peněžními prostředky. Jinak řečeno, příslušný orgán činný v trestním řízení postupuje podle ustanovení §79 odst. 3 trestního řádu a rozhodne o omezení (resp. o zrušení) zajištění pouze tehdy, pokud pro takový postup shledá zákonné podmínky, přičemž nikdy nesmí být opomenuto zásadní hledisko, tj. aby nebyl zmařen účel sledovaný zajištěním.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením otázky, zda mu přísluší přezkoumávat rozhodování orgánu činného v trestním řízení ve smyslu ustanovení §79a odst. 3 trestního řádu a dospěl k závěru, že tomu tak není zejména z toho důvodu, že by takovým postupem došlo k předjímání výsledků dosud neskončeného trestního řízení a tím i k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že zákonodárce pamatoval na situace, kdy majiteli účtu se zajištěnými peněžními prostředky jeho další peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění nepostačují k úhradě pohledávky, která je předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, a umožnil mu, ve smyslu ustanovení §79a odst. 4 trestního řádu, žádat o zrušení nebo omezení zajištění. K takové situaci v projednávané věci nedošlo. Lze tedy souhlasit se závěrem vrchního soudu, že nepravomocná rozhodnutí správního orgánu, nejsou a nemohou být důvodem k rozhodnutí o omezení zajištění.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že tím, že orgány činné v trestním řízení se ve svém postupu a rozhodování řídí zákonem, de facto smysl a účel zákona, včetně Listiny porušují, tím, že jejich rozhodnutí jdou nad rámec zákona. Takové tvrzení stěžovatele není důvodné, neboť nemá oporu jak v trestním řádu, tak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud z tohoto důvodu neshledal v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze žádné pochybení, které by znamenalo porušení namítaného čl. 4 Listiny.
Pokud má stěžovatel obavy, že by mohlo dojít k ohrožení vymahatelnosti pohledávek státu vzniklých, v daném případě, nezaplacením celního dluhu, je třeba poukázat na znění poslední věty ustanovení §79a odst. 2 trestního řádu, kde se uvádí, že "s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předběžném souhlasu soudce a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu". Z výše citovaného je tedy zřejmé, že pohledávky státu, které se stanou předmětem výkonu rozhodnutí, je možné uspokojit z takto zajištěných peněžních prostředků, aniž by došlo k ohrožení jejich vymahatelnosti.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu