ECLI:CZ:US:2016:2.US.152.16.1
sp. zn. II. ÚS 152/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vlasty Pytlové, 2) Zbyňka Lízala, 3) Stanislavy Kopřivové, 4) Františka Lízala a 5) Stanislavy Lízalové, všichni zastoupeni JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 10. 2014, č. j. 25 C 99/2013-84, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 20 Co 63/2015-131, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 28 Cdo 3587/2015-150, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 14. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Proto se domáhá jejich zrušení.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatelů podaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") vůči České republice - Státnímu pozemkovému úřadu o náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby. Stěžovatelé se jí domáhali náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, odňaté stěžovatelce 5) a jejímu manželovi (který zemřel dne 31. 1. 1965) na základě rozsudku Lidového soudu v Kroměříži ze dne 2. 12. 1955, kterým byl těmto manželům uložen trest propadnutí majetku. Trestem propadnutí majetku byla postižena blíže specifikovaná zemědělská usedlost s pozemky v obcích Kojetín a Zlobice včetně živého a mrtvého inventáře a zásob. Inventář a zásoby byly odebrány dne 12. 10. 1955 na základě usnesení Okresního prokurátora v Kroměříži ze dne 28. 9. 1955, č. j. PV 319/55, majetek odebral Místní národní výbor Zlobice. Majetek byl jako státní předán k hospodaření Státnímu statku Kroměříž. Dne 28. 4. 1992 byli manželé Lízalovi podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudně rehabilitováni. Nárok na náhradu za odňatý živý, mrtvý inventář a zásoby vznikl stěžovatelům č. 1-4 jako manželce a dětem původního vlastníka poloviny inventáře a zásob Františka Lízala a stěžovatelce č. 5 jako vlastnici druhé poloviny tohoto inventáře a zásob. Nárok byl uplatněn stěžovatelem č. 2 za všechny oprávněné osoby u domnělé povinné osoby u Zemědělského družstva Kroměříž a zároveň u Státního statku Kroměříž. Inventář a zásoby stěžovatelé žádali kvůli zajištění zemědělské výroby na zemědělských pozemcích, jež byly rovněž postiženy trestem propadnutí majetku v roce 1955 a o jejichž vydání současně požádali podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku Zemědělské pozemky stěžovatelům postupně byly vydány rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu Kroměříž, a to stěžovatelce č. 5 ve výši id. 6/10 vydávaných nemovitostí a stěžovatelům č. 1-4 každému ve výši id. 1/10 vydávaných nemovitostí. Státní statek Kroměříž, s. p., zanikl bez likvidace ke dni 31. 8. 1995, a závazek vypořádat nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby přešel na Státní statek Valtice, s. p., v likvidaci. Tento subjekt nárok stěžovatelů nevypořádal a odkázal je na svého zakladatele z důvodu ukončení své činnosti. Tento subjekt byl zrušen, vstoupil do likvidace a v době podání žaloby u obvodního soudu probíhalo konkursní řízení na jeho majetek.
3. Žaloba stěžovatelů byla obvodním soudem zamítnuta z důvodu promlčení uplatnění předmětného nároku. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek soudu I. stupně potvrdil a následné dovolání podané stěžovateli odmítl Nejvyšší soud. Učinil tak podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo pro tento nedostatek možno v řízení pokračovat.
4. Ústavní soud se se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. K tomu uvádí, že podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky je řazen i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Uvedený princip se dříve, tzn. před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž podle dřívější zákonné úpravy nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy v zásadě jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. však bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že - na rozdíl od dosavadní právní úpravy - musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že došlo-li následně k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. V nyní projednávané věci je proto třeba chápat dovolání k Nejvyššímu soudu podané podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu bezpochyby jako poslední procesní prostředek, který je nutno vyčerpat ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu totiž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud přitom již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
8. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu naplněny, neboť před jejím podáním stěžovatelé řádně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim nabízí právní řád k ochraně jeho práv, když proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojili dovoláním podaným dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nicméně učinili tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím případně zabývat meritorně.
9. Jak totiž plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé v dovolání pouze citovali ustanovení §237 občanského soudního řádu a poukázali na to, že se soudy měly více zabývat společenskými a právními okolnostmi, za kterých byla činěna výzva k vydání živého a mrtvého inventáře. Ve shodě se závěry Nejvyššího soudu má Ústavní soud za to, že takto pojaté dovolání skutečně nemohlo být shledáno přípustným. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (podobně srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015).
10. Ve vztahu k nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost prakticky postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by mohl Ústavní soud dospět k závěru o její důvodnosti. Stěžovatelé totiž svoji argumentaci omezili na pouhé konstatování protiústavnosti usnesení dovolacího soudu, a dále již jen uvedli, že dovolání obsahovalo vymezený dovolací důvod spočívající v tom, že na základě námitky promlčení měl být případ dovolacím soudem posouzen jinak nežli učinily soudy nižších instancí, a poukázali rovněž na odchylku rozhodovací praxe soudů nižších instancí od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zjevně však Nejvyššímu soudu nepředložili žádné argumenty, které by byly způsobilé odůvodnit tato jejich tvrzení.
11. Za této situace je třeba poukázat na ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 cit. zákona je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.
12. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není proto formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz také shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13).
13. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, zjevně napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu