ECLI:CZ:US:2004:2.US.154.04
sp. zn. II. ÚS 154/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti RNDr. Z. H., CSc., zastoupeného JUDr. R. B., proti rozhodnutí Ing. Z. Š., ministra práce a sociálních věcí ze dne 14. 1. 2004, č.j. 2004/526-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 30 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno podnětu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2003/21695-32, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti, která se vyskytla při provádění sociálního zabezpečení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ministr práce a sociálních věcí se dostatečně nezabýval skutkovými okolnostmi případu, a poukazuje na nesrovnalosti v odůvodnění rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003. Je přesvědčen, že ministr mohl ze zákona odstranit tvrdost, způsobenou aplikací smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, která vycházela z rovnoprávnosti poměrů mezi státními občany obou republik, avšak s ohledem na podstatné změny v hospodářské a sociální politice obou zemí má, dle jeho názoru, diskriminační dopad na některé občany.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 6. 2003 a 14. 1. 2004 a dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Z rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 14. 1. 2004, napadeného ústavní stížností, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo stěžovateli sděleno, že se nevyhovuje jeho podnětu na přezkoumání rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2003/21695-32, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí konečné, které s ohledem na ust. §106 zák. č. 582/1991 Sb. není možné přezkoumat. Proti rozhodnutí tedy není možné podat opravný prostředek, není ani možné přezkoumání takového rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 zák. č. 71/1967 Sb. a žádost o odstranění tvrdosti je vyloučena ze soudního přezkumu.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že veškerá argumentace stěžovatele se vztahuje k rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2003/21695-32, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí ze dne 14.1.2004, kterým bylo stěžovateli sděleno, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti na odstranění tvrdosti není dále přezkoumatelné, námitky, týkající se nemožnosti uplatnit opravný prostředek, neuvádí.
Obsah ústavní stížnosti nasvědčuje tomu, že stěžovatel měl v úmyslu napadnout rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o odstranění tvrdosti. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, proti kterému není přípustný opravný prostředek, je však nutné odvíjet již od doručení takového rozhodnutí, t.j v daném případě od doručení rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2003/21695-32, jímž žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti nebylo vyhověno, neboť šedesátidenní lhůtu dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k podání ústavní stížnosti, nelze zhojit podáváním dalších návrhů, které nemají oporu v právním řádu.
Rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, ve věci neprominutí tvrdosti zákona, však dle názoru Ústavního soudu ani není rozhodnutím, které by svojí povahou bylo vůbec schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele. Rozhodnutí ministra je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, neboť neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohlo být stěžovatel krácen (srov. např. IV.ÚS 51/02). Na odstranění tvrdosti není právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje ministr práce a sociálních věcí na základě své úvahy.
Tím spíše není způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele sdělení, kterým byl stěžovatel pouze vyrozuměn, že opravný prostředek, který uplatnil proti takovémuto rozhodnutí (podnět k přezkoumání), nemá oporu v právním řádu a napadené rozhodnutí proto nelze dále přezkoumat. Uvedeným sdělením tak nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a práva rovnosti účastníků řízení.
Pokud byl stěžovatel přesvědčen o protiústavnosti předpisů (tj. zejména Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení), které byly aplikovány při vyměření starobního důchodu či postupu příslušných orgánů, bylo namístě využít možnosti soudního přezkumu vlastního rozhodnutí, kterým mu byl starobní důchod vyměřen a případně po vyčerpání všech procesních prostředků i možnosti podat ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí.
Dle čl. 87 písm.d) Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím. Jak bylo výše objasněno, ústavní stížností napadené vyrozumění o neexistenci opravného prostředku proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí však nelze považovat za rozhodnutí, které by mohlo být přezkoumáno Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení článků Listiny základních práv a svobod, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 23. srpna 2004