ECLI:CZ:US:2001:2.US.155.99
sp. zn. II. ÚS 155/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti G., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, č.j. 5 A 54/98 - 18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výklad §248 odst. 2 písm. g) provedený Vrchním soudem v Praze dostatečně neakcentuje smysl právní úpravy správního soudnictví tak, jak bylo upraveno zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád (dále jen "zákon č. 519/1991 Sb."), když tato nová úprava měla rozšířit okruh soudně přezkoumatelných správních aktů, nikoliv jej zúžit. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Praze, že §68 odst. 3 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, v znění účinném do 9. 5. 2000 (dále jen "zákon č 527/1990 Sb."), se stal, v důsledku nové právní úpravy správního soudnictví, obsolentním. Stěžovatel také bez bližšího zdůvodnění, uvádí, že výklad Vrchního soudu v Praze nerespektuje mezinárodní závazek, vyplývající pro Českou republiku z Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., dále jen "Dohoda"), neboť vylučuje soudní přezkum rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
V projednávané věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví a připojil si spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 54/98.
Ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel - žalobce - podal žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 24. 6. 1998, č.j. PV 3030-84, o rozkladu podaném stěžovatelem proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 1. 7. 1997, kterým bylo určeno, že postup, popsaný v prospektech k soupravám BRAIN-SPECT, LEUCO-SCINT a TROMBO-SCINT podle připojeného popisu, spadá do rozsahu patentu č. 271 306 o názvu "Způsob výroby lipofilních makrocyklických komplexů technecia - 99m". Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze řízení o žalobě zastavil podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu, protože dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí splňuje podmínky §248 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu a je tudíž rozhodnutím, které nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázka, která byla řešena v obou správních rozhodnutích je typicky ryze odbornou technickou otázkou, když šlo o to, jestli předmět určení, popsaný v žádosti podané podle §67 zákona č. 527/1990 Sb., obsahuje všechny znaky uvedené v patentových nárocích a tedy šlo o porovnání předmětu určení s předmětem patentu. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že vyřešení této otázky má právní důsledky pro stěžovatele v jeho právní sféře, v podnikatelské sféře však nikoli samo o sobě, ale toliko nepřímo. K rozporu s "Dohodou" Vrchní soud v Praze uvedl, že jde o dohodu, která není přímo aplikovatelná, ale k jejímu provedení je potřeba zákonné úpravy, pokud ta není, je soud povinen respektovat stávající úpravu správního soudnictví.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výsledkem určovacího řízení podle §67 zákona č. 527/1990 Sb. není přímo stanovení práv či povinností účastníků řízení, ani případný nucený výkon takovýchto rozhodnutí, ale posouzení shody či neshody dvou řešení zpravidla technických, z nichž alespoň jedno je chráněno průmyslovým právem. Podle původního znění zákona č. 527/1990 Sb. takové rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkumu, ale pro nezbytnost odborných znalostí při posuzování rozsahu ochrany, byly soudy vázány určením Úřadu průmyslového vlastnictví a nemohly jej řešit ani jako otázku předběžnou. Přijetím zákona č. 519/1991 Sb. se ustanovení §68 odst. 3 zákona č. 527/1990 Sb. stalo fakticky obsolentním, neboť z uvedených důvodů nejde o rozhodnutí, kterým se zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob (§244 občanského soudního řádu). Jde o rozhodnutí, kde správní orgán má příslušnou odbornost a případné soudní rozhodování by záleželo z velké části na znalcích. Na závěr však předseda vyjadřuje názor, že do budoucna by měla veškerá rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví podléhat soudnímu přezkumu. V posuzované věci však soud, podle jeho přesvědčení, nevyložil ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s úmyslem zákonodárce a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dále doplňuje, že rozhodnutí podle §67 zákona č. 527/1990 Sb. nezakládá přímo žádná práva či povinnost účastníků ani případný nucený výkon, ale předmětem řízení je posouzení shody či neshody dvou řešení, zpravidla technických, z nichž alespoň jedno je chráněno průmyslovým právem. Toto rozhodnutí také samo o sobě netvoří, podle názoru Vrchního soudu v Praze, právní překážku podnikatelské činnosti, jednak z důvodu uvedeného charakteru rozhodnutí, a také proto, že svoboda podnikání má svůj zákonný rámec, v němž každý ze soutěžitelů musí nejen dbát ochrany svých práv, ale respektovat i práva druhých soutěžitelů, mimo jiné i jejich práva nabytá udělením patentu na vynález. Ten, kdo při svém podnikání využívá výrobek, popř. užívá postup chráněný patentem, nemá rozhodnutím o určení uloženu povinnost zdržet se jednání a přestat v tomto oboru podnikat, k takovému zásahu může dojít až rozhodnutím soudu v jiném řízení v rámci ochrany proti nekalé soutěži (tedy ochrany založené rovněž k 1. 1. 1992 obchodním zákoníkem). Takový uživatel může například získat licenci, usilovat o převod práv k patentu, navíc ten, kdo vynález využíval před vznikem patentu nezávisle na původci či majiteli, se může domáhat ochrany svých práv u soudu, lze také dosáhnout zrušení patentu nebo jeho části. Rozhodnutí o určení tedy samo o sobě neznamená překážku podnikání. Podle Vrchního soudu v Praze také v ústavní stížnosti chybí uvedení základního práva a svobody, kterému ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny nebyla poskytnuta ochrana. Předsedkyně senátu z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu, a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit svůj základní úkol, tak jak je vymezen Ústavou ČR, a to ochrana ústavnosti, konkrétně v řízení o ústavní stížnosti ochrana před porušováním ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle své konstantní judikatury Ústavní soud není běžnou soudní instancí a nemá postavení "superrevizního" orgánu ve vztahu k obecným soudům. Jeho Ústavou ČR dané pravomoci jsou odlišné od těch, daných obecným soudům. Pod tímto zorným úhlem dospěl Ústavní soud k názoru, že v posuzovaném konkrétním případu se nemohlo pojmově jednat o zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Citované konkrétní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, vydané na základě §67 zákona č. 527/1990 Sb., skutečně nezakládá, nemění či neruší práva a povinnosti stěžovatele ve smyslu §244 občanského soudního řádu. Takové rozhodnutí pouze autoritativně osvědčuje, že nějaké technické řešení je již chráněno existujícím zákonným patentem. Ostatní subjekty pak mají ze zákona povinnost respektovat a nenarušovat práva, která z takového uděleného patentu vyplývají. Přičemž vznik takovéto povinnosti je nepochybně vázán nikoliv na rozhodnutí o určení podle §67 zákona č. 527/1990 Sb., nýbrž již na předchozí okamžik účinnosti ochrany podle uděleného patentu. Citovaným rozhodnutím tak nemůže v žádném případě dojít k zásahu do jakýchkoliv ústavně zaručených práv.
Nadto Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že za odepření spravedlnosti nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není (k tomu srov. například usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 6/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, č. 10, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995).
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu