ECLI:CZ:US:2012:2.US.1592.10.1
sp. zn. II. ÚS 1592/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem Matoušova 12, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-24 ze dne 30. 6. 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-45 ze dne 31. 7. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 390/2009-67 ze dne 3. 9. 2009, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-108 ze dne 30. 9. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 582/2009-133 ze dne 5. 1. 2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-139 ze dne 22. 12. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 54/2010-151 ze dne 2. 2. 2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-153 ze dne 9. 2. 2010, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 120/2010-164 ze dne 10. 3. 2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-189 ze dne 31. 3. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 224/2010-206 ze dne 5. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 9, čl. 12, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Vzhledem k tomu, že v řízení jde také o práva nezletilých dětí, což činí věc velmi naléhavou, jsou dle stěžovatele splněny podmínky pro postup v souladu s §39 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel současně žádá, aby mu stát dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uhradil náklady na jeho právní zastoupení.
Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, usnesením č. j. 50 Nc 6076/2009-24 ze dne 30. 6. 2009 vydal Obvodní soud pro Prahu 5 předběžné opatření dle ustanovení §76b odst. 1 zákona č. 99/1963 S., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jímž stěžovateli zakázal setkávání a navazování kontaktů s vedlejšími účastnicemi, tj. bývalou manželkou stěžovatele S. R. P. a dále nezletilými dcerami Evou a Petrou (jedná se o psedonymy). Soud rovněž zakázal stěžovateli vstup do okolí domu nacházejícího se na adrese P., a to v rozsahu vzdálenosti 300 metrů od vstupu do tohoto domu. Předmětné rozhodnutí s odkazem na ustanovení §169 odst. 1 věta prvá o. s. ř. neobsahovalo odůvodnění. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 18 Co 390/2009-67 ze dne 3. 9. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
Doba trvání citovaného předběžného opatření, původně stanovená v souladu se zákonem na 1 měsíc, byla poté postupně prodlužována usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-45 ze dne 31. 7. 2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 446/2009-123 ze dne 14. 10. 2009, a to do 30. 9. 2009, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-108 ze dne 30. 9. 2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 582/2009-133 ze dne 5. 1. 2010, a to do 30. 12. 2009, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-153 ze dne 9. 2. 2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 120/2010-164 ze dne 10. 3. 2010, a to do 30. 3. 2010, a konečně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-189 ze dne 31. 3. 2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 224/2010-206 ze dne 5. 5. 2010, bylo předběžné opatření prodlouženo do 30. 6. 2010, tedy na jeho maximální možnou zákonnou dobu trvání jednoho roku. Pro úplnost výčtu napadených rozhodnutí je třeba dodat, že Městský soud v Praze v jednom případě, konkrétně usnesením č. j. 18 Co 54/2010-151 ze dne 2. 2. 2010 zrušil pro nedostatečné odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 Nc 6076/2009-139 ze dne 22. 12. 2009, jímž byla doba předběžného opatření původně prodloužena do 30. 3. 2010.
Nařízení předběžného opatření obecné soudy odůvodňovaly existencí vyhrocených vztahů mezi účastníky řízení, kdy ze strany stěžovatele mělo docházet vůči vedlejším účastnicím k psychickým atakům, ve vztahu k bývalé manželce pak i atakům fyzickým, v důsledku čehož byla ohrožena lidská důstojnost, zdraví a svoboda vedlejších účastnic. Toto jednání stěžovatele bylo několikrát prověřováno státními institucemi v rámci správního i trestního řízení. K prodlužování opatření obecné soudy přistoupily z důvodu opakovaného nerespektování zákazu navazování kontaktů s vedlejšími účastnicemi a pro nedostatek spolupráce stěžovatele s opatrovnickým soudem ve věci řízení o úpravě výchovy nezletilých, v rámci něhož se odmítal dostavit ke znaleckému vyšetření. Za zásadní skutečnost, rozhodnou pro uložení povinnosti předběžným opatřením, obecné soudy označily dlouhodobý psychický stav stěžovatele, který se projevoval nepředvídatelným a nekontrolovatelným chováním, což vyplynulo ze zprávy psycholožky PhDr. U., pročež těmto závěrům podle odvolacího soudu neodporovala ani stěžovatelem předložená lékařská zpráva MUDr. H. K., v níž byla konstatována nedostatečná kapacita vyšetřovaného nakládat s agresí. Stěžovatel neprojevil podle názoru soudů v řízení iniciativu směřující k vyvrácení závěrů zprávy o svém psychickém stavu jako původu ohrožení vedlejších účastnic. Setrvalým vyhýbáním se nařízenému vyšetření znalci z oboru psychologie a psychiatrie v rámci opatrovnického řízení rovněž zásadně ovlivnil délku řízení ve věci samé jako nutné podmínky pro prodloužení doby trvání nařízeného předběžného opatření.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výše popsanému postupu obecných soudů a tvrdí, že v důsledku něho došlo k úplnému zákazu jakéhokoli styku a kontaktů stěžovatele jako otce s nezletilými dětmi po dobu jednoho roku, a to bez řádného opatrovnického řízení a provedeného důkazního řízení. Obecné soudy porušily právo nezletilých na spravedlivý proces, potažmo i práva stěžovatele tím, že v průběhu celého řízení nebyly nezletilé zastoupeny kolizním opatrovníkem, ačkoli to výslovně stanovuje ustanovení §37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zájmy nezletilých tak nikdo nezastupoval, nebyla jim dána možnost stát se účastníkem řízení, který by se měl k věci vyjádřit, podávat opravné prostředky apod. Ve prospěch nezletilých neintervenoval ani opatrovník ustanovený jim v řízení opatrovnickém. Uvedená procesní vada vedla podle stěžovatele k nezákonnosti celého řízení.
S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 346/09 a sp. zn. IV. ÚS 1554/08 stěžovatel namítá absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména upozorňuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2009 o nařízení předběžného opatření, které není odůvodněno vůbec, přičemž ani následující rozhodnutí soudů tento nedostatek nenapravily. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje vady odůvodnění v jednotlivých rozhodnutích, v souhrnu jim vytýká použití frází a paušalizovaných formulací, často převzatých z návrhu vedlejší účastnice, bývalé manželky stěžovatele, bez podrobnějšího rozboru předložených listin, a aniž se soudy skutečně zabývaly konkrétními důvody pro prodloužení předběžného opatření. Obecné soudy, jak uvádí stěžovatel, dokonce rozhodovaly na základě důkazů, které ve spise nebyly založeny, či důkazů, které neosvědčovaly aktuální stav věci. Odvolací soud projevil snahu některé nedostatky odůvodnění nalézacího soudu zhojit svým vlastním podrobnějším odůvodněním, což však stěžovatel označuje za procesně nepřípustné, navíc tím docházelo k další "deformaci" řízení, neboť soud výkladem dovozoval důvody, které neměly oporu ve spise.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, především co se týče jeho psychického stavu a nutnosti psychiatrické léčby, která mu nikdy nebyla nařízena, a v předmětném řízení nebyl prokázán důvod, pro který by se jí stěžovatel měl podrobit. Obecné soudy vycházely ze zprávy PhDr. U., v jejíž péči byly nezletilé, a to v období od května do srpna 2008, která stěžovatele nikdy po psychické stránce neposuzovala, přičemž lékařskou zprávu MUDr. K., dokládající absenci psychické poruchy u stěžovatele, obecné soudy ignorovaly, respektive vytržením jedné věty z kontextu obrátily proti stěžovateli. Prodlužování předběžného opatření sloužilo pak nepřípustně a v rozporu s jeho účelem jako donucovací prostředek ke splnění povinnosti požadované v řízení opatrovnickém, tedy řízení zcela odlišném od řízení o předběžném opatření, vydávané jako prevence a k řešení situací domácího násilí. Stěžovatel dovozuje, že v daném případě došlo k extrémnímu porušení pravidel upravujících řízení a ke zneužití institutu předběžného opatření vydaného podle §76b o. s. ř., které zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel reagoval na odmítnutí své předchozí ústavní stížnosti, směřované proti rozhodnutím vydaným v totožném řízení o předběžném opatření, a to usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1331/10 ze dne 31. 5. 2010. Opakovaně přitom zdůraznil, že v předmětném řízení bylo porušováno právo nezletilých na spravedlivý proces, zejména tím, že v řízení nebyly zastoupeny opatrovníkem.
V podání ze dne 23. 7. 2010 stěžovatel navrhl doplnit dokazování dopisy, které nezletilé adresovaly jemu a prarodičům a které svědčí o tom, že opatrovnické orgány a matka brání styku nezletilých s otcem.
K výzvě Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 v podání ze dne 30. 8. 2010 odkázal na odůvodnění napadených usnesení a vyslovil názor, že v průběhu řízení bylo plně respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní stížnost označil za nedůvodnou. Shodně tak učinil i Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 19. 8. 2010, v němž mimo to uvedl, že nesdílí výhrady stěžovatele k procesnímu postupu soudu, který rozhodl o předběžném opatření, aniž by nezletilým navrhovatelkám ustanovil kolizního opatrovníka, neboť takový postup vylučuje úprava předběžného opatření uvedená v §76b o. s. ř., která vymezuje účastenství oproti klasickému opatrovnickému řízení zvláštním způsobem. Navíc nutnost bezodkladného rozhodnutí o návrhu na vydání tohoto předběžného opatření (do 48 hodin) podle něho znemožňuje, aby kolizní opatrovník, byť by byl formálně ustanoven, mohl soudu sdělit podstatné informace týkající se věci. Soud poukázal i na to, že kolizní opatrovník ustanovený ve věci samé o vydaných předběžných opatřeních věděl, přesto ve prospěch otce nijak neintervenoval. V navazující části vyjádření se odvolací soud věnoval námitce nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, k níž sdělil, že při svém rozhodování vyžadoval, aby usnesení soudu prvního stupně bylo v důvodech přezkoumatelné, dokonce přistoupil v jednom případě i ke zrušení rozhodnutí nalézacího soudu, a to navzdory tomu, že platná právní úprava na odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření, kterým soud vyhověl návrhu, výslovně netrvá (§169 odst. 2 o. s. ř.). Odůvodnění svých vlastních rozhodnutí označil Městský soud v Praze za řádná. Závěrem odvolací soud připomněl důvody nařízení předběžného opatření, vyjádřené již v napadených rozhodnutích, tj. nepředvídatelné a nekontrolovatelné chování stěžovatele ohrožující navrhovatelky (včetně nezletilých dětí).
Stěžovatel na výše uvedené reagoval podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2011. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 v něm vytýká, že se nevyjádřil k podstatě podané ústavní stížnosti, k faktu, že nezletilé nebyly po celou dobu řízení zastoupeny opatrovníkem. Předložené vyjádření svým rozsahem (o dvou větách) podle stěžovatele svědčí o "ledabylém přístupu soudce" k věci, a to za situace, kdy je v ústavní stížnosti namítána absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel se v dalším ohradil proti názoru Městského soudu v Praze označující účast opatrovníka v řízení o předběžném opatření za pouhou formalitu. Upozorňuje, že v řízení došlo ke střetu zájmů rodičů, jehož výsledkem byl zákaz styku s dětmi druhému rodiči, kdy o tomto bylo nadto rozhodováno opakovaně v průběhu jednoho roku. Obecné soudy podle stěžovatele porušily konečně i svou povinnost hledat v řízení objektivní pravdu, pokud založily svá rozhodnutí na "pochybné", neaktuální zprávě PhDr. U., osoby, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin a pro další je trestně stíhána.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí k ní přiložená, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že je nutno ji v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Byť uplatněným námitkám stěžovatele lze přiznat ústavněprávní relevanci, zejména v rozsahu, v jakém se týkají nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, nicméně trvání předběžného opatření bylo omezeno do 30. 6. 2010, toto opatření nemůže být ze zákona dále prodlužováno a v osobní sféře stěžovatele tedy žádné další právní následky nevyvolává. Teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaného jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve shora vymezené části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Namítá-li stěžovatel, že napadenými rozhodnutími byla zásadním způsobem porušena i práva nezletilých dcer, je třeba připomenout, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany.
V této souvislosti Ústavní soud zjišťuje, že dcery stěžovatele nejsou v ústavní stížnosti jako stěžovatelky označeny a rovněž tak nejsou uvedeny v plné moci pro zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Ani z formulace předmětného návrhu nevyplývá, že by stěžovatel v tomto rozsahu podal ústavní stížnost za nezletilé, jejich jménem jako zákonný zástupce. Pokud se tedy za těchto okolností stěžovatel domáhal vyslovení porušení jejich práv, shledal Ústavní soud tento návrh jako podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť ústavní stížnost nelze podat za někoho jiného (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994, U 22/2 SbNU 259).
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §62 odst. 4 ani dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
K návrhu stěžovatele, aby byla věc jako naléhavá projednána mimo pořadí, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na neaktuálnost zásahu byla stížnost projednána běžným postupem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu