ECLI:CZ:US:1998:2.US.16.97
sp. zn. II. ÚS 16/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 16/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti ČR - Vojenské správy, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování, za účasti Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Lesů ČR, s.p., 2) ZD S., 3) Dr. J.M.,4) J.W., 5) PF ČR, T., vedlejší účastníci ad 3),4) zastoupeni JUDr. I.P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 218/96-16 ze dne 26.11. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního úřadu P.,- Pozemkového úřadu ze dne 7.7. 1993, č.j. PÚ 1611/93 - R 1419-7 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.11. 1996, č.j. 44 Ca 218/96-16 a domáhá se jejich zrušení.
Rozhodnutím OÚ - Pozemkového úřadu P. bylo rozhodnuto podle zák.č. 229/1991 Sb. v platném znění o podílovém spoluvlastnictví Dr. J.M. a J.W. k nemovitostem v k.ú. T., S., B., B. a D.
II.ÚS 16/97
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze, ve kterém namítal, že v řízení před pozemkovým úřadem byl opomenut jako účastník řízení, ačkoli pozemky p.č. 895/2, p.č. 894/11 a p.č. 994/65 v k.ú. T. a p.p. č. 88/1 v k.ú. B. má v užívání vojenská správa.
Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno dne 7.7. 1993 a nabylo právní moci dne 3.9. 1993.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Praze až dne 7.10. 1996, tj. po více jak třech letech. Jak vplývá ze spisu, žaloba byla podána podle části páté hlavy druhé o.s.ř. a směřovala na zrušení již pravomocného rozhodnutí. Soud nemohl ve věci postupovat podle části páté hlavy třetí o.s.ř., neboť byl vázán žalobním petitem podaného opravného prostředku. Stěžovatel neučinil rovněž žádný návrh na postup soudu podle ustanovení §250b odst.2 o.s.ř.
Krajský soud usnesením řízení zastavil s odvoláním na ustanovení §248 odst.2 písm.a) o.s.ř., na jehož základě soudy podle podaných žalob nepřezkoumávají rozhodnutí, která jsou přezkoumávána podle třetí hlavy části páté o. s. ř. Rozhodnutí pak bylo možno přezkoumat pouze na základě včas podaného prostředku v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. Žaloba stěžovatele směřovala tedy proti rozhodnutí správního orgánu, které nemohlo být přezkoumáváno soudem a proto bylo řízení zastaveno podle §250d odst.3 o.s.ř.
V tomto postupu krajského soudu i pozemkového úřadu spatřuje stěžovatel porušení svých ústavních práv a sice čl. 38 odst.2 a č1.36 odst.2 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení blíže rozvádí s poukazem na procesní stránku věci.
Ze spisu se podává, že pozemkový úřad při řízení podle §9 odst.4 zákona o půdě si obstaral výpisy z LV identifikace předmětných parcel, vypracované
II.ÚS 16/97
Katastrálním úřadem pro okres P. Tyto výpisy neobsahovaly žádné údaje o tom, že by stěžovatel byl uživatelem těchto pozemků a vlastníkem na nich potvrzených staveb. Proto i lesní pozemky byly restituentům vydány Lesním závodem ve Z. spolu s desetiletým hospodářským plánem počínaje dnem 1.1. 1992.
O tomto předání se stěžovatel dozvěděl dne 9.2. 1994, a to od samotných restituentů, kteří mu současně zaslali kopii rozhodnutí s výzvou, aby s nimi uzavřel nájemní smlouvu na jimi užívané pozemky. Po uplatnění výzvy a její písemné urgenci restituenti dále jednali osobně s pracovníkem stěžovatele, kterým byli ujištěni, že po vypracování geometrického plánu bude nájemní smlouva uzavřena.
Namísto toho podal stěžovatel po více jak dvou a půl letech nečinnosti dne 22.8. 1996 návrh Ústřednímu pozemkovému úřadu v P. na přezkoumání předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu. Ještě předtím, než obdržel odpověď tohoto ústředního orgánu podal dne 7.10. 1996, návrh soudu. Ústřední pozemkový úřad sdělením ze dne 16.10. 1996 sp. zn. 2618/96-3153 podání stěžovatele odmítl, a to pro opožděnost podání.
Lze souhlasit s vyjádřením soudu, že nikterak nelze popřít skutečnost, že pozemkový úřad chybně vymezil okruh povinných osob a nejednal s Českou republikou - vojenskou správou jako s účastníkem řízení.
Tento nedostatek nelze však přičíst rozhodujícímu správnímu orgánu, nýbrž nečinnosti stěžovatele i v těchto počátečních užívacích vztazích, neboť bylo jeho povinností uživatelský vztah vyznačit v evidenci nemovitostí. Neobstojí námitka nutnosti utajení, neboť v jiných podobně užívaných lokalitách byly tyto zápisy ČR Vojenskou správou, pokud se týká pozemků, řádně prováděny.
II.ÚS 16/97
Podle ustanovení §62 odst.1 správního řádu se řízení ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, na návrh účastníka řízení obnoví, byla-li mu nesprávným postupem správního orgánu odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li být náprava sjednána v odvolacím řízení. Pro toto řízení, které správním řádem je přímo indikováno, měl stěžovatel velmi dlouho otevřenou lhůtu, a to jak subjektivní, tak i objektivní. Toto podání stěžovatel zameškal podle ustanovení §63 odst.3 - in fine spr.ř. a její zmeškání nelze prominout.
Podaná ústavní stížnost primárně směřuje tedy proti zrušení rozhodnutí správního orgánu. Podle ustanovení §72 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. lze ji podat do 60 dnů počínaje dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tento zákonný prostředek nebyl stěžovatelem využit.
Podání žaloby k soudu, který" ji odmítne a řízení zastaví v důsledku toho, že žaloba nemůže být předmětem zkoumání soudu, nelze považovat za nově otevřený termín pro uplatnění ústavní stížnosti. Požadavkem stěžovatele by naopak mohlo dojít k porušení rovnosti účastníků, kdy na jedné straně jsou účastníci restitučních vztahů co do termínu vázání na jejich přesné dodržování, a to i za cenu ztráty práva, na druhé straně by se přiznala možnost konvalidace právě takovému zameškanému právu.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavnosti, a proto byl nucen ústavní stížnost zamítnout podle §43 odst.1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 4. 2. 1998