ECLI:CZ:US:2008:2.US.1612.08.1
sp. zn. II. ÚS 1612/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. A. L. (uváděn též jako A. L.) a 2) Mgr. I. L. (uváděna též jako I. L.), bytem tamtéž, oba zastoupeni JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Pod Hřištěm čp. 149, Ondřejov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 č.j. 11 Ca 322/2006-36 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008 č.j. 8 Ans 3/2008-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života, zakotveného v čl. 7 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na zákonnost, zakotveného v čl. 2 odst. 4 Ústavy, a dále práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených listin zjistil, že stěžovatelé se v řízení u Městského soudu v Praze domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému -Ministerstvu vnitra ČR (v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako "vedlejší účastník") uložena povinnost zahájit řízení a vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatelů o udělení českého státního občanství. Žalobu odůvodnili tím, že dne 17. 7. 2006 podali jako manželé předmětnou žádost, o níž však vedlejší účastník do dne podání žaloby, tj. do 12. 10. 2006, nezahájil řízení.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č.j. 11 Ca 322/2006-36, s odůvodněním, že vedlejší účastník o žádosti stěžovatelů, jež v záhlaví označil jako L.- L., rozhodl již dne 24. 11. 2006 a o rozkladu stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr vnitra dne 16. 7. 2007. Důvodnost žaloby proti nečinnosti správního orgánu tak nebyla založena, a to i navzdory argumentaci uplatňované stěžovateli, podle níž nebylo rozhodnuto o nich, neboť v dotčených rozhodnutích byly osoby žadatelů označeny jinými jmény. Soud dále zdůraznil, že ve věci nevznikly pochybnosti o totožnosti adresátů rozhodnutí, sami stěžovatelé jsou si ostatně vědomi toho, že bylo o jejich žádosti rozhodováno, když proti rozhodnutí o rozkladu brojí žalobou.
Do rozhodnutí Městského soudu v Praze podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č.j. 8 Ans 3/2008-61, jako nedůvodnou zamítl.
Shora uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. V ní brojí proti závěrům správních soudů přijatých v těchto rozhodnutích, podle nichž by měli přijmout i jiné příjmení (L -L ) než to, které jim bylo "přiděleno výkonnou státní mocí", tedy jiné, než to, které je uvedeno v jim vydaném průkaze o povolení k pobytu a které je zaneseno i v centrální evidenci obyvatel. Nerespektování jejich příjmení ze strany soudů a správních orgánů pak vedlo k porušení práva na soukromý život, zaručeného jim čl. 8 Úmluvy, a ve svém důsledku i k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Přijetí jména L.-L. by totiž znamenalo, že rozhodnutí, rozsudky a akty na ně se vztahující by byly nevykonatelné, a to z toho důvodu, že se jedná o nesprávné tvary jejich jmen.
V rozporu s právem na spravedlivý proces je podle stěžovatelů i skutečnost, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nebyl řádně odůvodněn. Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali porušení ust. §78 a §79 zákona č. 326/1999 Sb., jakož i ust. §1 a §8 zákona č. 133/2000 Sb., přičemž Nejvyšší správní soud se touto jejich argumentací opomněl zabývat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle v rozhodování, tj. zda jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, nebo zda nejsou založena na formalistickém výkladu práva. Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud neshledal. Naopak, jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích velmi podrobně zdůvodnily, proč nelze vyhovět žalobě na nečinnost v situaci, kdy správní orgán již před podáním žaloby rozhodnutí vydal, a proč nelze této žalobě vyhovět tam, kde má tvrzená nečinnost spočívat pouze v nesouhlasu s transkripcí jmen stěžovatelů. Oba správní soudy v daném případě postupovaly zcela v souladu s příslušným procesním řádem, a to způsobem odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud se ztotožňuje s jejich závěry, které správně a bez jakékoli kolize s ústavními normami odůvodňují výrok o zamítnutí správní žaloby stěžovatelů.
Stejně tak nelze Nejvyššímu správnímu soudu z hlediska ústavní konformity jeho postupu vytýkat, že explicitně nereagoval na každou vyslovenou námitku stěžovatelů, obzvláště za situace, kdy dal ve svém rozhodnutí jasně najevo, že posouzení, která z variant přepisu jmen stěžovatelů je správná, by překročilo rámec projednávané věci. Jinými slovy, nelze tvrdit, že Nejvyšší správní soud na námitku stěžovatelů nereagoval, neboť na ni ve skutečnosti reagoval, a to implicitně (považoval ji za námitku jdoucí mimo rámec věci).
Stran výtky stěžovatelů týkající se údajně nezákonné změny jejich příjmení, jež měla vést k namítanému porušení práva na soukromý život, je třeba uvést, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. V souzeném případě tomu tak ale není. Stěžovatelé sice proti způsobu transkripce svých jmen užitém v rozhodnutí vedlejšího účastníka brojili po celou dobu řízení před správními soudy, ovšem dělo se tak v rámci žaloby proti nečinnosti, která, jak bylo správními soudy zdůrazněno, nebyla v dané věci na místě. Nápravy transkripce svých jmen do podoby, kterou považují za správnou, se měli stěžovatelé domáhat v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka dle ust. §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, což také dle zjištění správních soudů stěžovatelé učinili.
Ústavní soud se tedy s ohledem na zásadu subsidiarity nemohl zabývat výše uvedenou námitkou, neboť stěžovatelé v této části nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto v této části dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když nebyly shledány důvody k postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu