ECLI:CZ:US:2000:2.US.164.97
sp. zn. II. ÚS 164/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. P. Ř., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, za účasti Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, okresního pozemkového úřadu, Státního statku Třeboň, Lesů České republiky, s.p. Hradec Králové - Lesní správa Nové Hrady, Okresního úřadu Jindřichův Hradec, Okresní správy silnic Jindřichův Hradec a Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Jindřichův Hradec , jako vedlejších účastníků, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, a rozhodnutí Okresního úřadu
Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997,
č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora
uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích,
navrhovatel uvádí, že v restitučním řízení, jež napadenému
rozsudku předcházelo a uvedeným rozsudkem, stejně jako odnětím
vlastnického práva jeho právní předchůdkyni, babičce K. K. byla
porušena základní práva deklarovaná v Listině základních práv
a svobod, zejména v čl. 11, odst. 1, 2 a 4 . Jádro věci spočívá
podle navrhovatelova názoru v pochybení Okresního úřadu Jindřichův
Hradec, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Českých
Budějovicích, neboť vycházely z toho, že pro případ vydání
nemovitostí původně náležejících K. K. je nutno věc posuzovat tak,
že podmínkou vydání je navrácení československého státního
občanství dle zákona č. 34/1953 Sb. Podle názoru stěžovatele je
třeba K. K. až do dne smrti považovat za československou státní
občanku, neboť o její žádosti o navrácení československého
státního občanství ke dni její smrti dne 10.10.1948 nebylo
rozhodnuto, a dne 24.9.1947 jí bylo vydáno osvědčení o státním
občanství, s tím, že se tato při sčítání lidu dne 1.12.1930
hlásila k národnosti české. V tomto konkrétním případě tedy nebylo
nutné K. K. vracet československé státní občanství, neboť jej ke
dni své smrti nepozbyla, neboť o její žádosti definitivně
rozhodnuto nebylo. Navrhovatel odkazuje na znění §2 odst. 2
ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2.8.1945 č. 33/1945
Sb., podle kterého osoby uvedené v §1, v tomto případě K. K., je
nutno do doby zjištění, že se československé státní občanství
zachovává, považovat za československé státní občany, vydal-li jim
Okresní národní výbor osvědčení o okolnostech uvedených v §2
odst. 1 cit. dekretu. Navrhovatel dovozuje, že pro zachování
československého státního občanství je rozhodující podání žádosti
a vydání osvědčení ve smyslu §2 odst. 1 cit. dekretu. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní
senátu JUDr. V. B., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
k výhradě, že se K. K. nedožila zákona č. 34/1953 Sb., uvedl, že
za jejího života platil jiný právní předpis upravující postup
rozhodování o československém státním občanství osob, které
československé občanství pozbyly. Vrácení československého
občanství K. K. tudíž nezáviselo výlučně na zákoně č. 34/1953 Sb.
Podle názoru soudu je pro posouzení věci rozhodné, že K. K.
přijala německou státní příslušnost, což bylo v řízení jednoznačně
prokázáno. Proto podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.
33/1945 Sb. přijetím německé státní příslušnosti pozbyla čsl.
státní občanství. Proto podle názoru soudu přicházelo v úvahu čsl.
občanství vrátit předepsaným procesním postupem. To se však
nestalo. Právní názor stěžovatele, že na K. K. bylo nutno za
jejího života nahlížet jako na čsl. státní občanku, není správný
a nemá oporu v právních normách, jichž se stěžovatel dovolává. Na
skutečnosti, že K. K. zemřela dříve, než bylo řízení o vrácení
státního občanství ukončeno, příp. než nabyl účinnosti zákon č.
34/1953 Sb., soud vzít zřetel nemůže, protože to zákon neumožňuje.
Na přezkumném soudu je pak podle §244 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat
zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže K. K., která přijala
německou státní příslušnost, nebylo poté, co čsl. státní občanství
pozbyla, čsl. občanství vráceno, nejsou dodrženy požadavky §2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a proto nebyly splněny podmínky pro vydání majetku původně
spoluvlastnicky náležejícího K. K. do vlastnictví stěžovatele.
Z uvedených důvodů navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní
stížnosti.
Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad, jako
vedlejší účastník uvádí, že podle dokladů založených ve spise
pozbyla K. K. čsl. státní příslušnost ze zákona k datu, kdy
přijala německou státní příslušnost, t.j. nejpozději v roce 1939,
protože v tomto roce byla při sčítání lidu evidována jako osoba
německé národnosti. Zprávou příslušného správního orgánu je
doloženo, že rozhodnutí o zachování či vrácení čsl. státního
občanství nebylo vydáno. Proto je navrhováno ústavní stížnosti
nevyhovět.
Další vedlejší účastník, Státní statek Třeboň, uvádí, že
z dokladů, které byly k dispozici, vyplývá, že K. K. se
neprovinila proti československému státu, ale zároveň nenabyla
zpět čsl. státní občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č.
194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb. nebo dekretu prezidenta č.
33/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka navrácení
čsl. státního občanství, navrhuje vedlejší účastník ústavní
stížnosti nevyhovět. Dále se Státní statek Třeboň vzdává svého
práva být vedlejším účastníkem.
Podle vedlejšího účastníka Lesů České republiky, s.p., je
rozsudek Krajského soudu správný. Ústavní stížnost by měla být
zamítnuta. Dále se Lesy České republiky, s.p., vzdávají postavení
vedlejšího účastníka.
Správa a údržba silnic Jindřichův Hradec se vzdala práva být
vedlejším účastníkem, stejně jako Pozemkový fond České republiky,
územní pracoviště Jindřichův Hradec.
Okresní úřad Jindřichův Hradec se k doložené doručené výzvě
jako vedlejší účastník ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.
10 Ca 37/97, Ústavní soud zjistil, že původními vlastníky
nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 50 pro k.ú. D. přesně
specifikovaných ve výroku rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův
Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997, č.j. PÚ
8635/92-3/97, byli V. a K. K. Nemovitosti byly zkonfiskovány podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V. K. zemřel dne
30.6.1962, K. K. dne 10.10.1948, oba bez zanechání závěti.
Stěžovatel, jako vnuk výše jmenovaných a oprávněná osoba ve smyslu
§2 odst. 2 písm.c) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, podal výzvu k vydání uvedených nemovitostí.
Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad,
rozhodl shora uvedeným rozhodnutím, že stěžovatel není vlastníkem
jedné ideální poloviny (a to po K. K.) nemovitostí ve výroku
rozhodnutí blíže vyznačených, s odůvodněním, že na základě
potvrzení referátu vnitřních věcí ze dne 11.10.1993 a 30.12.1994
původní vlastník V. K. opět nabyl státního občanství podle zákona
č. 34/1953 Sb. a K. K. státního občanství pozbyla podle dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 a zpět jej nenabyla. Stěžovateli
byla již dříve vrácena jedna ideální polovina požadovaných
nemovitostí, a to po V. K.
Pozemkový úřad opřel své rozhodnutí o sdělení Státního
ústředního archivu v Praze, že ve sčítacím archu sčítání lidu
Republiky československé ze dne 1.12.1930 má K. K. zapsánu státní
příslušnost československou, národnost českou. Ve sčítacím archu
sčítání lidu na území bývalé tzv. dolnodunajské župy ze dne
17.5.1939 má tatáž osoba, pod jménem K. K., zapsanou mateřskou řeč
německou, národnost německou, státní příslušnost Deutsches Reich.
K žádosti stěžovatele proběhlo u Státního ústředního archivu
šetření ve věci zjištění státního občanství K. K., avšak
s negativním výsledkem, neboť v archivu se nenacházejí žádné
materiály o udělení československého státního občanství výše
jmenované. Ani ve fondu Německého státní občanství, ve kterém jsou
evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení říšskoněmeckého
státního občanství, není uložena karta na jméno K. K. K dispozici
není ani spis ve fondu Ministerstva vnitra o propuštění K. K.
z československého státního svazku v letech 1945 - 1948.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 21.1.1997
opravný prostředek, v němž poukázal na to, že pozemkový úřad
nesprávně zhodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávné závěry.
Zprávou okresního archivu je doloženo, že pro K. K. bylo vydáno
osvědčení o národní spolehlivosti a osvědčení o státním občanství
typu D. Znamená to, že jí bylo zachováno československé státní
občanství podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
Podle navrhovatele je nutno doplnit řízení o zjištění
u Ministerstva vnitra, zda bylo pro K. K. vydáno osvědčení
o zachování čsl. státního občanství.
Krajský soud v Českých Budějovicích provedl doplnění
důkazního řízení o spisy K. a V. K., vztahující se k vrácení
státního občanství, uložené ve Státním okresním archivu
v Jindřichově Hradci. V tomto spise je založena žádost K. K.
z 23.5.1946 o vydání osvědčení národní spolehlivosti, ve které
žadatelka uvedla, že o německou příslušnost a národnost nežádala,
byla jí automaticky přiřčena. Doplnila dotazník z 19.8.1946. MNV
v Německém vydal potvrzení, že K. K. během okupace vystupovala
jako Češka a k německé národnosti se nehlásila. K žádosti ONV
Třeboň K. K. dotazník opět doplnila. MNV v Německém dne 28.2.1947
k dožádání ONV v Třeboni sdělil, že K. K. se v době okupace
chovala vůči českému národu slušně a nejsou k ní stížnosti.
K opakovanému dožádání pak MNV v Německém dne 12.5.1947 sdělil ONV
v Třeboni, že usnesením rady bylo doporučeno vydat pro K. K.
osvědčení o státním občanství typu D. ONV v Třeboni dále požádal
o přezkoušení údajů v žádosti K. K. u velitelství stanice SNB
v Suchdole nad Lužnicí. Posléze zjišťoval u vyšetřující komise ONV
v Třeboni, zda K. K. byla touto komisí vyšetřována. Radou ONV
v Třeboni dne 24.9.1947 bylo usneseno vyřízení žádosti doporučit.
Krajský soud dospěl k závěru, že opravný prostředek není
důvodný a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvádí, že mezi požadavky kladenými na osobu
původního vlastníka §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, patří, aby osobě německé národnosti, která
pozbyla československé státní občanství, jí takové občanství bylo
vráceno. Podle názoru soudu pozbyla československou státní
příslušnost ze zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala
státní příslušnost německou. Řízení o vydání osvědčení o národní
spolehlivosti a zachování státního občanství, zahájené na žádost
K. K. v roce 1946, bylo ukončeno doporučením vydat osvědčení
o národní spolehlivosti, avšak do doby, než K. K. zemřela,
osvědčení vydáno příslušným orgánem veřejné správy nebylo,
a příslušným orgánem veřejné správy nebylo rozhodnuto o tom, že se
K. K. státní občanství zachovává či vrací. Kromě toho podle názoru
soudu vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní příslušnost
německou, pozbyla československého státního občanství, a proto
přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého státního
občanství. To náleželo do působnosti Ministerstva vnitra, přičemž
se tak dělo na návrh zemského národního výboru. Skutečnost, že
takové rozhodnutí vydáno nebylo, je dostatečně prokázáno zprávou
příslušného správního úřadu. Že K. K. nebylo československé státní
občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945
Sb. zachováno ani vráceno, je dále prokazováno tím, že taková
rozhodnutí nebyla vydána ani pro manžela K. K. - V. K., přestože
jejich žádosti byly podány současně. V. K. nabyl československého
státního občanství ze zákona podle zákona č. 34/1953 Sb. Námitku
stěžovatele k tomu, že K. K. občanství nikdy nepozbyla, považoval
soud za nedůvodnou proto, že K. K. přijala státní příslušnost
německou, v důsledku čehož k datu, kdy tak učinila, pozbyla ze
zákona příslušnost československou. Z uvedených důvodů pak nebylo
možné majetek náležející původně do vlastnictví K. K. vydat.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech
uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů
a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší
mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní
ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní
ochranu a právo na spravedlivý proces.
Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných
okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.
Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud
v nedostatečném zhodnocení podstatných podkladů pro rozhodnutí,
resp. důkazů a v nesprávném právním posouzení projednávané věci ze
strany Okresního úřadu Jindřichův Hradec, a Krajského soudu
v Českých Budějovicích, které se staly příčinou nesouladu jimi
vydaných rozhodnutí se sledovanými ústavními principy.
Jak pozemkový úřad, tak krajský soud v jimi vedených řízeních
m.j. zjistily, že K. K., rozená T., ve sčítacím archu sčítání lidu
Republiky československé ze dne 1.12.1930, měla uvedenu státní
příslušnost československou, národnost českou, její jméno nebylo
nalezeno v rejstříku případů provinění proti národní cti,
projednávaných před trestní komisí ONV Třeboň, v roce 1946
požádala o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle §1
odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., bylo pro ni vydáno
osvědčení o státním občanství typu "D" na základě usnesení rady
ONV v Třeboni ze dne 24.9.1947. Ve Státním ústředním archivu se
nenašly žádné materiály o udělení československého státního
občanství K. K., ve fondu Německého státní občanství, ve kterém
jsou evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení
říšskoněmeckého státního občanství, není uložena karta na jméno K.
K. a k dispozici není spis ve fondu Ministerstva vnitra
o propuštění K. K. z československého státního svazku v letech
1945 - 1948.
K uvedeným zjištěním Ústavní soud poznamenává, že vydávání
osvědčení o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926
Sb., ve znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byla
příslušné okresní úřady a později okresní národní výbory podle
domovské obce žadatele. Povinností okresního národního výboru,
s ohledem na ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda
žadatel byl československým státním občanem do okupace
Československa a že tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku
ministerstva vnitra ze dne 20.11.1946 č. A-4000-12/11-46-VI/3 bylo
m.j. stanoveno, že zvýšená pozornost má být věnována vydávání
osvědčení osobám, u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta
československého státního občanství podle ústavního dekretu č.
33/1945 Sb. Jak je ze shromážděných důkazů patrné, této své
povinnosti před tím, než vydal osvědčení o státním občanství K.
K., ONV v Třeboni náležitě dostál.
Pozemkový úřad ani krajský soud uvedené skutečnosti řádně
nezohlednily a ve svém rozhodování nesprávně aplikovaly pouze
ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945
Sb., které se vztahuje na československé státní občany národnosti
německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci
nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, a pozbyli proto
dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní
občanství, a v rozporu s důkazy shora uvedenými, vzaly za
prokázané, že K. K. byla německé národnosti a pozbyla
československého státního občanství ze zákona. Tomu nasvědčuje
m.j. formulace použitá v odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde
o spisech Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci mluví
jako o spisech o vrácení občanství, když ve skutečnosti šlo
o spisy týkající se státního občanství.
Uvedené orgány zcela opomenuly ustanovení §1 odst. 4
citovaného ústavního dekretu. Toto ustanovení ve vztahu k Čechům,
Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, kteří se v době
přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donucení nátlakem nebo
okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že se neposuzují
podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský
národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá
příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po
přezkoumání uvedených skutečností. Jak plyne z důkazů shora
uvedených, podle tohoto ustanovení K. K. od roku 1946 usilovala
právem stanoveným postupem o vydání osvědčení o národní
spolehlivosti, v tomto směru probíhalo řízení a v jeho rámci
šetření příslušných orgánů, které podle dosud zjištěných důkazů
prokázalo skutečnosti shora uvedené, nasvědčující splnění podmínek
pro vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Důvody, proč nebylo
řízení příslušným správním orgánem řádně ukončeno, nebyly
zjištěny. Za daného skutkového stavu nelze tuto skutečnost
přičítat k tíži K. K., ani skutečnost, že v průběhu řízení dne
10.10.1948 zemřela, a nelze ji přičítat k tíži jejího právního
nástupce, a bez jakýchkoliv podkladů stavět právní domněnku, že
rozhodnutí příslušných správních orgánů byla vydána s negativním
výsledkem pro K. K., a o takovou domněnku, tedy o domněnku pozbytí
státního občanství K. K. opírat současná řízení realizovaná podle
zákona č. 243/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takový
postup je v rozporu s účelem a filozofií restitučních zákonů,
které mají sloužit nápravě některých majetkových křivd, ke kterým
došlo v jimi upravovaných případech, a také v rozporu s principy
spravedlivého a řádného procesu.
Z těchto důvodů nelze podle názoru Ústavního soudu bez dalšího
akceptovat argumentaci krajského soudu, ve které se nedoloženě
dovozuje, že K. K. pozbyla československou státní příslušnost ze
zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala státní
příslušnost německou, a že příslušným orgánem veřejné správy
nebylo rozhodnuto o tom, že se K. K. státní občanství zachovává či
vrací, ani názoru, že vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní
příslušnost německou, pozbyla československého státního občanství,
a proto přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého
státního občanství.
Rovněž z potvrzení Státního ústředního archivu obsahujícího
údaj, že V. K. nabyl československé státní občanství ze zákona
podle zákona č. 34/1953 Sb., nelze tak, jak to učinil krajský
soud, jednoznačně dovozovat skutečné jeho nabytí státního
občanství až s okamžikem účinnosti uvedeného zákona, neboť
ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že osoby v něm
uvedené se v den, kdy tento zákona nabude účinnosti, stávají
československými občany, pokud československého státního občanství
nenabyly již dříve. Znění citovaného ustanovení a skutečnosti, že
se jeho účinnosti V. K. dožil, vedlo k tomu, že ve věci dřívějšího
průběhu jeho státoobčanského postavení nemuselo být po nabytí
účinnosti zákona 34/1953 Sb. k této otázce vedeno žádné řízení,
aniž by byla pociťována potřeba ukončit řízení o vydání osvědčení
o národní spolehlivosti, které podal současně s K. K. Nelze však
o uvedený argument opírat rozsudek vztahující se k oprávněnosti
nároku odvozeného od K. K., a to již s zejména s ohledem na
princip individuálního nabývání, resp. pozbývání státního
občanství, a dále na výše zmíněné vydání osvědčení o státním
občanství typu D pro K. K. a pro V. K. v roce 1947.
Obdobně jako ve věci sp.zn. IV. ÚS 439/98 Ústavní soud
konstatuje, že ze shora citovaného znění ustanovení §1 odst. 4
ústavního dekretu nelze v daném případě vyvodit jiný závěr než
ten, že nespadajíce pod ustanovení §1 odst. 1 a 2 ústavního
dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary
nepovažují, tyto osoby československé státní občanství
nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení §5 ústavního
dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných
slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky
(§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli
o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu
byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají
československého státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto
dekretu. Je-li totiž v tomto ustanovení pozbytí československého
státního občanství výslovně zakotveno a vázáno na podmínku
ucházení se o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti,
potom argumentací a contrario lze dovodit, že osoby splňující
podmínky ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu československého
státního občanství nepozbyly.
Pro úplnost považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že
osoby, které československé státní občanství nepozbyly, nelze
v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. ve
věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96) z režimu zákona č.
243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučit.
Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že
uvedeným pochybením Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního
pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo
k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36
odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření ochrany jeho
právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České
republiky. S ohledem na uvedené se Ústavní soud porušením
namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod
nezabýval.
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, č.j. 10 Ca 37/97, zrušil.
Zároveň Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí
Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze
dne 7.1.1997, č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, jak uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 1. 2000