ECLI:CZ:US:2015:2.US.165.15.1
sp. zn. II. ÚS 165/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014 č. j. 3 To 320/2014-962 a proti výroku o náhradě škody rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 5. 2014 č. j. 3 T 84/2012-925, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, uplatnil stěžovatel v trestním řízení proti jiné fyzické osobě (obžalovanému) nárok na náhradu škody. Okresní soud ve Frýdku-Místku uznal obžalovaného vinným ze spáchání přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem na dvacet měsíců. Uvedeného trestného činu se obžalovaný dopustil tím, že jako osoba jednající jménem dlužníka (společnosti s ručením omezeným), který nebyl schopen platit své závazky, poskytl zvýhodněnému věřiteli takové plnění, které neodpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů. Stěžovatel byl se svým nárokem podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, respektive na insolvenční řízení, které probíhalo vůči společnosti, jejímž jménem obžalovaný při spáchání uvedeného přečinu jednal. To soud odůvodnil tím, že podle §140b insolvenčního zákona, nejde-li o řízení uvedená v §140a téhož zákona, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojí; to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. Jelikož v projednávané věci majetek v majetkové podstatě dlužníka zajištěn nebyl, nebylo lze podle názoru okresního soudu nárok na náhradu škody přiznat.
Krajský soud v Ostravě prvostupňový rozsudek k odvolání obžalovaného ve výroku o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že se od potrestání obžalovaného upouští. Napadeným výrokem II. pak zamítl odvolání stěžovatele, kterým brojil proti tomu, že byl nalézacím soudem odkázán se svým nárokem na občanskoprávní řízení. Stěžovatelovu námitku, že náhradu škody požaduje po obžalovaném jako fyzické osobě, odvolací soud považoval za nedůvodnou, neboť obžalovaný ve věci vystupoval jako statutární orgán obchodní společnosti a nikoliv jako fyzická osoba.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně odvolacímu soudu vyčítá nedostatečné odůvodnění napadeného výroku, dále pak polemizuje s názorem obecných soudů, podle nichž byl postup podle §229 odst. 1 trestního řádu nutný s ohledem na ustanovení §140b insolvenčního zákona. Takový postup by byl podle stěžovatele možný jen tehdy, pokud by dlužníkem a pachatelem trestného činu byla tatáž osoba, v projednávané věci je však dlužníkem právnická osoba, zatímco v adhezním řízení se škody domáhal po fyzické osobě, která se trestného činu dopustila a ohledně které žádné insolvenční řízení neprobíhá.
Stěžovatel dále vysvětluje, že odsouzený je za způsobenou škodu plně odpovědný, přičemž v trestním řízení byl dán dostatečný podklad k tomu, aby mu byla uložena povinnost k její náhradě. Jedná se o samostatný odpovědnostní závazek jednatele společnosti nahradit jím způsobenou škodu, který je nezávislý na zahájeném insolvenčním řízení vedeném ve vztahu ke společnosti samotné a odlišný od pohledávky přihlášené vůči společnosti v tomto insolvenčním řízení. Závěry obecných soudů by podle stěžovatele znamenaly, že jednatel společnosti by za škodu, kterou jednotlivým věřitelům způsobil, nijak neodpovídal a věřitelé by se mohli pouze standardně domáhat své pohledávky v insolvenčním řízení, ačkoli tato byla prokazatelně jednáním odsouzeného zkrácena.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavními stížnostmi, v nichž poškození nesouhlasí s tím, že byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení, se Ústavní soud již několikrát zabýval. Konstatoval při tom, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v rámci tzv. adhezního řízení nelze v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy dovodit. Na právo poškozeného domoci se náhrady škody již v trestním řízení tak Ústavní soud hledí v zásadě jako na dobrodiní zákonodárce v rovině podústavního práva (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 921/06 ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 3040/09 ze dne 25. 1. 2010 nebo sp. zn. IV. ÚS 2609/11 ze dne 19. 9 2011). Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu, a procesní činnost trestního soudu tak nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy, toliko občanskoprávní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím (za splnění zákonem předepsaných podmínek) možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/04 ze dne 16. 11. 2004). Obecně tedy platí, že postup soudů, spočívající v odkázání poškozených s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nepředstavuje odepření spravedlnosti, ale ústavněprávně regulérní použití institutu urychlujícího trestní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2685/09 ze dne 1. 7. 2010).
S ohledem na výše uvedené dokonce Ústavní soud typově podobné ústavní stížnosti někdy odmítá pro nepřípustnost (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 612/04 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 1189/14 ze dne 15. 7. 2014 či sp. zn. III. ÚS 3875/14 ze dne 29. 12. 2014). Vychází přitom z povahy ústavního soudnictví, jež je v zásadě vybudováno na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost nelze napravit jinak (zásada subsidiarity; viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Tomu odpovídá i §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V případě poškozených odkázaných na občanskoprávní řízení je zřejmé, že veškeré procesní prostředky vyčerpány nebyly, neboť mají nadále k dispozici právě celý občanskoprávní proces. Lze tedy říci, že z hlediska Ústavního soudu nebylo stěžovatelovo řízení o nároku na náhradu škody dosud pravomocně ukončeno.
Ústavní soud si nicméně ponechává určitý prostor k případné korekci zcela flagrantních pochybení, jichž by se mohly obecné soudy při aplikaci §229 odst. 1 trestního řádu dopustit a která by ze své podstaty nemohla být v rámci občanskoprávního řízení zcela odčiněna. Z toho důvodu proto ve většině případů považuje tyto ústavní stížnosti za přípustné, byť jsou vesměs odmítány pro zjevnou neopodstatněnost (viz rozhodnutí citovaná výše). Tak je tomu i v tomto případě.
Ústavní soud podotýká, že ze stěžovatelovy ústavní stížnosti neplyne, že by mu bylo jakkoli bráněno v uplatnění jeho práv jako poškozeného, že by nebyl soudy řádně o svých právech poučen, případně že by došlo k jinému postupu v rozporu se zásadami trestního řízení plynoucími z ustanovení §2 odst. 15 trestního řádu. Ústavní stížností je brojeno pouze proti údajně chybné aplikaci insolvenčního zákona a nedostatečnému odůvodnění postupu podle §229 odst. 1 trestního řádu.
K těmto námitkám Ústavní soud poznamenává, že nároky na odůvodnění postupu podle §229 odst. 1 trestního řádu nejsou z ústavněprávního hlediska vysoké. V projednávané věci se navíc nárokem poškozených poměrně podrobně zabýval nalézací soud, odvolací soud pak reagoval i na stěžovatelovu argumentaci uplatněnou v odvolání. Lze souhlasit, že tato reakce byla poněkud strohá, přičemž by bylo žádoucí, aby soud zřetelněji objasnil, zda je překážka v podobě §140b insolvenčního zákona podle jeho názoru dána bez ohledu na to, kdo za způsobenou škodu poškozeným odpovídá (tedy zda odsouzený, právnická osoba, jejímž byl odsouzený statutárním orgánem, nebo oba subjekty), s čímž stěžovatel zjevně nesouhlasí, případně zda je tato překážka dovozována na základě úvahy o odpovědnosti právnické osoby ve smyslu §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Ústavní soud však tento nedostatek nepovažuje za natolik závažný, aby přes svou výše popsanou zdrženlivost v otázkách přezkumu aplikace §229 odst. 1 trestního řádu přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí a znovuotevření trestního řízení. Zohledňuje při tom, že stejně jako další tvrzená pochybení lze i tento nedostatek v rámci občanskoprávního řízení plně napravit. Stěžovateli nic nebrání, aby přes názor trestních soudů uplatnil žalobu na náhradu škody přímo proti odsouzenému, přičemž v rámci tohoto řízení civilní soudy znovu zváží a posoudí, zda probíhající insolvenční řízení rozhodnutí o jeho nároku skutečně brání. Pokud by stěžovatel z jakéhokoli důvodu s žalobou neuspěl, bude se moci po vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv ústavní stížností.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu