ECLI:CZ:US:2016:2.US.1700.16.1
sp. zn. II. ÚS 1700/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Soni Aubrechtové, insolvenční správkyně dlužníků Jany Maškové a Milana Maška, zastoupené Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, č. j. 29 ICdo 15/2016-78, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále byly překročeny limity omezování základních práv stanovené v čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. března 2016, č. j. 29 ICdo 15/2016-78, odmítl podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dovolání žalované (stěžovatelky) směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č. j. 70 Icm 134/2014, 101 VSPH 270/2015-62, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že žalobce má za dlužníky, jejichž insolvenční správkyní je žalovaná, pohledávky ve výši 17.951,10 Kč a 24.321,49 Kč z titulu neuhrazených úroků z úvěrů v rozhodnutí blíže specifikovaných. Důvodem pro odmítnutí dovolání byla skutečnost, že dovolání neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že v posuzované věci se z obsahu dovolání srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepodává, když k přípustnosti dovolání dovolatelka pouze odkázala na §237 o. s. ř.. Pokud dovolatelka následně akcentovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda může ze strany věřitele s přihlášenou pohledávkou fakticky až v rámci incidenčního sporu docházet k záměně právních institutů smluvní pokuty a úroků z prodlení, jednalo se podle Nejvyššího soudu o pouhou kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, která přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká přespříliš formalistický výklad náležitostí dovolání. Zdůrazňuje, že v dovolání v rámci důvodů pro přípustnost dovolání uvedla problematiku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, čímž splnila podmínku stanovenou v občanském soudním řádu. Touto problematikou měla být otázka, zda věřitel může uvést v rámci přihlášky pohledávky jeden právní důvod své pohledávky a v rámci incidenčního sporu navazujícího na popření pohledávky insolvenčním správcem uplatnit právní důvod jiný. Podle stěžovatelky nemohl v takové situaci dovolací soud její dovolání jednoduše odmítnout, aniž by se věcně zabýval jejími námitkami. Pokud tak učinil, porušil tím její právo na spravedlivý proces.
III.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
5. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka nevymezila žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, proto není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
6. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí, že kritérium přípustnosti uvedla, přičemž mělo spočívat v zodpovězení Nejvyšším soudem dosud neřešené otázky, avšak toto tvrzení, jak mohl Ústavní soud ověřit nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz), jehož součástí jsou mj. všechna podání učiněná v rámci insolvenčního řízení, se z obsahu dovolání skutečně nepodává. Z formulace obsažené v dovolání, že "[r]ozhodnutí odvolacího soudu z uvedených a dále podrobně specifikovaných důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci - tj. otázky toho, zda může ze strany věřitele s přihlášenou pohledávkou fakticky až v rámci incidenčního sporu docházet k záměně právních institutů smluvní pokuty a úroku z prodlení." rozhodně nelze dovodit, že by se mělo jednat o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, když stěžovatelka ani v dalším textu dovolání skutečnost, že by se mělo jednat o dosud neřešenou problematiku, nerozebírá. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy. Výše uvedená argumentace stěžovatelky proto přípustnost dovolání skutečně založit nemohla.
7. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu