ECLI:CZ:US:2012:2.US.1701.11.1
sp. zn. II. ÚS 1701/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 68/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 9 To 59/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 3 T 4/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel soudům I. a II. stupně vytýká, že nedostatečně a extrémně nepřesně zjistily skutkový stav věci a že jejich odůvodnění neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.; soudy vyšších stupňů se nadto řádně nezabývaly jeho námitkami. Již z rozhodnutí soudu I. stupně je dle stěžovatele patrné, že nebyly hodnoceny důkazy jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu a tyto vady nebyly napraveny ani soudy vyšších instancí. Nelze zjistit, co vzal soud za prokázané a jak se vypořádal se vzájemnými rozpory, zůstalo nejasné, proč nekonkrétní a vnitřně rozporná výpověď B. je v usvědčující části brána za pravdivou, zatímco stejná výpověď je u jiných obžalovaných brána za neprůkaznou. Poukazuje na to, že B. své výpovědi v průběhu řízení měnil se záměrem, aby vina nezůstala jen na něm, přičemž namítá, že vůči němu nelze použít ty jeho výpovědi, které byly učiněny před zahájením trestního stíhání, tj. před datem 4. 2. 2008. B. přitom žádné bližší skutečnosti k jeho osobě či jednání neuvedl, stejně jako k věci vyslechnutí svědkové, takže neexistuje žádné konkrétní procesně použitelné zjištění, které by mohlo svědčit o jeho vině. Řádnou interpretací důkazních prostředků může jedině vyplynout, že si "obchody" řídil obžalovaný B. sám. Namítá, že soud nezjistil konkrétní a skutečnou náplň jeho práce a vyšel z ničím nepodloženého předpokladu, že jako ekonom musel být o všem informován. Uvádí, že pracoval jako fakturant a plnil úkoly dle požadavků svých nadřízených, takže nemohl znát hospodářskou situaci firmy a nemohl ani rozpoznat fiktivní obchodní případy od reálných. Samotná skutečnost, že vyhotovil některé z dokladů, které snad sloužily k podvodnému jednání, nemůže vést k závěru, že záměrně pomáhal B., neboť zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu. Poukazuje přitom na to, že soud vůbec nevyřešil hmotněprávní otázku existence či neexistence pohledávek, přičemž nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl o neexistenci pohledávek vědomost. Ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrné, jakým způsobem bylo dosaženo zapojení všech zúčastněných osob do trestně právně významného skutkového děje. Vedle porušení práva na spravedlivý proces nebyla respektována zásada presumpce neviny, neboť zatímco u jiných obžalovaných byly důkazy vyhodnocovány v jejich prospěch, u něho to bylo naopak. V této souvislosti odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu, týkajících se aplikace zásady presumpce neviny, řádného odůvodnění odsuzujícího rozsudku, extrémního nesouladu skutkových zjištění s vykonanými důkazy a povinností soudu zabývat se námitkami obhajoby. Stěžovatel spatřuje rozpory i mezi popisem skutku a jeho právním hodnocením, čímž měl být porušen čl. 39 Listiny. I v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu a namítá, že výrok rozsudku je nepřezkoumatelný a hmotněprávně neposouditelný, neboť popis skutku neodpovídá tomu, že se stěžovatel dopustil trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Ve výroku je zahrnuto i jednání, jímž se měli další obvinění dopustit trestného činu podvodu formou pomoci, kteří však byli následně obžaloby zproštěni. Výrok je tak zcela nesrozumitelný. Rezignaci odvolacího soudu na to, aby ve skutkové větě bylo jen stručně a přesně popsáno, v čem je spatřována vina stěžovatele, označuje za závažné porušení jeho práva na spravedlivý proces. Má za to, že jestliže by se od jednání zproštěných osob abstrahovalo, skutková podstata trestného činu, pro nějž byl odsouzen, by nebyla naplněna.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pomocí ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §24 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Uvedeným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněných I. B. a L. M. a o zproštění obžaloby dalších obviněných.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině ho odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a výkon tohoto trestu mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání podle §265e odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeným usnesením odmítl.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, napadajících neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a jejich následné právní posouzení.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, v řízení byly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy v duchu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. byly poté řádně vyhodnoceny. Odvolací soud shledal sice určité pochybení nalézacího soudu, spočívající v nepřesném popisu skutkového děje, obsahujícím nesprávně i formulace, které jsou zcela nadbytečné a vztahují se k osobám, u nichž byl vysloven zprošťující výrok, lze však souhlasit s jeho závěrem, že ohledně stěžovatele i obžalovaného B. popis skutku žádné vady nevykazuje, neboť jsou zde dostatečně vyjádřeny všechny rozhodné skutečnosti v návaznosti na užitou právní kvalifikaci.
Dle těchto skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, v podstatě obžalovaný B. a stěžovatel ve společném úmyslu vylákat peněžní prostředky na provoz obchodní společnosti, obžalovaný B. postoupil neexistující pohledávky factoringovým společnostem, stěžovatel k tomuto účelu připravoval a prováděl potřebné úkony, zejména smluvní a účetní dokumenty, ačkoliv oba věděli, že vykazované obchody ve skutečnosti nebyly realizovány a že postoupené pohledávky nebudou uhrazeny, zejména v termínu splatnosti, což nastalo; tímto jednáním na straně jedné způsobili škodu factoringovým společnostem v rozsahu vylákaného "předfinancování", a to obžalovaný B. ve výši nejméně 50 391 771 Kč a stěžovatel pomohl ke způsobení škody ve výši 45 699 105 Kč, na straně druhé v uvedeném rozsahu obohatili společnost, za kterou jednali.
Ke konkrétním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je třeba uvést, že tyto byly již součástí obhajoby stěžovatele v průběhu řízení a soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, se jimi podrobně zabývaly. Klíčovým důkazem usvědčujícím stěžovatele byly výpovědi spoluobžalovaného B., které jsou ve vztahu ke stěžovateli zcela konkrétní. Soudy přitom vycházely výhradně z výpovědí, učiněných po zahájení trestního stíhání stěžovatele a v přítomnosti jeho obhájce a o jejich pravdivosti neměly pochybnosti, neboť logicky navazovaly na další provedené usvědčující důkazy a zjištěné skutkové souvislosti, přičemž nebyl shledán žádný motiv, pro který by spoluobžalovaný vypovídal vědomě nepravdivě s úmyslem stěžovatele poškodit. Pokud stěžovatel srovnává závěry rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke své osobě a dalším spoluobžalovaným, kteří byli zproštěni obžaloby, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jeho postavení a zapojení do trestné činnosti bylo zcela odlišné a neumožnilo aplikovat totožné hodnotící postupy jako v případě zproštěných osob. Odvolací soud označil za nedůvodné i námitky stěžovatele, že nebyl ekonomem firmy, neměl potřebné informace a nedokázal rozlišit obchody skutečné a předstírané, přičemž se s nimi velmi podrobně a ústavně konformně vypořádal. Přisvědčil sice stěžovateli v tom, že nevystavoval veškeré doklady se vztahem k posuzovaným fiktivním obchodům, účast na těch úkonech, na nichž se nepodílel, mu však nebyla kladena za vinu. Jeho vědomá spoluúčast na posuzované trestné činnosti ve formě pomoci podle rozsudku totiž spočívala v přípravě a provádění úkonů výhradně souvisejících s postoupením pohledávky třem factoringovým společnostem a v tomto rozsahu byla také spolehlivě prokázána. Nic jiného ve vztahu ke stěžovateli nebylo ani zjišťováno.
Proto ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele nebyly shledány opodstatněnými, neboť stěžovatel i tyto své výhrady založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však obecné soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty pomoci k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž soudy obou stupňů své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily.
V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, neshledal Ústavní soud žádnou libovůli či extrémnost ve smyslu své ustálené judikatury, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. V případě jednání stěžovatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na podrobně rozvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku, i na závěry dovolacího soudu, který konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, přičemž popis skutku ve vztahu ke stěžovateli shledal dostatečně určitý, úplný a způsobilý pro užitou právní kvalifikaci. Stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v odvolání a dovolání, tak nevede Ústavní soud k závěru, že by byla porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu