ECLI:CZ:US:2007:2.US.1720.07.1
sp. zn. II. ÚS 1720/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu J. K., advokátem nezastoupeného, směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 6. 2007, č. j. 32 Cdo 1685/2007-77, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a J. E., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel doručil dne 9. 7. 2007 Ústavnímu soudu podání označené jako "Odvolání proti usnesení Nejvyššího soudu ČR". Z jeho obsahu je zřejmé, že bylo míněno jako ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR (jehož kopii stěžovatel k podání připojil), jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2006, č. j. 2 Cmo 362/2006-54. Vrchní soud jím jako soud odvolací potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2006, č. j. 5 Cm 208/2002-43, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ani přes příslušnou výzvu, když předtím jmenovaný soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. V podání stěžovatel Ústavnímu soudu sděluje, že soudní poplatky nemohl uhradit, neboť na to nemá peníze, a to z důvodu druhotné platební neschopnosti a nemoci, která mu ve výdělečné činnosti brání. Postup soudů, tedy jejich neochota přiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků, vnímá jako zbavení práva na spravedlivý proces.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudci zpravodaji ukládá u každého podaného návrhu nejprve zkoumat, zda vykazuje veškeré formální náležitosti a zda jde o návrh přípustný. V posuzovaném případě soudce zpravodaj dospěl k závěru negativnímu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) o Ústavním soudu]. Fyzické a právnické osoby musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, přičemž povinnost zastoupení kvalifikovaným zástupcem platí od samého počátku řízení (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V plné moci musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ze samotného návrhu musí být mimo jiné patrno, které věci se týká a co se jím sleduje, text musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodných skutečností, označení dovolávaných důkazů, a konečně sdělení, čeho se navrhovatel domáhá (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Znění stížnostního návrhu, tedy to, jak má Ústavní soud ve věci rozhodnout, pak musí odpovídat znění zákona (§82 zákona o Ústavním soudu). Stížnost musí být dále předložena v takovém počtu stejnopisů, aby jeden zůstal u soudu, a aby každému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří jsou ve stížnosti označeni, mohl být doručen jeden stejnopis (§34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Současně musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byl k ochraně práva použit (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel inicioval u Ústavního soudu kromě tohoto ještě řadu dalších řízení o svých návrzích. Přinejmenším v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 56/06, a sp. zn. II. ÚS 256/06, byl stěžovatel poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (předmětná řízení mimochodem skončila zpravodajským odmítnutím návrhů pro neodstranění jejich formálních vad). Přesto se stěžovatel opětovně obrací na Ústavní soud sám, nikoliv prostřednictvím kvalifikovaného zástupce, a to s podáním se zásadními obsahovými nedostatky.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním. Z podání je navíc evidentní, že si je povinného zastoupení advokátem dobře vědom a nenaplňuje je záměrně [dle jeho slov "... bylo-li by potřeba podat toto podání prostřednictví advokáta, kterým nejsem a na kterého nemám peníze, žádám o jeho přidělení..."].
Jako obiter dictum soudce zpravodaj upozorňuje, že stěžovateli sice nic nebránilo směřovat svůj návrh pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, nicméně s takovým návrhem by neuspěl, i kdyby nevykazoval shora uvedené formální nedostatky. Rozhodnutí dovolacího soudu je totiž evidentně správné; občanský soudní řád v posuzovaném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu vůbec nepřipouštěl, Nejvyšší soud ČR proto ani jinak rozhodnout nemohl. Za situace, kdy na mimořádný opravný prostředek není ani ústavní nárok, nelze dovodit zásah do žádného ze základních práv stěžovatele.
Na základě popsané situace soudce zpravodaj podaný návrh za přiměřeného užití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj