ECLI:CZ:US:2013:2.US.1745.13.1
sp. zn. II. ÚS 1745/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Doc. Dr. Ing. Tomáše Mouchy, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem Bezručova 7, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 26 Cdo 2233/2012-170 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2012, č. j. 51 Co 269/2011-137, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasně podané ústavní stížnosti napadá shora uvedené rozsudky (rozsudek Nejvyššího soudu ve stížnosti nesprávně označuje jako "usnesení") s tvrzením, že oběma rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.
Z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že dne 20. 11. 1995 uzavřel tchán stěžovatele ing. Josef Srna jako budoucí kupující s Pražským stavebním bytovým družstvem, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen "družstvo") smlouvu o smlouvě budoucí týkající se odkupu garážového boxu č. X v objektu č. p. XX v P. (dále též jen "garáž") a podílu na společných částech objektu garáží a příslušného pozemku. Družstvo se zavázalo k uzavření kupní smlouvy na garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do devíti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Stěžovatel sám nebyl smluvní stranou, ve smlouvě je však vedle jména budoucího kupujícího poznámka "převod" a jméno a adresa stěžovatele. Podpis stěžovatele na smlouvě chybí.
Z výpovědi tchána stěžovatele Ing. Josefa Srny před odvolacím soudem vyplynulo, že cenu za garážové stání zaplatil ještě před podpisem smlouvy o smlouvě budoucí, když "garážové stání kupoval pro žalovaného a svou dceru". Sám stěžovatel uhradil družstvu dne 15. 5. 1997 částku 18.200,- Kč jako poslední splátku a dne 1. 3. 1999 částku 35.442,- Kč na úhradu DPH a poměrnou část ceny pozemku. Garáž převzal a užívá stěžovatel.
Mezi stěžovatelem a družstvem byla uzavřena smlouva označená jako "smlouva nájemní" týkající se předmětné garáže (datum uzavření smlouvy je nečitelné, plná moc udělená stěžovatelem jeho manželce k uzavření smlouvy je datována 2. 7. 1997). V této smlouvě byl stěžovatel jako smluvní strana označen slovy "budoucí vlastník". Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva k jednotce (předmětné garáži) a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy do katastru nemovitostí, přičemž nájem byl sjednán jako bezúplatný.
V srpnu 2007 obdržel stěžovatel od družstva výpověď z nájmu, kterou však odmítl akceptovat, proto byla 23. 2. 2009 podána družstvem u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "nalézací soud") žaloba na vyklizení garáže. Jako vlastník garáže je v katastru nemovitostí zapsáno družstvo. Na majetek družstva byl 17. 4. 2009 prohlášen konkurs a insolvenční správce se stal účastníkem řízení na straně žalobce namísto družstva.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2011, č. j. 5 C 152/2009-101, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva označená jako nájemní je platnou smlouvou inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, přičemž tato smlouva dle nalézacího soudu dočasně řeší situaci do doby převodu vlastnického práva ke garáži na stěžovatele a opravňuje stěžovatele k užívání garáže. Dle nalézacího soudu mohl stěžovatel legitimně očekávat, že vlastnické právo ke garáži na něj bude převedeno a poskytnutí ochrany vlastnickému právu družstva, které žádalo po vypovězení smlouvy o vyklizení garáže, by bylo dle nalézacího soudu v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, č. j. 51 Co 269/2011-137, změnil rozsudek soudu nalézacího tak, že uložil stěžovateli předmětnou garáž vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť dovodil, že smlouva označená jako smlouva nájemní, na základě které stěžovatel garáž užívá, není inominátní smlouvou, nýbrž smlouvou nájemní, kterou ovšem posoudil jako neplatnou, neboť postrádá podstatnou náležitost nájemní smlouvy, a to úplatnost. Odvolací soud navíc dodává, že "podanou žalobou, respektive návrhem na pokračování řízení o vyklizení dal insolvenční správce úpadce jasně najevo, že nehodlá setrvat ve vztahu, pokud by měl být posouzen jako smlouva o výpůjčce". Dle odvolacího soudu tak stěžovatel užívá předmětnou garáž bez právního důvodu a je povinen ji vyklidit. Zároveň konstatoval, že výkon vlastnického práva družstva není v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovateli (původně žalovanému) nesvědčilo právo legitimního očekávání nabytí vlastnického práva ke garáži, neboť smlouvu o smlouvě budoucí kupní uzavřel nikoli on, nýbrž jeho tchán Ing. Josef Srna, přičemž tato smlouva je účinná jen mezi jejími účastníky a práva a povinnosti z ní nelze platně postoupit.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 26 Cdo 2233/2012-170, přičemž přisvědčil argumentaci odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy označené jako nájemní, když s odkazy na rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012 uvedl, že "zastává shodně s odvolacím soudem názor, že uzavřená smlouva je s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní, což plyne nejen z jejího názvu, ale i z odkazu účastníků na ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku. Z ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších předpisů však plyne, že základním pojmovým znakem smlouvy o nájmu nebytových prostor (stejně jako jakéhokoliv jiné nájemní smlouvy) je její úplatnost. Jestliže tento definiční znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán jako bezúplatný), nemůže jít o platnou nájemní smlouvu. Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu nájemní smlouvě je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§51 obč. zák.) jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ". Nejvyšší soud tedy uzavřel, že předmětná smlouva není právním titulem, který by stěžovatele (původně žalovaného) opravňoval k užívání předmětné garáže. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že dle ustálené soudní praxe nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor (na rozdíl od bytů) na základě argumentace dobrými mravy, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná s odkazem na rozsudek z 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že oba napadené rozsudky porušují jeho základní práva, zaručená mu ústavním pořádkem, konkrétně právo na ochranu jeho legitimního očekávání nabytí majetku, a dále právo na soudní ochranu s odkazem na čl. 11 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel svá tvrzení o legitimním očekávání "vyvozuje zejména ze Smlouvy o uzavření smlouvy budoucí kupní a dále z Nájemní smlouvy, jejímž smyslem bylo upravit právo stěžovatele na bezúplatné užívání garážového stání, a to až do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch, k čemuž však dosud nedošlo". Stěžovatel uvádí, že "na základě obou jmenovaných smluv legitimně očekával, že k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti dojde".
Pokud jde o namítaný rozpor s právem na spravedlivý proces, nenamítá stěžovatel (až na jednu výhradu níže) v ústavní stížnosti konkrétní procesní pochybení ze strany obecných soudů v řízeních, která předcházela napadeným rozhodnutím, nýbrž porušení práva na spravedlivý proces dovozuje z nesprávné interpretace podústavního práva, resp. z nedostatečného zohlednění ústavního hmotného práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytní majetku ze strany obecných soudů.
Jako konkrétní výhradu vůči spravedlivému procesu by bylo možno považovat námitku stěžovatele, že dovolací soud vyloučil při posuzování dovolání "značnou část argumentace dovolatele doručené v rámci podaného dovolání". Podle stěžovatele jde o "formální postup, kterým dovolací soud rezignoval na hledání pravdy skrze zákony".
Dovolací soud se nezabýval tou částí argumentace, kde je v dovolání odkázáno na podání jiné advokátky v jiné věci jako na "nedílnou součást" dovolání. Jak k tomu dovolací soud konkrétně uvádí, "jestliže dovolatele zastupuje v dovolacím řízení advokát, je podmínka povinného zastoupení dovolatele ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř. naplněna, když je dovolání tímto zástupcem sepsáno. Advokát má dle dovolacího soudu možnost ztotožnit se s obsahem podání učiněným samotným účastníkem před tím, než si tento advokáta pro zastupování zvolí, ale nikoli s podáním jiného advokáta učiněným v jiné (byť skutkově obdobné) věci, neboť takové podání logicky neobsahuje důvody, z jakých se rozhodnutí napadá. Podání učiněné v jiné věci nemůže dle dovolacího soudu reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí".
K tomu stěžovatel uvádí, že nejde o ztotožnění se jednoho advokáta s obsahem podání jiného advokáta, ale o vyjádření dovolatele samotného, který se se zmíněným podáním ztotožnil, což jeho právní zástupce prostě konstatuje. Jelikož v dovolání je výslovně uvedeno, že se v přiloženém materiálu jedná o prakticky totožný případ garáže ve stejném garážovém domě formálně vlastněné stejným subjektem (stejným insolvenčním správcem), je nevzetí této přílohy v úvahu dle stěžovatele založeno pouze "na formální stránce věci" a shora uvedené vyjádření dovolacího soudu podle stěžovatele "nemá racionální základ".
K uvedené námitce Ústavní soud uvádí, že stanovisko dovolacího soudu nelze považovat za jakkoli svévolné či postrádající racionální základ, neboť je-li dovolatel při dovolání povinně zastoupen advokátem, nejde o samoúčelnou formální překážku přístupu k soudu, nýbrž důležitou záruku toho, aby se nejvyšší soudní instance obecného soudnictví zabývala pouze vysoce kvalifikovanými podáními. Není pak úkolem soudu, aby z podání činěného v jiné věci, na které je pouze v dovolání odkázáno, vybíral argumenty, které lze vztáhnout na aktuálně projednávanou věc, resp. srovnával míru skutkové shody a podle této pak selektoval a hodnotil argumenty jiného podání přiloženého k dovolání jako jeho "nedílná součást". Tento právní závěr by měl platit obecně bez ohledu na to, jaká míra skutkové shody je přítomná v právě posuzovaném případě. Nejvyšší soud nemůže suplovat práci advokáta, neboť právě jeho úkolem je při poskytování právní pomoci klientovi vtělit veškeré relevantní argumenty do příslušného podání a navázat je na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli si zjednodušit práci odkazem na jiné podání činěné v jiné, byť skutkově obdobné, věci.
Jinou konkrétní námitku, která by se týkala porušení procesních ustanovení v řízení před obecnými soudy, stěžovatel nevznáší, nýbrž porušení práva na spravedlivý proces dovozuje, jak bylo shora uvedeno, z nesprávné interpretace podústavního práva, resp. z nedostatečného zohlednění ústavního hmotného práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku obecnými soudy.
V daném sporu je pro další posouzení ústavní stížnosti tedy klíčové vyjasnit, zda je stěžovatel nositelem ústavního subjektivního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které má být v případném meritorním přezkumu napadaných rozhodnutí Ústavním soudem chráněno.
Zde Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Jak uvedl Ústavní soud např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) "nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (...) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv". Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní subjektivní právo na legitimní očekávání nabytí majetku stěžovateli v tomto případě nesvědčí. Ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel byl sice stranou smlouvy označené jako smlouva nájemní, která představovala užívací titul k předmětnému garážovému stání a která byla družstvem vypovězena, nebyl však stranou smlouvy o kupní smlouvě budoucí, neboť tu uzavřel s družstvem tchán stěžovatele, který také zaplatil převážnou část ceny garážového stání. Odvolací i dovolací soud též správně dovodily, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky. K tomu lze dodat, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 2390/2000 ze dne 30. 5. 2001 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 1406/2005, ze dne 7. 6. 2007). Na těchto právních závěrech nelze shledat nic protiústavního. K postoupení (převodu) práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí mezi tchánem stěžovatele a stěžovatelem samotným tak nemohlo dojít, resp. jakákoli ujednání mezi stěžovatelem a jeho tchánem nemohla mít ve vztahu k družstvu právní účinky, pokud jde o závazek družstva uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu.
Za majetek ve smyslu ústavní ochrany lze považovat nejen existující vlastnictví, ale též existující budoucí majetkové právo, pokud je z platného závazku zřejmé, že bude nabyto. Pokud však stěžovatel nebyl smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, ze které by mohl dovozovat povinnost družstva převést vlastnictví předmětné garáže právě na jeho osobu, nelze jeho očekávání dovozované pouze ze smlouvy zajišťující mu užívání a označené jako "nájemní" (odhlédnuto nyní od právní kvalifikace dané smlouvy, resp. její platnosti) považovat za legitimní očekávání nabytí majetku, které má být ústavně chráněno stejně jako existující vlastnictví.
Poukazuje-li stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 18. 1. 2011 (N 91/61 SbNU 415), které se týká skutkově obdobné věci, je nutno zdůraznit, že pro závěr o existenci ústavního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, kterému Ústavní soud ve zmíněném případě poskytl ochranu, hrálo klíčovou roli posouzení okolnosti, zda stěžovatelka byla smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, zda tuto skutečnost obecné soudy vzaly v potaz, resp. zda stěžovatelka před obecnými soudy dostála ohledně existence smlouvy o smlouvě budoucí své povinnosti tvrzení a důkazní. Ústavní soud tak v uvedeném rozhodnutí došel k závěru, že "oporu ve spise nemá tvrzení obecných soudů, že se stěžovatelka dovolávala existence smlouvy o smlouvě budoucí kupní až v odvolacím řízení, a proto k ní nebylo možno přihlédnout. Naopak, jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka toto tvrzení o existenci dané smlouvy uplatnila, avšak obecné soudy se jím nezabývaly". V bodu 31 nálezu Ústavní soud uvádí, že "pokud by byl pravdivý názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno a že táž tak učinila až v odvolacím řízení, nebylo by možné z ústavněprávních hledisek postupu obecných soudů vytknout, že se smlouvou o smlouvě budoucí kupní nezabývaly; (...) právě s ohledem na uvedenou smlouvu stěžovatelka vyvozuje své legitimní očekávání k nabytí sporného majetku". Jak dále Ústavní soud v nálezu uvádí, nepřísluší mu předjímat, "jak meritorně vyzní řízení před obecnými soudy potom, co bude proveden důkaz smlouvou o kupní smlouvě budoucí (...) Tento důkaz totiž v řízení dosud nebyl proveden" (bod 40 nálezu), resp. že "za současného procesního stavu tak může Ústavní soud toliko uvést, že v případě budoucího důkazu existence smlouvy o kupní smlouvě budoucí by bylo povinností obecných soudů reflektovat obecné právní názory vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)" (bod 41 nálezu), tedy názory, ve kterých Ústavní soud již dříve vyslovil přednost práva na legitimní očekávání nabytí majetku před formálním vlastnictvím toho, kdo porušil smluvní závazek vlastnictví převést. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3571/10 případný právní nárok na převod sporného majetku na stěžovatelku, výslovně váže na provedení důkazu smlouvou o budoucí kupní smlouvě.
Lze shrnout, že existence smlouvy o smlouvě budoucí (resp. její neprovedení jako důkazu obecnými soudy) byla z hlediska nosných důvodů nálezu I. ÚS 3571/10 stěžejním prvkem pro ochranu tvrzených majetkových práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatel nebyl smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, lze uzavřít, že stěžovatel nedisponuje ústavním subjektivním právem, jehož ochranu by mu mohl Ústavní soud poskytnout.
Není-li s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti stěžovatel nositelem ústavního hmotného subjektivního práva, jehož porušení ve stížnosti napadá, resp. jehož ochrany se před Ústavním soudem domáhá, tak jako tomu bylo v případě I. ÚS 3571/10, nemůže se Ústavní soud ani pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí obecných soudů a nahrazovat jejich úvahy vlastními, a to ani kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Ústavní soud není další přezkumnou instancí ve vztahu k obecné justici a ingerovat do činnosti obecné justice může pouze v situaci porušení konkrétního ústavně zaručeného práva stěžovatele, nikoli z důvodu možného jiného náhledu na právní posouzení předmětu sporu, neboť úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti, nikoli přezkum zákonnosti či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů.
Je pak úkolem obecných soudů a při sjednocování judikatury pak Nejvyššího soudu, aby v obdobných případech nalezly spravedlivou rovnováhu mezi právy osob užívajících nemovitý majetek a očekávajících jeho převedení do svého vlastnictví z majetku subjektu v insolvenci na straně jedné a principy insolvenčního řízení, zejména pak rovného postavení věřitelů, na straně druhé.
Z hlediska samotného procesního postupu nelze obecným soudům nic vytknout, právo na soudní ochranu stěžovateli poskytnuto bylo. Jeho ústavním obsahem, který by zdůvodňoval možnost ingerence Ústavního soudu, však nemůže být též právo na úspěch ve věci.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu