ECLI:CZ:US:2000:2.US.18.2000
sp. zn. II. ÚS 18/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. P. N., zastoupeného JUDr. F. V. PhD., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 12 To 317/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze, jimž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu-západ ze dne 19. 7. 1999, č. j. 14 T 46/98-158.
Navrhovatel zdůrazňuje, že skutková zjištění obou soudů jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování a navíc soudy na nesprávná skutková zjištění chybně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Podle jeho názoru soudy některé z provedených důkazů vůbec nevyhodnotily a ve svém rozhodování se s nimi rovněž náležitě nevypořádaly. Jedná se zejména o rozpory v provedených důkazech, které však soudy blíže nevysvětlily, takže podle názoru stěžovatele nelze hovořit o jednoznačném závěru, že jednání navrhovatele, blíže označené v napadeném usnesení, je trestným činem a že tento trestný čin spáchal stěžovatel.
Navrhovatel uvádí, že je trestně stíhán a pravomocně odsouzen pro nabídnutí úplatku celkem třem policistům, když v jeho jednání je spatřována příprava k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §7 odst. 1 ve vztahu k §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákona.
Ústavní stížnost především vytýká odvolacímu soudu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k údajnému porušení §2 odst. 6 tr. ř., když odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nerespektoval procesní předpisy tím, že nehodnotil veškeré provedené důkazy a nerozhodl o nich, takže napadené usnesení se údajně stalo nepřezkoumatelným.
Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným rozsudkem soudu prvého stupně trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s přípravou k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §7 odst. 1 ve vztahu k §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák.
Trestné jednání stěžovatele spočívá ve skutečnosti, že při služebním zákroku, prováděném v bytě stěžovatele policisty Policie ČR, Okresního ředitelství Praha - západ nabízel navrhovatel ve svém bytě mjr. N. a npor. P. dámská saka, poté částku 100.000,- Kč a téhož dne před domem por. Č. 50.000,- Kč s tím, aby policisté odstoupili od pátrání po větším množství nekolkovaných cigaret a policista Č. od jejich zajištění, když celkový počet těchto cigaret představuje škodu vzniklou státu nezaplacením daní a cla ve výši 2.298.005,- Kč.
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvého stupně se projednávanou věcí zabýval již podruhé, když jeho předchozí rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena především proto, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový děj.
Po doplnění dokazování provedeném soudem prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že takto doplněná skutková zjištění jsou úplná, správná a mají oporu ve výsledcích dokazování. Krajský soud se tak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, pokud tento vzal za základ svých skutkových zjištění (pokud jde o trestný čin podplácení v bytě obžalovaného) výpovědí svědků N. a P., když z jejich strany nebylo zjištěno nic, co by odůvodnilo jejich případné křivé obvinění stěžovatele a rovněž výpověď svědka Ing. N. T. Q. Pokud se týká drobnějších rozporů ve výpovědích policistů soudy je vysvětlily poukazem na časový odstup od události. Odvolací soud rovněž vysvětlil z jakých úvah vycházel, pokud se ztotožnil s použitou právní kvalifikací trestných činů stěžovatele, provedenou soudem prvého stupně.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů, neboť námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti jsou jen opakováním odvolacích důvodů, které již byly předmětem zkoumání odvolacího soudu. Stěžovatel opírá ústavní stížnost o údajné porušení §2 odst. 6 tr. ř., které v sobě zahrnuje zásadu volného hodnocení důkazů. K této námitce je především třeba zdůraznit, že Ústavní soud tuto zásadu respektuje, neboť je výrazem principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a nepřehodnocuje proto dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se z výsledky v hodnocení těchto důkazů sám neztotožnil. Ústavní soud je tedy oprávněn pouze zkoumat zda před obecnými soudy nedošlo k porušení shora citované zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedené v §2 odst. 6 a v §125tr. ř. V dané trestní věci však nebylo zjištěno nic, coby porušení uvedeného principu potvrzovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná konkrétní pravidla pokud jde o počet důkazů, potřebných k prokázání konkrétní skutečnosti ani stupeň jejich důležitosti. Tato zásada tedy znamená, že obecné soudy postupují při hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určitých skutečností, když berou v úvahu veškeré zjištěné okolnosti případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Konečné rozhodnutí soudu musí být tedy nejen logické, ale musí mít i návaznost na výsledky provedeného dokazování.
Je nepochybné, že v dané věci bylo provádění důkazního řízení velmi obtížné pro neznalost češtiny stěžovatele a určité potíže, které vyvolalo přetlumočení konkrétních dotazů v rámci vyšetřování stěžovatele. Z obsahu připojeného trestního spisu však Ústavní soud nezjistil žádné porušení procesních předpisů, které by odůvodňovalo závěr stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v rámci namítaného hodnocení dokazování poznamenává, že není oprávněn zasahovat do hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy potud, pokud by je sám neprovedl a pouze v případě, že závěry obecných soudů o vině a trestu by neodpovídaly skutkovému stavu věci nebo s ním byly v příkrém rozporu.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud má za to, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako taková musí být tedy v souladu s ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000