ECLI:CZ:US:2006:2.US.180.06
sp. zn. II. ÚS 180/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky MAFRA, a. s., se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Lindou, advokátem advokátní kanceláře Kříž a Bělina, Dlouhá 13, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004, č. j. 1 Co 118/2004-169, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. prosince 2005, č. j. 30 Cdo 2649/2004-129, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v té části výroku, kterým byl ve vztahu k ní změněn rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo zamítnuto její dovolání. Tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na svobodu projevu a právo na informaci dle čl. 17 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že nebyl zohledněn čl. 4 Listiny, a obecné soudy nešetřily její právo na svobodu projevu a právo na informaci.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka, který se proti stěžovatelce domáhal ochrany osobnosti, a to v souvislosti s článkem, uveřejněným dne 27. 11. 2002 pod titulkem "M. neprávem žádal o peníze na zatopený byt" v deníku Mladá fronta DNES, jehož je stěžovatelka vydavatelem. Městský soud v Praze, který rozhodoval o žalobě v prvním stupni žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně a částečně žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost uveřejnit omluvu ve znění, které bylo přesně stanoveno ve výroku, a pokud se domáhal vedlejší účastník dalších plnění, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O předmětu sporu jednal dále dovolací soud a to z podnětu dovolání obou účastníků tohoto řízení. Dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto a dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že stěžejním problémem, kterým by se měl Ústavní soud zabývat, je posouzení otázky vztahu práva na svobodu projevu a práva na informaci a jejich šíření na straně jedné, a práva na ochranu osobnosti na straně druhé. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž lze dovodit význam svobody projevu a práva na informace jako základních postulátů demokratické společnosti a význam úlohy tisku, spočívající v šíření informací z oblasti veřejného zájmu, a tím napomáhání realizaci práva veřejnosti tyto informace přijímat. Pokud dojde ke střetu tohoto práva s ostatními ústavně zaručenými právy, jako v tomto případě s právem na ochranu osobnostních práv, zakotveném v čl. 10 Listiny, pak musí být pečlivě váženy všechny okolnosti tak, aby nebyla bezdůvodně dána přednost jednomu právu před druhým. V této souvislosti cituje některé nálezy Ústavního soudu, zejména pak nález, sp. zn. I. ÚS 453/03, ve kterém Ústavní soud formuloval právní názor, podle kterého činy politiků jsou veřejnou záležitostí, a proto mohou být veřejně posuzovány. Při kritice takových činů platí presumpce ústavní konformity, která se týká hodnotícího úsudku. Z tohoto nálezu pak dovozuje, že v souladu s názorem v něm vysloveným, měl stěžovatel rozumný důvod pro spoléhání se na pravdivost jím šířené informace, která pro vedlejšího účastníka měla difamující charakter. Zdůrazňuje, že uveřejněný článek se týkal senátora, tedy osoby politicky činné, a informace se týkala věci veřejného zájmu, tj. distribuce finančních prostředků obce pro výpomoc osobám postiženým povodní v roce 2002. Zdrojem informací byly jednak listiny a jednak úřednice Městské části Praha 1, takže nebyl žádný rozumný důvod předpokládat, že nejsou pravdivé.
Pod tímto zorným úhlem pak stěžovatelka kritizuje závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, kterým vytýká, že při svém rozhodování nevzaly do úvahy všechna výše uvedená hlediska, a při střetu jejích práv a práv vedlejšího účastníka přiznaly prioritu právu vedlejšího účastníka, ačkoliv tomu mělo být naopak, neboť větší váhu má právo na svobodu projevu a právo na informace v plném rozsahu.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 142/2002. Z obsahu tohoto spisu zjistil, že vedlejší účastník podal žalobu na ochranu osobnosti, kterou se, pokud jde o stěžovatelku, domáhal satisfakce ve formě omluvy, a dále se domáhal přiznání nemajetkové újmy v penězích za to, že publikovala ve shora označeném článku řadu nepravdivých a difamujících údajů. Zejména šlo o údaj, že neprávem žádal o peníze na zatopený byt. Městský soud v Praze provedl obsáhlé dokazování a na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému zjištění, že vedlejší účastník neměl nárok na výpomoc, o kterou žádal, a proto kritika, která byla obsahem článku, byla oprávněná. Současně soud uvedl, že věří, že vedlejší účastník ani jeho manželka, která žádost za oba podávala, se nechtěli dopustit ničeho protiprávního, když jeho manželka byla ovlivněna nejasným rozhodnutím a nejasným výkladem podmínek pro poskytování výpomoci.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, aniž doplňoval nebo opakoval dokazování, na základě jiného hodnocení listinných důkazů, dospěl ke skutkovému zjištění, že nebylo možné jednoznačně vyloučit, že vedlejší účastník neměl nárok na finanční výpomoc, kterou Městská část Praha 1 vyplácela lidem postiženým povodní. Na základě toho pak ve vztahu ke stěžovatelce změnil rozsudek soudu prvního stupně a z části žalobě vyhověl a uložil jí, aby se omluvila především za výrok, že "neprávem žádal o peníze za zatopený byt".
Ve věci bylo podáno dovolání, a to všemi stranami sporu. Vedlejší účastník napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokud jde o rozsah omluvy, která se mu jevila jako nedostatečná. Zejména ale brojil proti výroku o zamítnutí finanční satisfakce. Stěžovatelka naopak brojila proti výroku, kterým jí bylo uloženo, aby se omluvila, a argumentovala zejména tím, že v maximální možné míře prověřila všechny informace týkající se daného problému a vycházela jak z vyjádření příslušného orgánu veřejné správy, tak z vyjádření vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ČR dovolání vedlejšího účastníka odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí nutně automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. O takový zásah se však jedná, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost, a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V takových případech je pak určující, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě. V tomto směru se odvolal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 156/99.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatelky, že by napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť svým postupem jí neodepřel možnost domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém vyjádření plně odvolal na obsah odůvodnění svého stížností napadeného rozsudku. Nic nového nedodal.
K ústavní stížnosti se podrobně vyjádřil vedlejší účastník. Uvedl, že podstatou sporu "je hrubě nepravdivé, veřejně šířené tvrzení stěžovatelky, že jeho rodina žádala obec neoprávněně o částku 40 000 Kč na zatopený byt, přestože věděli, že na tuto částku nemají nárok". Podle jeho názoru stěžovatelka nevěnovala shromažďování informací potřebnou péči, v důsledku čehož hrubě nepravdivě informovala čtenářskou obec. Následkem tohoto pochybení bylo i policejní vyšetřování jeho manželky. Poukázal na to, že v článku, ve kterém byly výše uvedené informace uvedeny, nebylo rozlišeno, co je skutkové tvrzení a co hodnotící soud, přičemž právě tvrzení, ze kterého byl odvozován závěr o neoprávněnosti žádosti o poskytnutí výpomoci, bylo podle jeho názoru předestřeno jako skutkové tvrzení, jehož pravdivost však stěžovatel neprokázal, a tudíž neunesl důkazní břemeno, které s ohledem na povahu sporu nesl.
Vedlejší účastník dále poukázal na Etický kodex novináře, schválený dne 18. 6. 1998 Valnou hromadou Syndikátu novinářů ČR, který zavazuje novináře, aby dbali na rozlišování faktů od osobních názorů. V této souvislosti dále argumentuje nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 146/04, ve kterém je vysloven k otázce posuzování pravdivosti obsahu novinářské zprávy názor, že je třeba rozlišovat, zda se jedná o skutková tvrzení nebo hodnotící soud, přičemž skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, jejíž pravdivost je pomocí dokazování ověřitelná, zatímco subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, je hodnotícím soudem, jehož pravdivost nelze dokazovat. Je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda jeho veřejná prezentace je přiměřená, zda primárním cílem je kritika a ne hanobení a zneuctění dané osoby. Dále popisuje svoji snahu předestřít stěžovatelce fakta týkající se předmětné záležitosti, ta však o ně nestála. Z toho dovozuje, že jí šlo pouze o honbu za skandální informací zvyšující prodejnost na úkor povinnosti věnovat shromažďování informací potřebnou péči.
Polemizuje s názorem stěžovatelky vyjádřeném v ústavní stížnosti, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, bezdůvodně upřednostnily jeho právo na ochranu osobnosti před právem na svobodu projevu. Ta se v této souvislosti dovolává názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 146/04, že i osoby veřejně činné se mohou domáhat ochrany osobnosti, avšak měřítka posouzení jsou v těchto případech mnohem měkčí. K tomu vedlejší účastník dodává, že stěžovatelka opomněla dodat, že ve stejném nálezu je dále uvedeno, že ani v případě svobody projevu vůči politikům není výkon tohoto práva bezbřehý, a odkazuje se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Haes a Gijesel proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, kde byl vysloven právní názor, že ačkoliv tisk má v demokratické společnosti velmi důležitou roli, ani on nemůže překračovat určité hranice, zejména pokud jde o pověst a práva jiných.
Vyjádření vedlejšího účastníka postrádá konkrétní stanovisko, čeho se v řízení o ústavní stížnosti domáhá. Ústavní soud vychází z toho, že vedlejší účastník zaslal své vyjádření v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti, směřující proti témuž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k obsahu vyjádření lze učinit závěr, že nenavrhuje ústavní stížnosti vyhovět, takže v tomto směru je vyjádření dostatečné určité, a proto ho Ústavní soud nevyzýval k doplnění podání.
Ústavní soud dále ze své úřední činnosti zjistil, že vedlejší účastník podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 159/06, ve které se domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, který je napaden i touto ústavní stížností. Jeho návrh byl odmítnut usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2006 pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud musí dát za pravdu stěžovateli potud, že stěžejním problémem případu, který byl předmětem soudního řízení, bylo posouzení otázky vztahu práva stěžovatelky na svobodu projevu a práva na informaci a jejich šíření na straně jedné, a práva vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti na straně druhé. K této otázce zaujal Ústavní soud zásadní stanovisko v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 154/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka"), sv. 10, č. 17]. Uvedl, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. V dalším svém nálezu, sp. zn. I. ÚS 367/03 (Sbírka, sv. 36, str. 605) vyslovil názor, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru kritiky než jiní občané. S tím koresponduje i názor, vyjádřený v nálezu, sp. zn. III. ÚS. 11/04 (sv. 36, str. 769), že ve vztahu k osobám veřejně známým, či politicky činným Ústavní soud vychází z přesvědčení, že právo kritiky, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu a práva na informace, musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu, a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Toto nazírání je přirozeným důsledkem rozhodnutí politika zabývat se věcmi veřejnými, a tím učinit i své jednání předmětem veřejné pozornosti, čímž se samozřejmě vědomě vystavuje pozorné a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování.
Proto bylo zcela legitimní, že se stěžovatelka zajímala o žádost vedlejšího účastníka o poskytnutí podpory z veřejných prostředků v souvislosti s povodněmi v roce 2002. Obecné soudy také nikterak nezpochybnily právo stěžovatelky tyto informace veřejnosti sdělit. To, co obecné soudy stěžovatelce vytkly a co stěžovatelka ústavní stížností napadá, je závěr Vrchního soudu, že část publikovaného textu (konkrétně: "M. neprávem žádal o peníze na zatopený byt", a " Rodina novopečeného senátora M. M. chtěla neoprávněně získat od státu finanční pomoc po letních povodních"), nebyla již kritickou informací, ale hodnotícím soudem, který však byl čtenáři předkládán nikoliv jako hodnotící úsudek autorky článku, ale jako informace. Jen pokud by uvedené údaje byly předestřeny jako hodnotící úsudek, by požívaly presumpce ústavní konformity. Byly-li však předestřeny jako fakta, která sloužila za základ kritiky, bylo věcí stěžovatelky, aby prokázala jejich pravdivost (viz nález, sp. zn. I. ÚS 453/03: "Presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám.").
Otázka hodnocení důkazů pak je sféra, do níž Ústavní soud zásadně nezasahuje, neboť nevykonává přezkumný dohled nad činností obecných soudů. Jestliže obecné soudy dovodily na základě listinných důkazů, že výše uvedené informace byly nepravdivé, a tento závěr není s těmito důkazy v extrémním rozporu, byl takový postup v souladu s hlavou pátou Listiny, a Ústavní soud tak nemá žádný prostor proto, aby se touto stránkou posuzovaného případu zabýval.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu