ECLI:CZ:US:2015:2.US.1852.15.1
sp. zn. II. ÚS 1852/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1/ Hlavního města Prahy, sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, 2/ Městské části Praha Nedvězí, sídlem Praha 10, Únorová 15, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 ve věci č. j. 28 Cdo 3427/2014-194, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014 ve věci č. j. 24 Co 74/2013-167 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2012 ve věci č. j. 23 C 270/2010-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádají o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jejich názoru porušena jejich základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod; současně jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 7. 2010 č. j. PÚ 8081/93/6, kterým bylo určeno, že Ing. Lubomír Rathouský (dále jen "vedlejší účastník") je vlastníkem tam specifikovaného pozemku v katastrálním území Nedvězí u Říčan (restituovaných v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen "zákon o půdě"). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovateli rozporované rozhodnutí pozemkového úřadu je odůvodněno tím, že předmětný pozemek přešel na stát na základě kupní smlouvy ze dne 23. 7. 1986, již vedlejší účastník uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Porušení výše uvedených ustanovení ústavního pořádku spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací i dovolací soud označily za irelevantní jejich námitku, že vedlejší účastník byl (přerušovaně od roku 1958 až do roku 1990) informátorem a tajným spolupracovníkem bezpečnostních složek komunistického režimu, přestože právě tato skutečnost dle stěžovatelů zcela vylučuje možnost, že by zcizil předmětné nemovitosti (jejichž součástí byl i sporný pozemek) v tísni, neboť tato spolupráce s bezpečnostními složkami státu mu zajistila jisté privilegované postavení, jež je pojmově neslučitelné s tísní ve smyslu zákona o půdě. V návaznosti na to stěžovatelé navíc namítají, že obecné soudy dovodily tíseň vedlejšího účastníka toliko z jeho tvrzení (jelikož jím nebyla nikterak doložena). Nadto stěžovatelé s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 a II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 připomínají, že "na dotčeném pozemku se nyní nachází komunikace, která slouží veřejnému užívání", pročež je zde dán důvod nevydání předmětného pozemku - jeho vydáním totiž nemůže být naplněn smysl a účel zákona o půdě.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je přitom namístě rovněž za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly.
Z odůvodnění napadených rozsudků obvodního a městského soudu je zřejmé, že se soudy obou instancí řádně zabývaly všemi stěžovateli v průběhu řízení vznesenými námitkami, řádně tedy vzaly do úvahy veškeré v řízení artikulované důvody pro nevydání předmětného pozemku, a v tomto ohledu proto není z ústavněprávních pozic obecným soudům co vytknout.
Ústavněprávním deficitem přitom netrpí ani úvaha odvolacího soudu, že vedení oprávněného v seznamu informátorů bezpečnostních složek bez dalšího nevylučuje možnost existence jeho tísně při převodu předmětných nemovitostí na stát, nota bene za situace, kdy tento oprávněný neměl (patrně) možnost prokázat, že byl v inkriminovaném seznamu veden neoprávněně (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1490/2006). Jinými slovy, oproti očekávání stěžovatelů není možné konstatovat, že samotné vedení vedlejšího účastníka v seznamu spolupracovníků bezpečnostních složek nedemokratického režimu bez dalšího vylučuje tíseň při uzavření předmětné kupní smlouvy, neboť v řízení nebylo postaveno na jisto (a postaveno na jisto ani být nemohlo), že oprávněný vskutku s bezpečnostními složkami bývalého režimu (aktivně) spolupracoval způsobem, jímž by si zajistil stěžovateli akcentované privilegované postavení (jež by pak s největší pravděpodobností opravdu vylučovalo existenci tísně při zcizení daného pozemku; srov. str. 6 rozsudku městského soudu). Ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu je navíc otázkou, zda se odvolací soud měl (mohl) touto námitkou vůbec věcně zabývat.
Přisvědčit nelze stěžovatelům ani v tvrzení, že tíseň dovodily obecné soudy toliko z tvrzení vedlejšího účastníka; v tomto ohledu postačí odkázat na odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, ze kterého je zřejmé, že v tomto ohledu prováděl nalézací soud potřebné - a dá se říci, že i maximální možné - dokazování (srov. str. 6 a 7 rozsudku obvodního soudu).
Namítají-li konečně stěžovatelé, že zde je dán důvod nevydání předmětného pozemku, spočívající v jeho zastavěnosti místní komunikací sloužící veřejnému zájmu, je namístě považovat tuto námitku za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelé vznášejí poprvé až v řízení o ústavní stížnosti. Z odůvodnění nalézacího soudu je přitom zřejmé, že otázka zastavěnosti předmětného pozemku nebyla mezi účastníky sporná, přičemž zastavěnost pozemku byla i předmětem provedeného místního šetření (viz str. 7 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelé však námitku, že daný pozemek nelze vydat ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nevznesli. Uvedená skutečnost přitom odlišuje projednávanou věc od jiných věcí prvního stěžovatele, ve kterých Ústavní soud rozhodoval stěžovateli odkazovanými nálezy ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 a ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14, a v nichž právě otázka aplikace a interpretace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě rezonovala v řízení před obecnými soudy od samého počátku.
Ústavní soud proto návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu