ECLI:CZ:US:2010:2.US.190.10.1
sp. zn. II. ÚS 190/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Čihákovou, advokátkou se sídlem Jugoslávská 3, Karlovy Vary, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2009 č. j. 13 Co 438/2009-490, a to v části, v níž se potvrzují výroky II. a V. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 5. 2009 č. j. 20 P 83/99-448, in eventum výroky II. a V. citovaného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou elektronicky dne 22. 1. 2010 a doplněnou doručením jejího originálu dne 25. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech k návrhu matky na změnu výchovy a výživy svěřil nezl. F. H. do výchovy a výživy otce - stěžovatele (výrok I.) a uložil matce nezletilého J. H. povinnost platit na jeho výživu částku 1 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2008 (výrok II.). Tím změnil rozsudek téhož soudu ze dne 2. 2. 1999 sp. zn. 20 Nc 129/98 a ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. 20 P 83/99 ve výrocích o výchově a výživě nezl. (výrok IV.). Dále rozhodl o dlužném výživném matky na nezletilého za dobu od 1. 10. 2008 do 31. 5. 2009, jakož i o způsobu jeho úhrady (výrok III.). Návrh stěžovatele na snížení výživného k nezl E. H. zamítl (výrok V.).
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel i matka nezl. odvolání. Stěžovatel v něm namítal nesprávné posouzení majetkových poměrů a finančních možností obou rodičů, což vedlo okresní soud k nesprávnému rozhodnutí o vyživovací povinnosti matky vůči nezl. synovi, neboť měla být určena částka vyšší. Matka nezl. naopak namítala z hlediska jejích finančních poměrů neúnosnost takto stanovené výše výživného a žádala jeho snížení. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu ve výrocích II., IV., V. a VI. (výrok I.) a výrok III. napadeného rozsudku změnil tak, že nově upravil výši i způsob úhrady dlužného na výživném u matky nezl. (výrok II.). Krajský soud se tak v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry okresního soudu, které považoval za věcně správné, a podaná odvolání označil za nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel obdobné námitky, které již byly obsahem jak jeho podání a ústních vyjádření učiněných v průběhu řízení o návrhu matky na změnu výchovy a výživy nezletilého před okresním soudem, tak následně i odvolání, tj. polemika se způsobem zjišťování a posouzení majetkových poměrů a finančních možností obou rodičů ze strany obecných soudů a z nich vyvozenými nesprávnými závěry o výši vyživovací povinnosti matky nezl. syna. Tuto svou argumentaci, která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, stěžovatel doplnil v ústavní stížnosti o svou interpretaci ust. §31 odst. 1, §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině. Na základě této interpretace pak stěžovatel dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem nerespektovaly zásadu "vyhledávací", která je jim uložena zákonem, čímž došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí v uvedených výrocích svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřel svůj nesouhlas s posouzením otázky finančních poměrů obou rodičů nezl. a z nich určené výše výživného ze strany matky nezl.
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, kdy v rozporu s platným zákonem o rodině nedostatečně posoudily majetkové poměry a finanční možnosti obou rodičů nezl. při určení výše výživného, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Rovněž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele ohledně porušení zásady "vyhledávací" ze strany obecných soudů při posouzení finančních poměrů obou rodičů nezl. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení jak majetkových poměrů a finančních možností otce i matky nezl., tak i citových vazeb nezletilého k matce a výchovných schopností matky i otce nezl., přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí rovněž vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu se nadto způsob posouzení věci a určení výše výživného ze strany obecných soudů jeví jako spravedlivý a dané situaci, s ohledem na majetkové poměry a finanční možnosti matky (další vyživovací povinnosti, výše rodičovského příspěvku) i finanční možnosti otce nezl., naprosto přiměřený (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 299/06 N 158/42 SbNU str. 297 a judikaturu tam uvedenou). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu