infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.08.2009, sp. zn. II. ÚS 1902/09 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.1902.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:2.US.1902.09.1
sp. zn. II. ÚS 1902/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. S., a nezletilé M. S., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu Praze, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že není třeba souhlasu matky L. S. k osvojení nezletilé M. S. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, že v dané věci bylo podáno (stěžovatelkou L. S.) proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání. Na základě výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka L. S. podala proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, a to v souladu s poučením Krajského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí. Krajský soud v Praze tak považuje za procesní prostředek, jehož využitím lze ochránit práva stěžovatelů, přičemž stěžovatelka L. S. postupovala v souladu s tímto procesním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za předčasnou. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu - ať již meritorní či o (ne)přípustnosti dovolání - nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné. K tomu třeba uvést, že pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání v dané věci jako nepřípustné ze zákona, ústavní stížnost stěžovatelů následně podaná by nebyla odmítnuta jako podaná po lhůtě, neboť dovolání bylo podáno v důvěru ve správnost poučení o přípustnosti dovolání, poskytnutého Krajským soudem v Praze. Tuto problematiku již Ústavní soud ve své judikatuře řešil. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07 Ústavní soud konstatoval: "Nicméně, v dané věci byla - na což ostatně přiléhavě poukazovaly stěžovatelky v ústavní stížnosti - klíčová existence vadného poučení Městského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí; v něm se praví, že "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8". Tuto skutečnost, tedy pochybení státního orgánu, nelze klást stěžovatelkám k tíži, neboť postupovaly v souladu s uvedeným poučením odvolacího soudu; podaly toliko dovolání a nikoli ústavní stížnost. Proto považuje Ústavní soud i lhůtu proti napadenému usnesení městského soudu za zachovanou. Opačný postup by byl extrémně formalistický a v příkrém nesouladu s požadavky spravedlnosti. Obdobným způsobem postupoval ostatně Ústavní soud i ve srovnatelné věci pod sp. zn. II. ÚS 446/06; tam byl stěžovatel nesprávně poučen o nemožnosti podat dovolání, tedy je před podáním ústavní stížnosti nepodal, čímž se nabízel striktní postup dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (nevyužití procesních prostředků). Ústavní soud však ústavní stížnost považoval za přípustnou a argumentoval právě tím, že nesprávné poučení soudu nelze klást k tíži stěžovatele." Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2009 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:2.US.1902.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1902/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 8. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 7. 2009
Datum zpřístupnění 1. 9. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 94/1963 Sb., §237 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík dovolání
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1902-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 63326
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04