ECLI:CZ:US:2009:2.US.1907.09.1
sp. zn. II. ÚS 1907/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem náměstí Míru 28, 568 02 Svitavy, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 22 Cdo 4441/2007-98 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007 č. j. 20 Co 62/2007-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
Stěžovatel podal u Okresního soudu v Kolíně žalobu na určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, která byla rozsudkem ze dne 26. 6. 2006 č. j. 12C 186/2005-61 zamítnuta. Rozsudkem krajského soudu pak byl rozsudek soudu první instance potvrzen, ovšem z jiných právních důvodů, přičemž krajský soud vyslovil v odůvodnění rozsudku názor, že ve vztahu k dovolání jde o změnu rozsudku podle ust. §220 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal dovolání v dané věci jako přípustné, a proto je odmítl.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že jej krajský soud nesprávně poučil o tom, že dovolání je přípustné. V důsledku vadného poučení podal stěžovatel dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že dovolání není přípustné, bylo s ohledem na poučení krajského soudu pro stěžovatele překvapivé a zcela nepředvídatelné. K porušení práva na ochranu vlastnického práva došlo podle stěžovatele kvůli špatnému výkladu ust. §140 o. z.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371).
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Stěžovatel brojil proti faktu, že Nejvyšší soud v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces neshledal přípustným dovolání. Pokud ale nebylo dovolání stěžovatele přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu vidět protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2520/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud správně interpretoval a aplikoval ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když podle tohoto zákonného ustanovení neshledal dovolání přípustným. Ve stěžovatelově případě byl fakticky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen soudem odvolacím. Přestože k tomu došlo z jiných právních důvodů, neznamená to, že by šlo o dvě odlišná rozhodnutí, která by zakládala přípustnost dovolání dle citovaného ustanovení. Odvolací soud vyslovil mylný názor (str. 6 rozsudku krajského soudu), který sám o sobě přípustnost dovolání nemůže založit. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu k dané otázce je setrvalá; přípustnost dovolání opírající se o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. předpokládá diformitu rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, kterou naplňuje taková situace, kdy jsou práva a povinnosti účastníků stanovena oběma rozhodnutími rozdílně. Po advokátovi lze legitimně požadovat, aby judikaturu a komentářovou literaturu znal. V daném případě navíc stěžovatel vůbec nemohl být na svých právech kvůli chybnému názoru odvolacího soudu zkrácen. Nejvyšší soud se totiž obsáhle zabýval možností, zda lze založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na základě pečlivého přezkoumání napadaného rozhodnutí odvolacího soudu však dovodil, že dané rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí.
Pokud jde o námitku stran porušení vlastnického práva stěžovatele, kterou se Ústavní soud přes shora uvedené zabýval, dospěl po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti k závěru, že rozhodnutí obecných soudů lze ústavně aprobovat. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku uzavření dohody o výkonu předkupního práva a logicky odůvodnily, proč k uzavření dané dohody nedošlo (absence vyjádření shodné vůle spoluvlastníků, aby pouze jeden nebo někteří spoluvlastníci spoluvlastnický podíl v určité výši odkoupili). Na tomto místě je možno poukázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se uvádí, že "ze samotné skutečnosti, že spoluvlastník se na výzvu druhého spoluvlastníka ve stanovené lhůtě nevyjádřil, nelze dovozovat, že projevil vůli určitého obsahu. V občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a výzva spoluvlastníka nemůže založit povinnosti druhého odpovědět, resp. z toho, že neodpověděl dovozovat, že projevuje souhlas s určitým postupem" (str. 4 rozhodnutí). Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy interpretovaly ust. §140 o. z. ústavně konformním způsobem a jejich rozhodnutími nemohla být porušena ochrana vlastnického práva, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal.
Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele, a tak nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu