ECLI:CZ:US:2023:2.US.1907.23.1
sp. zn. II. ÚS 1907/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.O.S. DIFAK s.r.o., sídlem Pod Kavalírkou 486/32, Praha 5 - Košíře, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 40, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023 č. j. 10 Afs 118/2021-74, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, založené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelce správce daně dodatečně doměřil daň z přidané hodnoty a penále, neboť se podle něj zúčastnila daňového podvodu v řetězci tvořeném několika obchodními společnostmi. Stěžovatelka se správním rozhodnutím bránila žalobou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správce daně však napadl rozsudek nalézacího soudu kasační stížností. Této Nejvyšší správní soud vyhověl, v důsledku čehož zrušil naopak prvostupňový rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
3. Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti se stěžovatelka věcně vymezuje proti postupu kasačního soudu a předtím správce daně.
4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně o Ústavním soudu. Jednou z takových podmínek je mimo jiné i to, zda je přípustná.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (za všechny srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95). Ústavní stížnost je vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci.
7. Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrácena k dalšímu řízení, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Jelikož stěžovatelka otázku (ne)přípustnosti v textu ústavní stížnosti vůbec neřeší, netvrdí ani přesah vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ani nepředkládá jiný výjimečný důvod, který by odůvodnil diskutovaný obecně nepřípustný přezkum kasačního rozhodnutí Ústavním soudem, přistoupil Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhu nepřípustného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj