ECLI:CZ:US:2018:2.US.1913.18.1
sp. zn. II. ÚS 1913/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Šimíčkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 4 VIP s.r.o., se sídlem Velké Kunratické 1362/29, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, č. j. Nco 39/2018-237, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 4. 6. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo "na nezávislý soud" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu se podává, že jím bylo rozhodnuto o tom, že soudci Městského soudu v Praze JUDr. Ivan Kratochvíl a JUDr. Helena Lišková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 Co 63/2018 (poznámka: jedná se o řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o správní žalobě stěžovatelky, když hodnota újmy má dosahovat 150.000 Kč s příslušenstvím).
3. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že shora jmenovaní soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí zmíněné věci, neboť již v řízení o náhradě nemajetkové újmy docházelo k průtahům.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud totiž vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jedná se o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
6. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
7. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno uvést, že ačkoliv je toto usnesení pro městský soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí jí nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti totiž není dotčeno (mimo jiné) ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř, což znamená, že stěžovatelka může své námitky případně uplatnit i jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
8. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 1117/18 ze dne 25. 4. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018 a další).
9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj