ECLI:CZ:US:2010:2.US.1922.10.1
sp. zn. II. ÚS 1922/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti JULEFA s.r.o., se sídlem Křemže, Chmelná 46, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, Advokátní kanceláře se sídlem nám. Republiky 1079/la, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2010 č.j. 13 Cm 1623/2009-92 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 6 Cmo 66/2010-109 a návrhu na odložení vykonatelnost citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť obecné soudy chybně vyložily a tím porušily právo stěžovatele být souzen zákonným soudcem, jehož výběr je upraven ustanoveními vztahujícími se k místní příslušnosti. Rovněž požaduje odložení vykonatelnosti v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody (ušlého zisku), která mu vznikla porušením povinností ze strany jeho smluvního partnera společnosti Lesy ČR, s.p., s nímž jako vítěz výběrového řízení uzavřel na osm let soubor smluv na dodávky lesnických činností. Řádně plněno však bylo jen po dobu jednoho roku, neboť Lesy ČR, s.p. stěžovateli oznámil, že plnění smluv ukončuje, protože při výběrovém řízení porušil zákon.
Stěžovatel podal žalobu u Krajského soudu Českých Budějovicích dle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. o místní příslušnosti dané na výběr, neboť v obvodu tohoto soudu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tj. došlo k podpisu smlouvy, o níž opírá své nároky, všechny smlouvy se týkají územní jednotky stěžovatele, která se nachází v obvodu tohoto soudu a oznámení smluvního partnera, který sdělil ukončení plnění smluv, došlo do sídla stěžovatele, které je v místě obvodu tohoto soudu.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 1. 2010 vyjádřil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc Krajskému soudu v Hradci Králové. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Obecné soudy dospěly k závěru, že skutečnosti, které stěžovatel v žalobě vylíčil a z nichž dovozuje místní příslušnost podle §87 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nejsou skutečnostmi zakládajícími právo na náhradu škody. Z žalobního návrhu a tvrzení stěžovatele nebylo možno dovodit, že by škoda vznikla v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dle tvrzení stěžovatele se žalovaný dopustil porušení právní povinnosti tím, že při výběrových řízeních nepostupoval podle zák. č. 40/2004 Sb., čímž došlo k tomu, že smlouvy uzavřené mezi účastníky jsou absolutně neplatné. K takovému porušení právní povinnosti, která by zakládala právo na náhradu škody, však ani dle tvrzení stěžovatele nedošlo v obvodu Krajského soudu Českých Budějovicích.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními názory obou soudů a Ústavnímu soudu předkládá svůj náhled na výklad ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dle nějž za skutečnost, která vede ke vzniku práva na náhradu škody, je nutno považovat jen jednu z podmínek pro náhradu škody, tedy jednání spočívající v porušení právní povinnosti nebo existence kvalifikované právní události, nebo vznik a existence škody, nebo existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Požaduje, aby Ústavní soud v tomto smyslu vyložil pravidlo pro určování místní příslušností v jeho prospěch.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy aplikovaly ust. §87 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tedy se způsobem posouzení místní příslušnosti soudu prvého stupně s ohledem na místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.
Dovolá-li se účastník řízení příslušnosti soudu na výběr daného, je povinen v návrhu uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení příslušnosti. Posouzení takto předložených konkrétních rozhodných skutečností je však, jak ostatně vyplývá ze shora naznačených pravomocí Ústavního soudu, primárně věcí obecných soudů, k čemuž v daném případě došlo, a to i s využitím řádného opravného prostředku. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly, podrobně se vypořádaly s jeho námitkami (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily. Vzhledem k tomu, že dle názoru Ústavního soudu jejich právní závěry nelze označit za závěry, které by vybočovaly z mezí ústavnosti, Ústavní soud nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny. Jednoduché právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem v souladu s jeho doktrinálním výkladem i s běžnou rozhodovací praxí. S ohledem na to, že právo na zákonného soudce a zákonný soud podle čl. 38 odst. 2 Listiny je součástí širšího pojetí práva na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž argumentace stěžovatele ve vztahu k oběma namítaným porušením je totožná, se Ústavní soud tvrzením stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces již dále nezabýval.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud neměl důvod se zabývat návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu