ECLI:CZ:US:2009:2.US.1958.08.1
sp. zn. II. ÚS 1958/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem Advokátní kanceláře Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 899/2007 ze dne 30. ledna 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 20/2006 ze dne 27. února 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 9/2000 ze dne 28. prosince 2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou, rozsudkem odvolacího soudu byl mimo jiné k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, které se měl dopustit určitými obchodními operacemi s vědomím, že se tak podílí na rozsáhlém majetkovém poškození podílových fondů spravovaných C. S. Fondem, a. s., investiční společností, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech formách obchodních společností na dobu pěti let, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se domnívá, že rozsudkem odvolacího soudu a řízením, které mu předcházelo, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z přiložených listin vyplývá, že trestná činnost stručně řečeno spočívala nejprve v postupném zpeněžení cenných papírů ve třech podílových fondech spravovaných C. S. Fondem, a. s., investiční společností, přičemž k úplnému zpeněžení cenných papírů v celkové hodnotě cca 1,2 miliardy Kč došlo počátkem března 1997. Souběžně došlo k ovládnutí C. S. Fondu, a. s., investiční společnosti a jejímu postupném převodu různým obchodním společnostem až na obchodní společnost KOS-MOS rovněž počátkem března 1997, jejíž představitel N. P. T. (občan Ruské federace) v zápětí po nabytí všech akcií uvedené investiční společnosti změnil obsazení představenstva a dozorčí rady a v návaznosti nato byly nakoupeny za účasti obchodní společnosti Umana (tedy stěžovatele) jako komisionáře a obchodníka s cennými papíry za výše uvedené prostředky podílových fondů veřejně neobchodovatelné akcie obchodní společnosti Drůbež Příšovice, jejichž tržní hodnota činila zlomek kupní ceny, a získané peníze byly následně převedeny nejprve na účet prodávající obchodní společnosti Swirglen Limited (z Londýna), a bezprostředně poté na účet obchodní společnosti Treuunion (v Lucemburku).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení svého základního práva především v tom, že právní závěry obecných soudů jsou v zásadním rozporu s jejich skutkovými zjištěními, především pokud jde o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Podle něj nebylo prokázáno, že ovlivňoval obžalobou vytýkané činnosti, a že jednal ve shodě s dalšími odsouzenými, což podrobně rozebírá na jednotlivých skutkových větách. Opakovaně poukazoval na to, že jednal na základě požadavku svědka M. a nejednal s vědomím, že se podílí na výjimečně rozsáhlém a nezákonném majetkovém poškození předmětných podílových fondů, ale snažil se realizovat nabídnutý obchod s cennými papíry se ziskem 0,75% z obratu obchodu. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly nevěrohodností svědka M., že nevyhodnotily provedený znalecký posudek Ing. F. T., nedostatečnou aktivitu k provedení výslechu L. L., jehož provedení bylo důvodem prvotního zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, a konečně nesouhlasí ani s hodnocením důkazů. Za skutečné strůjce vytýkané činnosti označuje D., T., Č. a JUDr. S., kteří byli jen vyslechnuti jako svědci a posledně uvedený ani to ne. K závěru soudů, že zjištěná míra podezření hraničí s jistotou, namítá, že to v sobě ovšem zahrnuje pochybnosti, které by soud neměl připustit jako základ pro své rozhodnutí při respektování zásady in dubio pro reo.
4. Vedle toho stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť obvinění mu bylo sděleno dne 5. ledna 1998 a konečný rozsudek byl vynesen 27. února 2007, tj. více než po devíti letech, a od doby spáchání skutku uplynulo již deset let. Přitom stěžovatel nezavdal žádnou příčinu k prodlužování soudního řízení. Byly to soudy, které opakovaně prodlužovaly řízení. Odvolací soud po vynesení prvního rozsudku soudu prvého stupně dne 5. ledna 2001, konal odvolací řízení ve dnech 23. - 25. září 2003. Následné opakované hlavní líčení soudu prvého stupně, poté co byl jeho rozsudek zrušen, trvalo téměř rok a půl a bylo prodlužováno zejména postupem soudu, neboť pro hrubé procesní závady muselo být opakované hlavní líčení zahajováno třikrát a rozsáhlé části znovu opakovány. Předmětná věc přitom podle něj není nijak důkazně složitá.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
6. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
7. Pokud jde o námitku neúměrné délky řízení je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007, aj.), což stěžovatel neučinil. Pro úplnost je možné uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně ukončena (srov. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325, aj.), jako v tomto případě, na což k totožné námitce spoluobžalovaného Václava Nadě přiměřeně poukázal i odvolací soud v napadeném rozsudku (bod II/4, str. 19-20).
8. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti i skutečnost, že jako orgán ochrany ústavnosti není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu. Kasační pravomoc Ústavního soudu se uplatní jen tehdy, jsou-li skutkové či na ně navazující právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s faktickými výsledky provedeného dokazování. Jak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, ne každé pochybení obecných soudů v rovině práva jednoduchého v trestním procesu musí nutně znamenat zásah do základních práv obviněného, zaručených příslušnými články Listiny a Úmluvy. K ingerenci ze strany Ústavního soudu tedy mohou vést jen takové chyby v řízení a rozhodování obecných soudů, jež mají ústavněprávní relevanci.
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy akceptovaly obhajobu stěžovatele spočívající v tom, že předmětnou trestnou činnost vymyslely a inicializovaly osoby, proti kterým evidentně nebylo vedeno řízení završené napadenými rozhodnutími. Stejně tak obecné soudy v zásadě akceptovaly jeho obhajobu spočívající v tom, že trestnou činnost umožnilo porušení právních předpisů upravujících obchodní styk ze strany třetích osob, zejména Plzeňské banky, která byla depozitářem uvedených podílových fondů. Tímto směrem směřovaly ostatně i návrhy stěžovatele především ve vztahu ke svědkům M. a L. i z jeho popudu vyhotovený znalecký posudek Ing. F. T., jimž bylo obecnými soudy vyhověno jen zčásti a zčásti byly pro nadbytečnost či neproveditelnost zamítnuty. Ve vztahu k uvedeným důkazům a ke zmíněné obhajobě stěžovatele však obecné soudy prvého i druhého stupně dospěly k závěru, že podíl dalších osob na předmětné trestné činnosti ani porušení právních předpisů jinými osobami stěžovatele nezbavují trestní odpovědnosti za vytýkané jednání. Nelze tedy ani mít zato, že by ze strany obecných soudů byly některé provedené důkazy či důkazní návrhy pominuty, jak se domnívá stěžovatel. Přiměřeně totéž platí o výpovědích svědka M., které se v průběhu řízení měnily a nemohly být brány ani k tíži, ani ve prospěch stěžovatele, neboť v podstatě nepotvrzovaly ani nevyvracely vůbec nic.
10. Obecné soudy se přitom zabývaly jak subjektivní stránkou trestného činu (tedy že byl stěžovatel minimálně se spoluobžalovaným N. a svědkem T. na podstatě a účelu jimi činěných operací dohodnut), tak i objektivní stránkou (omyl pracovníků Plzeňské banky, že se jedná o skutečné a legální tedy nikoliv fiktivní transakce, kterými ve skutečnosti byly). Obecné soudy druhého a třetího stupně přitom vycházely z podrobného vyhodnocení provedených důkazů a především k nim se vztahující obhajoby stěžovatele, tak jak to provedl soud prvého stupně (souhrnně na str. 103-106 rozsudku), s jehož závěry se ztotožnily. Shodly se tedy, že subjektivní a objektivní stránka trestného činu byla založena především na vyhodnocení výpovědí stěžovatele a spoluobžalovaného N.a na nesporném a bezpochyby dobře dopředu promyšleném časovém sledu a průběhu obchodních operací a aktivit jednotlivých účastníků. Nelze tedy souhlasit ani s názorem stěžovatele, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedených důkazech, resp. zjištěných skutečnostech.
11. Argumentace stěžovatele obsažená v tomto směru v ústavní stížnosti je tedy jen opakováním co do rozsahu i podstaty shodné argumentace, obsažené v opravných prostředcích stěžovatele (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, však sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozsudku soudu prvého stupně pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a ve zbývající části pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu