Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.08.2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 120/19 SbNU 137 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.196.2000

sp. zn. II. ÚS 196/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě věci ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, o určení vlastnictví, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, se zrušuje. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38. Okresní soud v Blansku, jako soud I. stupně, zamítl návrh stěžovatelky na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka se nestala vlastnicí pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4.5.1963 (s ohledem na absenci přivolení okresního národního výboru a registraci státním notářstvím), vlastnické právo nenabyla ani vydržením, protože nebyla v dobré víře o tom, že ji věc patří. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, i když převážně z jiných důvodů. Jeho argumentace byla založena především na analýze vývoje podmínek vydržení zakotvených v občanskoprávních předpisech v období 1963-1993, s důrazem na podmínky vydržení vlastnického práva k pozemku. Po provedené analýze zaujal stanovisko, že stěžovatelce mohla započít vydržecí doba až dnem 1.1.1992, a protože ke dni podání žaloby tato vydržecí doba neuplynula, nebyly splněny předpoklady pro vydržení a stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí sporného pozemku. Takový výklad nepovažuje stěžovatelka za správný a v důsledku toho nepovažuje za správné i samotné rozhodnutí. Namítá, že v inkriminované době nebyla omezena držba pozemku ve vlastnictví státu a jakmile odpadly překážky bránící vydržení vlastnického práva k pozemku (tj. v důsledku novelizace provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), uplatnily se právní následky oprávněné držby. V této souvislosti poukazuje i na právní názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v rozsudku ze dne 25.1.1999 ve věci sp. zn. 22 Cdo 506/98. Protože stěžovatelka setrvává na stanovisku, že se stala vlastnictví sporného pozemku ke dni 1.1.1992, přičemž v soudním řízení nebyly její argumenty akceptovány, odepřely jí soudy ochranu práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ač řádně vyzván, se ke stížnosti nevyjádřil. Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 11.4.2000 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření účastníka a ze spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 5 C 471/93 učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Blansku dne 21.6.1993 domáhala proti České republice, Okresnímu úřadu v Blansku, určení vlastnictví pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když uvedla, že tento pozemek zakoupila kupní smlouvou z r. 1963 od prodávajících za dohodnutou kupní cenu, kterou zaplatila před podpisem smlouvy. Od té doby pozemek užívá a řádně z něho platila zemědělskou daň. K registraci smlouvy nedošlo pro nesouhlas ONV v Blansku, což nepovažovala za významné (zejména když jí předseda MNV ve S. sdělil, že registrace smlouvy je formalita, když pozemek vlastní a užívá). V roce 1992 (v návaznosti na zamýšlený převod vlastnického práva k pozemku na syna) z výpisu z listu vlastnictví zjistila, že vlastníkem pozemku je Česká republika, Okresní úřad v Blansku podle darovací smlouvy ze dne 28.8.1978. Soud v průběhu řízení zjistil, že předmětný pozemek byl původně ve spoluvlastnictví osob, které se stěžovatelkou uzavřely kupní smlouvu, po úmrtí jedné spoluvlastnice přešel spoluvlastnický podíl na dědičku, která společně s druhým spoluvlastníkem pozemek v r. 1978 darovala státu. V procesu zemědělských restitucí byl spoluvlastnický podíl vydán dárkyni. Okresní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že kupní smlouva nesplňovala stanovené požadavky, když nebyl dán souhlas bývalým Okresním národním výborem v Blansku k jejímu uzavření a následně neproběhla ani registrace na Státním notářství v Blansku . Přestože stěžovatelka uvedla, že pozemek obhospodařuje a řádně z něj platí daň, po celou dobu si uvědomuje, že k registraci nedošlo. Z tohoto důvodu dospěl soud k názoru, že stěžovatelce chyběla dobrá víra k tomu, že ji předmětná věc patří, a proto nepřipadá v úvahu otázka vydržení. Z těchto důvodů soud žalobu rozsudkem ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, zamítl. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zpochybnila svoje tvrzení ohledně vědomosti o tom, že nedošlo k registraci smlouvy, učiněné při výslechu a dále zpochybnila oprávněnost uspokojení restitučního nároku dárkyní. V průběhu odvolacího řízení došlo k ujasnění právních vztahů ke spornému pozemku, který se stal předmětem správy vykonávané Pozemkovým fondem ČR a z toho důvodu došlo ke změně v označení žalovaného subjektu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a rozhodnutí shledal věcně správným, byť především z jiných důvodů. Jeho argumentace byla založena na zjištění, že až do účinnosti novely obč. zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy ke dni 1.1.1992, nemohla žalobkyně podle dříve platné právní úpravy nabýt vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením. V době od uzavření neplatné smlouvy do 31.3.1964 z toho důvodu, že neuplynula vydržecí doba stanovená obč. zákoníkem č. 141/1950 Sb., v době od 1.4.1964 do 31.3.1983 proto, že obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění nabytí vlastnictví vydržením neumožňoval, a v době od 1.4.1983 do 31.12.1991 z toho důvodu, že sporný pozemek nebyl předmětem způsobilým k vydržení. Pokud jde o dobu od 1.1.1992, vychází odvolací soud z dikce §134 obč. zákoníku stanovící nezbytnou desetiletou vydržecí dobu a poukazuje na jeho odst. 4 umožňující přiměřené použití ustanovení o běhu promlčecí doby pro počátek trvání doby vydržecí. Mezi takto aplikovatelná ustanovení zařazuje i §870 obč. zákoníku, jako přechodné ustanovení k úpravám účinným od 1.1.1992, které stanoví, že podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Z toho soud dovozuje, že stěžovatelce začala běžet vydržecí doba ke spornému pozemku dne 4.5., event. 6.5.1963, avšak právní účinky spojené s jejím plynutím zanikly ke dni nabytí účinnosti obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. a protože tento obč. zákoník ve znění platném od 1.4.1964 do 31.12.1991 vydržení sporného pozemku nepřipouštěl, neběžela ani vydržecí doba. Soud dále konstatuje, že při určení počátku běhu vydržecí doby je třeba vycházet ze dne, kdy nabyla účinnosti novela obč. zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která znovu upravila nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením a jako jeden ze zákonných předpokladů nabytí vlastnictví uvedeným způsobem stanovila uplynutí vydržecí doby v trvání deseti let a na tomto základě uzavírá, že vydržecí doba nemůže tedy uplynout dříve, než ke dni 1.1.2002, a protože ke dni podání žaloby tato vydržecí doba neuplynula, nebyly předpoklady pro vydržení vlastnického práva vyplývající z §134 odst. 1 obč. zákoníku splněny, a stěžovatelka se tedy nemohla stát vlastnicí sporného pozemku. Ústavní stížnost je důvodná. Právní úprava vydržení na území ČR doznala v posledních desetiletích řadu významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek intertemporálních. Obecný zákoník občanský z r. 1811 upravoval vydržení velmi podrobně, včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí doby pro vydržení věcí movitých a věcí nemovitých, pro mimořádné vydržení apod. Obč. zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět vydržení a odlišně upravil lhůty. Užší rozsah regulace a tím i menší použitelnost si nevyžádala žádná speciální přechodná ustanovení. Obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v původním znění vydržení neupravil. Proto bylo třeba vycházet z toho, že po 1. dubnu 1964 nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani tehdy, jestliže počaly běžet lhůty před 1. dubnem 1964, tj. za účinnosti předcházejícího občanského kodexu. Jestliže k nabytí vlastnického práva vydržením došlo nejpozději 31.3.1964, po nabytí účinnosti tohoto obč. zákoníku mohl být již tento fakt pouze deklarován, účinky složené právní skutečností (skutkové podstaty vydržení) automaticky nastoupily v době jejich přípustnosti. Po 1.dubnu 1983 platilo, že nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela fyzické osoba vlastnické právo k pozemku nebo jeho části pro stát, sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku (zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy). Také tyto účinky nastoupily nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Tento předpis současně do obč. zákoníku výslovně zakotvil princip započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za rok po jeho účinnosti, tj. 31.3.1984. Současná úprava vydržení (s účinností od 1.1.1992 - viz zák. č. 509/1991 Sb.) znamená obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí právnickou osobou). Stručný přehled obsahu právních úpravy a jejich vzájemných návazností dokládá rozdílný zákonodárcův přístup. Je evidentní, že pokud docházelo k zúžení možnosti vydržení, příp. ke zpřísnění předpokladů, pokud účinky vydržení nenastaly do účinnosti nové úpravy, posuzovaly se dle příslušné nové regulace. Jiný postup však vyžaduje preciznější specifikaci dopadů nové právní úpravy, neboť jde o jeden z projevů intertemporality spočívající v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci skutečností, které nastaly před jeho účinností, a to takových situací, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil složenou právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní právní následky nevyvolal. Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje do principu ochrany minulých právních skutečností a je obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti, ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zák. č. 131/1982 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zák. č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31.12.1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1.1.1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak o vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení právnickou osobou). Ze všech uvedených důvodů se Ústavní soud ztotožňuje s myšlenkovými závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7.1.1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25.1.1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98, rozsudek ze dne 27.4.1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení obč. zákoníku, včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového předpisu a z toho pohledu je třeba výklad Krajského soudu v Brně považovat za nesouladný s objektivním právem. V judikatuře Ústavního soudu sice byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ústavní soud shledal, že přijatým výkladem odvolací soud zásadním způsobem zasáhl do stěžovatelčina práva domoci se právními prostředky určení vlastnictví, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích mohlo též dojít k porušení čl. 11 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, zrušil, když shledal porušení čl. 90. Ústavy a též čl. 36 odst. 1 Listiny [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona]. Návrh na současné zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, Ústavní soud zamítl, neboť neshledal, že by se soud I. stupně při svém rozhodování řídil úvahami založenými na nesprávné interpretaci počátku a běhu vydržecí doby v závislosti na změnách právní úpravy. Ústavní soud, k jehož úkolům patří ochrana ústavnosti, již nemohl posuzovat, zda byly splněny všechny zákonné podmínky nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením. Bude proto na obecných soudech, aby v souladu se svojí pravomocí a příslušností posoudily, zda v inkriminovaném případě existuje u stěžovatelky, především s ohledem na fakt, že po celou dobu po uzavření smlouvy pozemek užívala, platila příslušnou zemědělskou daň a stát tuto daň přijímal, corpus possesionis, animus possidendi a bona fides (se zřetelem ke všem okolnostem). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.. V Brně dne 23. srpna 2000