ECLI:CZ:US:2006:2.US.200.05
sp. zn. II. ÚS 200/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. E., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem Praha 8, Křižíkova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004 ve věci sp. zn. 12 Co 388/2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 5. 2004 ve věci sp. zn. 24 C 272/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho názoru porušena ústavní práva a svobody, konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na ochranu zdraví, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podal proti rubrikovaným rozsudkům 5. 4. 2005 dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo vedeno pod sp. zn. 33 Odo 802/2005.
Stěžovatel zakoupil od společnosti ORESTA, s. r.o. šatní skříň, z níž po instalaci u něj doma začal vycházet specifický zápach. Navrhovatel proto předmětnou věc u prodávajícího reklamoval a posléze z důvodu podstatné vady výrobku od kupní smlouvy odstoupil. S jeho postupem však prodávající nesouhlasil a odmítl stěžovateli vrátit kupní cenu, o níž jej (oproti vydání věci) navrhovatel zažaloval. Rubrikovanými rozhodnutími obecných soudů byla žaloba navrhovatele proti společnosti ORESTA, s. r. o. o zaplacení částky 81.497,-- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Soudy obou stupňů totiž odmítly stěžovateli přisvědčit, že jím tvrzený zápach, vycházející ze zakoupené šatní skříně, představoval podstatnou vadu výrobku, jež mu umožňovala od kupní smlouvy odstoupit.
Dle mínění stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 8 i Městský soud v Praze porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že nesprávným způsobem vyhodnotily prováděné důkazy a dostatečným způsobem se nevypořádaly ve smyslu §132 občanského soudního řádu se skutečností, že celá řada svědků potvrzovala stanovisko žalující strany. V důsledku rozhodnutí obecných soudů bylo navíc podle názoru stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu zdraví, neboť po instalaci šatní skříně začaly osoby v místnosti po krátké době pociťovat škrabání v krku, bolest očí a další negativní symptomy.
Navrhovatel vytýká soudu prvního stupně, že znalecký posudek posuzoval situaci až s určitým časovým odstupem od data provedení reklamace a soud se řídil výsledky tohoto posudku, aniž se snažil posuzovat situaci v době reklamace, tedy v době právně relevantní. Stěžovatel navíc namítá, že z hlediska spotřebitele není rozhodující, zda naměřené koncentrace chemických sloučenin jsou ještě přípustné, ale zda se tyto sloučeniny neprojevují negativně vůči spotřebiteli. Jinými slovy, jestli dané chemické sloučeniny ve svém souhrnu (byť nepřesahují povolené hodnoty) nevyvolávají u lidí tak negativní symptomy, že místnost, v níž je takový výrobek umístěn, je proto prakticky neobyvatelná, čímž je spotřebitel z hlediska řádného užívání výrobku značně omezen.
Obvodní soud pro Prahu 8 v rozsudku uvedl, že v daném případě nebyla provedeným dokazováním prokázána existence vady, jíž by bylo možno nějakým způsobem objektivizovat. Žalobce, jeho manželka a část slyšených svědků popisovala specifický zápach, zdravotní potíže a reakce jejich organismu na pobyt v místnosti, kde je skříň umístěna. Subjektivní potíže uváděné ze strany slyšených svědků však nebyly žádným objektivním způsobem prokázány, neboť zmíněné reakce organismu na přítomné chemické sloučeniny se vyskytují až od vyšších koncentrací, než byly koncentrace naměřené. Druhá část slyšených svědků přitom žádné z popisovaných zdravotních potíží neměla a žádný zápach v místnosti necítila. Zápach je věcí zcela individuální, tj. subjektivní a je nutno jej nějakým způsobem objektivizovat. Soud při svém rozhodování vycházel zcela jednoznačně ze znaleckého posudku vypracovaného v tomto řízení a dále z výslechu znalce, jakožto osoby nemající žádný zájem na výsledku sporu, z nichž vyplynulo, že veškeré látky, jež byly v místnosti naměřeny, jsou zcela v přípustných koncentracích. Rozhodnutí nalézacího soudu poté (včetně hodnocení provedených důkazů) potvrdil i soud odvolací.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel, jak bylo uvedeno výše, dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 7. 2005, č. j. 33 Odo 802/2005-167, odmítl jako nepřípustný, neboť neshledal přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 15. 9. 2005. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem rozhodnutí dovolacího soudu ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nenapadl, nebrání již nic projednání věci v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.) a ve vztahu k projednávanému případu za situace, kdy by byl právní závěr soudů učiněn na základě svévolné aplikace práva. Podstaty postavení Ústavní soudu si je, jak plyne z obsahu podané ústavní stížnosti, stěžovatel vědom.
Podle stěžovatelova mínění soudy v rámci hodnocení důkazů podle §132 občanského soudního řádu zcela přešly důkazy, které byly provedeny a ze kterých vyplynulo, že zápach pocházející z výrobku, působí negativně na lidské zdraví. Svědkové si na tuto skutečnost stěžovali, v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však o tom není ani zmínka, ačkoli soud měl dle stěžovatelova názoru uvést, proč právě tyto důkazy v rámci hodnocení zcela pominul či jim neuvěřil a na druhé straně vzal v úvahu jiné důkazy, o které potom opřel svoje rozhodnutí.
Po prostudování věci Ústavní soud v rozsudcích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces a v zákonné rovině zásadě volného hodnocení důkazů. Dle mínění Ústavního soudu se nalézací soud neprohřešil proti zákonnému ustanovení §132 občanského soudního řádu, jak tvrdí stěžovatel, neboť právě v duchu této zásady upřednostnil určitou skupinu důkazů na úkor skupiny druhé a tento postup dostatečným způsobem odůvodnil. Obecné soudy pro podklad svého rozhodnutí upřednostnily objektivní pojetí důkazů (naměřené hodnoty chemických látek) před pojetím subjektivním (výpovědi lidí, jež strávili v místnosti se skříní určitou dobu) a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto postupu jakkoli zasahovat, ani jej jakýmkoli způsobem hodnotit, jestliže obecný soud tento svůj postup náležitě odůvodnil.
Nalézací soud dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč neakceptoval některé svědecké výpovědi (např. výpověď paní E.) a proč pro podklad svého rozhodnutí vybral právě znalecké posudky. V tomto ohledu tedy nalézací soud v žádném případě nepochybil, neboť jednal v mezích ustanovení §132 občanského soudního řádu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 113/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 129. s. 449).
Jisté pochybnosti by mohla vzbuzovat námitka, že se soud prvního stupně opřel o znalecké posudky, které byly provedeny určitou dobu po právně relevantním období reklamace. V této souvislosti je však třeba připomenout, že hodnoty uvedené ve znaleckém posudku se vztahují právě k době instalace šatní skříně do bytu stěžovatele. Znalecký posudek se tedy vztahuje k době právně relevantní. Jestliže měl stěžovatel zájem - jako žalobce, který nese důkazní břemeno - na přesnějších výsledcích, mohl v duchu zásady vigilantibus iura sám pořídit důkaz (odborné stanovisko znalce) v co nejkratší možné době.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces v posuzovaném případě porušeno nebylo. Za situace, kdy soudy smysluplně a logicky odůvodnily provedené hodnocení důkazů, jsou jejich výroky zcela v rovině autonomní sféry obecného soudnictví, do kterého nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, byť by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Předmětem ústavní garance je spravedlivost postupu, kterým soud ke svému závěru dospěl. V této rovině Ústavní soud neshledal závady v rozhodování obecných soudů a výsledek řízení nelze považovat ani za svévolnou aplikaci práva; soudy v řízení dospěly k závěru, který se odlišuje od představ stěžovatele; to však odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně garantované právo na ochranu zdraví, jak tvrdí.
Práva na ochranu zdraví, zakotveného v čl. 31 Listiny, je podle čl. 41 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. V konkrétním případě se může stěžovatel dovolávat pouze věty prvé čl. 31 Listiny, která obecně zakotvuje právo na zdraví. Prováděcím předpisem tohoto ustanovení je potom zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
Zdraví je poškozováno vnějšími vlivy, ale současně si je člověk může poškozovat i sám. Vůči komu má být poskytována ochrana zdraví, respektive jak má být vynucována, záleží i na koncepci, kterou stát ve vztahu ke svému obyvatelstvu zvolí. Česká republika vychází ve svém právním řádu ze svobody a odpovědnosti každého člověka za veškeré jednání, tedy i za to, jak ovlivňuje své zdraví. Z toho vyplývá i ochrana především před vlivy, které člověk jako jedinec nemůže ovlivnit, resp. sám sobě nezpůsobuje (srov. Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl, Praha 2002, s. 251). Čl. II zákona č. 20/1966 Sb. ostatně stanoví, že "péči společnosti o zdraví lidu musí odpovídat snaha každého jednotlivce žít zdravě a vyvarovat se vlivů škodlivě působících na jeho zdraví."
Subjektem povinností, který je odpovědný za zajištění práva na zdraví, je stát. Odpovědnost státu je přitom objektivní - nikoli ve významu, který se týká požadované formy zavinění, ale objektivní v tom smyslu, že stát odpovídá pouze za poškozování zdraví lidí, které nastává objektivně, tedy takové poškozování, jemuž není možno vůlí, respektive projevem vůle poškozeného zabránit. Povinnost státu má proto subsidiární povahu a nastupuje až v momentě, kdy poškozený objektivně není schopen poškozování vlastního zdraví účelně čelit.
Za poškození zdraví, k němuž eventuálně mohlo dojít, nemůže nést odpovědnost stát, neboť jeho odpovědnost nemohla vzniknout v situaci, kdy stěžovatel neučinil opatření vedoucí k odstranění zdroje, o němž se domníval, že poškozuje zdraví. Do této bytostně soukromé sféry neměl stát v daném případě povinnost, ale ani právo zasahovat. Tento závěr platí bez ohledu na výsledek řízení, který je předmětem přezkumu Ústavního soudu v posuzovaném případě.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani o porušení práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny.
Ústavnímu soudu tak s ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu