ECLI:CZ:US:2022:2.US.2012.22.1
sp. zn. II. ÚS 2012/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Sádlem, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/21, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021 sp. zn. 8 To 106/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 č. j. 8 Tdo 281/2022-1242; za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva či ústavněprávní zásady zaručené v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl (ústavní stížností nenapadeným) rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným přečiny nedovoleného ozbrojování a zločinem vraždy ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 11 let a 6 měsíců. Uvedeného se měl (ve zkratce) dopustit tím, že z okna vystřelil jednou ranou z revolveru na hlavu poškozeného, k jehož smrti nedošlo pouze shodou náhod nezávislých na vůli stěžovatele. I tak poškozený přišel o oko a měl jiné závažné zdravotní následky. Odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuto, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlé ústavní stížnosti formuluje celou řadu námitek. Zaprvé se domnívá, že odůvodnění odvolacího soudu je odbyté a nevypořádalo se s jeho argumentací v odvolání. Zadruhé obecné soudy neuplatnily správně zásadu in dubio pro reo: v řízení se objevily skutečnosti (např. že útok byl vyprovokován poškozeným, že ten fyzicky sahal na nohu stěžovatele postaveného na parapetu okna), které oslabují vinu stěžovatele. Soudy by tudíž neměly vnímat pouze důkazy, které stěžovateli nejvíce přitěžují. Soudy stěžovatele označily za drogového dealera, přestože nebyl v řízení z drogového deliktu ani obžalován. Zatřetí se obecné soudy dopustily deformace důkazů. Opomenuly, že poškozený (spolu s dalším osobou) jej přišel okrást, že okolojdoucí svědkyně měly z poškozeného špatný pocit atd. To vše vedlo k chybnému právnímu posouzení - pokud by obecné soudy k daným skutečnostem přihlédly, musely by dojít k závěru, že stěžovatel jednal v nutné obraně. A i kdyby ta byla posouzena jako excesivní, měly uvažovat o kvalifikaci typu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky či těžkém ublížení na zdraví.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel v ústavní stížnosti primárně rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad přinejmenším implicitně namítá a cituje řadu nálezů Ústavního soudu i k jiným ústavním zásadám trestního řízení, žádné přesvědčivé argumenty pro vyhovění jeho námitkám ovšem nepředkládá. Jádro dokazování probíhalo v řízení logicky před nalézacím soudem, proto je poněkud nepochopitelné, že rozsudek prvostupňového soudu stěžovatel zrušit nepožaduje. Ústavní soud vzhledem k tomu spíše nad rámec ústavní stížnosti uvádí, že se nedomnívá, že by se nalézací soud dopustil nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti "opomněla" zmínit množství nezpochybnitelných přímých i nepřímých důkazů, které vedly k jeho odsouzení. Zároveň se tentýž soud podrobně vypořádal i s alternativním průběhem skutkového děje předloženým obhajobou, který přesvědčivě vyvracejí svědecké výpovědi a především znalecké posudky. Na tato zjištění poté navazuje rovněž právní hodnocení jednání stěžovatele. Jelikož ten v ústavní stížnosti uvádí v podstatě stejná tvrzení v jeho prospěch jako před nalézacím soudem, nevidí Ústavní soud důvod zde znovu zjištění a úvahy prvostupňového soudu opakovat a postačí odkázat na odůvodnění jeho rozsudku (srov. zejména body 25-43).
9. Námitky stěžovatele proti stručnosti odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu je nutné posoudit ve světle předestřených skutečností. Ústavní soud uznává, že zvláště odvolací soud mohl odvolací důvody podrobněji zrekapitulovat a pak též jednotlivě vypořádat, důvody zamítnutí odvolání však lze z napadeného usnesení dostatečně odvodit. Zároveň pokud obhajoba v podstatě i v odvolání tvrdí to samé co před nalézacím soudem a odvolací soud dojde k závěru, že "nemá naprosto žádné připomínky k hodnocení důkazů soudem prvního stupně ani k jeho závěrům", nabízí se otázka, nakolik by bylo "užitečnější" detailnější rozhodnutí, které ale reálně obsahuje úplně to samé, co rozsudek mu předcházející. Stejnou úvahu je možné vztáhnout též na (dle stěžovatele ale "přeci jen výřečnější") usnesení Nejvyššího soudu. Jinak vyjádřeno, kritika stěžovatele, že odvolací soud "většinou pouze odkazoval právě na soud prvního stupně" a dovolací soud "s postupem Vrchního soudu v Praze ... neměl žádný problém", není výrazem jejich pochybení, ale naopak odráží nespornost posuzovaného skutkového děje a jeho právní hodnocení v rámci všech zapojených stupňů soudní soustavy.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu