ECLI:CZ:US:2006:2.US.202.05
sp. zn. II. ÚS 202/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Otakarem Hálou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Mírové náměstí 100/24, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12 .2004, čj. 30 Cdo 1526/2004-68, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, čj. 1 Co 312/2003-50, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2003, čj. 32 C 130/2002-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednaní a k rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 130/2002, ze kterého zjistil následující:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, čj. 32 C 130/2002-33, zamítl žalobu stěžovatele, jíž se proti ČR-Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") domáhal zjištění, že nezákonným postupem vyšetřovatele pplk. J. H. a nezákonným obsahem sdělení obvinění ze dne 22. 9. 2000, bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 občanského zákoníku. Nezákonnost tohoto sdělení spatřoval v tom, že v něm údajně byla vyřčena vina stěžovatele, a došlo tak k porušení presumpce neviny. Vyjádřil dále přesvědčení, že toto sdělení bylo vydáno na základě nepravdivých skutečností a účelově vedlo k naplnění politického zadání v rámci akce "Čisté ruce". Dále soud zamítl žalobu, podle které žalovaná měla doručit stěžovateli písemnou omluvu, v níž by ministerstvo konstatovalo, že sdělení obvinění pplk. J. H. bylo v rozporu s požadavkem zákona.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že formulace sdělení je v souladu s trestním řádem a orgány činné v trestním řízení tímto obviněním a vedením trestního řízení plnily svou zákonnou povinnost, což nemůže být považováno za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Poukázal rovněž na to, že zájem společnosti v dané věci na odhalování trestné činnosti má přednost před subjektivním právem stěžovatele.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém namítl, že jednáním žalované byla prokazatelně porušena základní lidská práva. Opět poukázal na to, že postup nebyl jen chybný, ale byl i nezákonný. Sdělení obvinění je údajně v naprostém rozporu s prokazatelnými skutečnostmi. Trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona se údajně nestal, a nemohla tudíž být ani naplněna jeho skutková podstata. Uvedl další skutečnosti, svědčící podle jeho názoru o porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu., z nichž dovozoval, že vyšetřovatel musel vědět, že se nestal a ani stát nemohl skutek, pro který stěžovateli sdělil obvinění. Soudu prvního stupně vytýkal, že nepřipuštěním výslechu jím navržených svědků porušil jeho právo na spravedlivý proces a nesouhlasil s jeho závěrem, že sdělením obvinění nebyl porušen princip presumpce neviny a že v dané věci společenský a státní zájem převyšuje zájem jednotlivce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, čj. 1 Co 312/2003-50, rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Soud konstatoval, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené právní povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. V občanskoprávním řízení z hlediska pravomoci vymezené ustanovením §7 o. s. ř. není soud oprávněn k tomu, aby přezkoumával správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. K tomu jsou výlučně určeny jen jednotlivé orgány činné v trestním řízení.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, v němž především vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení [241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť soudem nebyly provedeny navržené důkazy. Stěžovatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a věc byla vrácena odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, čj. 30 Cdo 1526/2004-68, dovolání zamítl. Dovolací soud vycházel ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti, které lze kvalifikovat jako neoprávněné, tj. v rozporu s objektivním právem. V daném případě se o neoprávněný zásah nejedná. Dále soud konstatoval, zcela shodně jako vrchní soud, že není v pravomoci soudu v občanském řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud odvolací věc posoudil zcela korektně a napadené rozhodnutí klasifikoval jako správné. Z tohoto důvodu bylo dovolání zamítnuto.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu a Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Pochybení soudů spatřuje v právním posouzení postupu policejního orgánu, jež byl, dle názoru stěžovatele, v rozporu s platným právním řádem. Policejní orgán neprovedl žádné důkazní řízení, čímž stěžovatele zbavil zákonem garantovaných práv. Také porušil své povinnosti a vybočil z mezí stanovených platnými právními předpisy. Nejvyšší soud nesprávně uvádí, že neoprávněný zásah je možný v případech, kdy je dovolen zákonem. Zákon nedovoluje ani nepředpokládá protiprávní zásah do osobnostních práv. Stěžovatel se domnívá, že se v daném případě nejedná o přezkoumávání postupu orgánů činných v trestním řízení, ale o zjištění a nápravu faktického porušení občanských práv.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, jimiž jsou Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud, aby se k projednané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Plnění zákonné povinnosti nemůže být neoprávněným zásahem do občanskoprávní sféry. Kromě toho, i kdyby byl nesprávným postupem při sdělení obvinění ze strany orgánů činných v trestním řízení stěžovatel dotčen, není dána pravomoc občanskoprávního soudu ke zjednání nápravy. Soud také odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 237/03 a sp. zn. II. ÚS 299/03, kde byl vysloven obdobný názor.
Vrchní soud také odkázal na odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku. Domnívá se, že výtky obsažené v ústavní stížnosti týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou odůvodněné.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí, a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadených rozsudků, a to zejména v otázce aplikace a následné interpretace ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, z nichž soud dovodil, že na posuzovaný případ zákonem vymezená ochrana osobnostních práv nedopadá. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel se u obecných soudů domáhal ochrany osobnosti podle §11 a §13 občanského zákona. Toto právo mělo být porušeno postupem policejního orgánu při sdělení obvinění. Obecné soudy posuzovaly žalobu s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle uvedeného ustanovení přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné, tj. v rozporu s objektivním právem. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že o neoprávněný zásah se nejedná, pokud je dovolen zákonem, tedy za situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnostních práv fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení. Ovšem i za těchto okolností nesmí být překročeny zákonem stanovené meze, což se v posuzovaném případě nestalo.
Těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní stížností stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů vydaná v rámci občanskoprávního řízení, v odůvodnění však převážně uvádí námitky, vztahující se k postupu orgánů činných v trestním řízení.
Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR lze státní moc uplatňovat v mezích a způsobem stanoveným zákonem (obdobně i čl. 2 odst. 2 Listiny). Touto maximou je stanoveno přesné vymezení podřízení státní moci zákonu, resp. stanovení zákonem vymezené pravomoci každému orgánu veřejné moci. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se týkají i postupu soudů a rozsahu jejich oprávnění při rozhodování. Jinými slovy, soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, zejména v §7 tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory, plynoucí z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Jiné věci projednávají soudy v občanském soudním řízení jen stanoví-li to zákon. Neexistuje tedy žádné zákonné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu, aby v rámci civilního procesu zasahoval do řízení trestního a detailně přezkoumával jednotlivé kroky orgánů činných v trestním řízení a případě upravoval jejich další postup.
Obvinění z trestného činu lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, nejde však o zásah "neoprávněný" ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o zásah zákonem (trestním řádem) za stanovených podmínek dovolený. Námitky, směřující proti sdělení obvinění, může stěžovatel uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci trestního řízení a nikoliv mimo jeho rámec. Stěžovatelem namítané dotčení ustanovení čl. 6 odst. 3 Úmluvy, které vymezuje tzv. minimální práva obviněného v trestní řízení, je zde proto nepřípadné a Ústavní soud se jím proto vzhledem k petitu ústavní stížnosti nemohl dále zabývat. Žalobou na ochranu osobnosti se nelze bránit proti sdělení obvinění, pokud bylo toto opatření vydáno orgánem oprávněným při dodržení stanovených podmínek (tzv. zákonná licence).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že žalovaná (Česká republika) nemůže být v dané věci pasivně legitimována, neboť, právě s ohledem na shora zmíněnou zákonnou licenci, není subjektem příslušného hmotněprávního vztahu. Podle ustanovení §21a odst. 1 o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. Jediným takovým předpisem je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon se však podle svého ustanovení §2 odst. 3 nevztahuje - mimo jiné - na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou trestní řízení. V projednávané věci tedy není žádná organizační složka státu oprávněna vystupovat za stát před soudem. Usnesení Městského soudu v Praze by tedy za situace, že by se stalo pravomocným, nebylo vykonatelné. Ministerstvo vnitra navíc není oprávněno dávat pokyny k postupu při vyšetřování v konkrétní trestní věci. V opačném případě by zasáhlo nepřípustným způsobem do výlučného oprávnění orgánů činných v trestním řízení, vyplývajících z příslušných norem (trestní řád, zákon o státním zastupitelství, zákon o Policii ČR), a samo by tak postupovalo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 237/03).
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv a svobod. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu