ECLI:CZ:US:2014:2.US.2053.14.1
sp. zn. II. ÚS 2053/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Kafky, t. č. ve vazbě ve věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 28, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 5. 2014, č. j. 14 To 141/2014 - 33, za účasti Krajského soudu v Hradci králové - pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou včas dne 16. 6. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality Pardubice ze dne 14. 11. 2013, č. j. KRPE-61240/TČ-2013-170080, bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli pro dva zvlášť závažné zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "tr. zákoník"), jichž se měl dopustit způsobem a za okolností blíže popsaných v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. 11. 2013, č. j. 2 Nt 314/2013-11, podle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy platném znění (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů vymezených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 To 329/2013-25, bylo citované usnesení okresního soudu změněno tak, že vzetí do vazby bylo nadále odůvodněno pouze důvody vymezenými v ustanovení §67 písm. a) a b) tr. řádu a nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 0 Nt 401/2014, pak bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodu vymezeného v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, žádost o propuštění z vazby byla zamítnuta a nebyl přijat jeho písemný slib, ani nabídka peněžité záruky. Tentýž soud následně usnesením ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 0 Nt 401/2014, rozhodl tak, že podle ustanovení §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přijetí peněžité záruky přípustné a její výše byla stanovena částkou 1.500.000 Kč. Dále soud rozhodl, že se stěžovateli podle ustanovení §73 odst. 4 tr. řádu ukládá zákaz vycestovat mimo území České republiky.
3. Ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové krajský soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušil výše uvedené usnesení okresního soudu a nově rozhodl tak, že podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá. Dále pak podle ustanovení §71a tr. řádu zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, neboť důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu i nadále trvá. K okolnostem, odůvodňujícím aplikaci ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, krajský soud mimo jiné konstatoval, že "je na rozdíl od okresního soudu toho názoru, že v daném stádiu řízení s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti, její dlouhodobost, rozsáhlost a zejména pak s ohledem na její závažnost a výši škody, která měla být způsobena v řádech desítek milionů korun, není na místě nahradit existující důvod vazby přijetím peněžité záruky, jejíž výše se nadto jeví naprosto neadekvátní shora uvedeným skutečnostem" (str. 11 usnesení krajského soudu). Nadto krajský soud zdůraznil, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že "lze reálně předpokládat v případě uznání viny i uložení velmi citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody" (str. 10 usnesení krajského soudu).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti svou argumentaci stran namítaného porušení svých základních práv zakládá na obsáhlé polemice s právním názorem krajského soudu a v odůvodnění předestřenými konkrétními okolnostmi, které zohlednil krajský soud při posuzování důvodnosti vazby. Dle názoru stěžovatele tyto konkrétní okolnosti nejsou přesvědčivě a dostatečně odůvodněny, jsou nesprávně a velmi přísně posuzovány, a naopak ke skutečnostem svědčícím ve prospěch stěžovatele krajský soud dostatečně nepřihlédl. Ve své argumentaci stěžovatel mimo jiné vychází z obsáhlé citace judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky vazebního rozhodování obecných soudů, s níž se dle jeho názoru ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu dostává do rozporu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí či namítaný zásah nejsou vzhledem ke své povaze způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že navzdory obšírné znalosti judikatury Ústavního soudu (s ohledem na její obsáhlou citaci v obsahu ústavní stížnosti), stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu ohledně odmítnutí nabídky peněžité záruky, resp. trvání důvodu jeho vazby, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky).
7. Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
8. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a jím předestřené skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §67 písm. a) tr. řádu při rozhodování o nepřijetí nabídky peněžité záruky a o trvání důvodu vazby stěžovatele. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) jak krajský soud, tak před ním i okresní soud, shodně spatřovaly v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti (její dlouhodobost, rozsáhlost a závažnost a výše škody, která měla být způsobena v řádech desítek milionů korun), tak i osobních a majetkových poměrů samotného stěžovatele (výše jeho osobního majetku i majetku rodinných příslušníků; majetkové, podnikatelské i osobní vazby na zahraničí atd.). V neposlední řadě soudy rovněž zohlednily výši trestu, která stěžovateli v případě prokázání viny za spáchanou trestnou činnost hrozila. Zatímco však okresní soud tyto okolnosti nepovažoval za natolik závažné, aby představovaly překážku pro přijetí nabídky peněžité záruky ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu, stanovené ve výši 1.500.000 Kč, krajský soud se s tímto názorem neztotožnil, když dospěl k závěru, že tyto konkrétní okolnosti nejen, že znemožňují přijetí nabídky peněžité záruky, nýbrž reálně odůvodňují i obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl uprchnout či se skrývat, a proto konstatoval, že i nadále trvá důvod vazby vymezený v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
9. Ústavní soud je tak toho názoru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 tr. řádu). Omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
10. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, jíž namítá rozpor právního názoru krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu, zejména při kladení důrazu na "hrozbu vysokého trestu", jakožto samostatné skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Ústavní soud je naopak toho názoru, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) v tomto ohledu dostatečně a správně reflektoval na vývoj judikatury Ústavního soudu ve vztahu k vazebnímu rozhodování obecných soudů, když sice v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) naznačil prostor pro ústavně konformní interpretaci ustanovení §67 písm. a) tr. řádu tak, že "tzv. útěkovou vazbu lze odůvodnit hrozbou vysokým trestem pouze v případech, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let," nicméně, jak v pozdějších nálezech Ústavní soud zdůraznil, tyto závěry nelze chápat a vykládat mechanicky, tj. že sama hrozba trestu ve výši nejméně kolem osmi let postačí k opodstatnění vazby nebo naopak tak, že při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let nemůže být důvod útěkové vazby zpravidla dán. Ústavní soud proto ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele cca osmi až dvanáctiletým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587); nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)].
11. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k námitce stěžovatele, že krajský soud ve svém rozhodnutí dostatečně nevzal v úvahu "plynutí času" coby faktoru oslabujícího trvání existence vazebního důvodu. Naopak, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení (viz str. 11-12), krajský soud konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu stěžovatele konfrontoval mimo jiné právě se závěry, obsaženými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, v němž Ústavní soud zdůraznil, že při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby představuje plynutí času jeden z klíčových faktorů, který je nezbytné vzít do úvahy při hodnocení ústavnosti takového omezení osobní svobody stěžovatele, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že na nyní projednávaný případ tyto závěry (zatím) nedopadají.
12. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích neshledal zásah do základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu