ECLI:CZ:US:2016:2.US.2154.15.1
sp. zn. II. ÚS 2154/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Vatky, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem se sídlem U Smaltovny 1115/32, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 348/2015-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013 č. j. 72 Co 386/2013-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2013 č. j. 29 C 60/2012-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Svůj návrh stěžovatel odůvodňuje tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva. Konkrétně uvádí základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, případně jiného orgánu, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel také uvádí, že napadenými soudními rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel se u obvodního soudu domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, odebráním vzorku DNA ze slin a jejich následným uchováváním. Obvodní soud žalobní návrh zamítl s tím, že uplatněný nárok je promlčený. Podle obvodního soudu začala subjektivní lhůta určená ustanovením §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"), běžet v okamžiku neoprávněného odběru, a skončila již před uplatněním nároku u Ministerstva vnitra. Obvodní soud ve svém, ústavní stížností napadeném, rozsudku konstatoval, že začátek běhu lhůty je spojen s odběrem, a to i v případě dalšího uchovávání takto získaných údajů, a proto námitce promlčení vyhověl.
Městský soud odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že obvodní soud správně posoudil, že stěžovatel se o vzniku nemajetkové újmy spočívající v odběru vzorků a jejich uchovávání dozvěděl dne, kdy mu byl vzorek odebrán a od tohoto dne také zůstal v dispozici Policie České republiky. Stejně se vyjádřil i Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele, které jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení konstatuje, že stěžovatel o uchovávání věděl již v okamžiku odběru a uplatnění institutu promlčení proto bylo důvodné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy zaměřily pouze na odebírání, a nikoli na neoprávněné uchovávání vzorků DNA. Tyto dva zásahy je však nutné dle názoru stěžovatele odlišovat, včetně odlišného počátku běhu subjektivní lhůty, ve které lze nárok na přiměřené zadostiučinění uplatnit. S argumentací stěžovatele stran této odlišnosti se však soudy, dle jeho mínění, nijak nevypořádaly. Stěžovatel je přesvědčen, že neoprávněné uchovávání údajů, v tomto případě dokonce citlivých údajů, je zásahem do informačního sebeurčení člověka, proto je nezbytné velmi pečlivě hodnotit i tento konkrétní zásah. Stěžovatel dále uvádí, že nevěděl o - dle jeho soudu - neoprávněném uchovávání vzorků DNA. Z tohoto důvodu nesouhlasí s názorem, že by lhůta pro uplatnění nároku počínala běžet již okamžikem odběru, neboť v tu chvíli neměl žádnou informaci o tom, že údaje budou uchovávány, a jak dlouho k tomuto zásahu bude docházet. Stěžovatel trvá na tom, že o neoprávněném uchovávání se dozvěděl až ze sdělení policejního prezidenta ze dne 15. 6. 2011. Stěžovatel je přesvědčen, že se obecné soudy s takto formulovanými námitkami nijak nevypořádaly, a tím zatížily svá rozhodnutí vadou, která zasahuje jeho základní práva.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje k zásahu do práva na spravedlivý proces tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s argumenty stěžovatele, a dále k porušení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem tím, že nesprávně stanovily počátek běhu promlčecí lhůty. Napadená soudní rozhodnutí však obsahují dostatek informací, aby bylo možné rekonstruovat způsob hodnocení daného případu. Soudy ve svých odůvodněních jasně spojují počátek běhu promlčecí lhůty v případě uchovávání vzorků DNA s okamžikem odběru. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se s jeho argumenty nevypořádaly. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasně a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí. Tyto podmínky jsou v napadených rozhodnutích splněny, a napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do základních práv stěžovatele.
Opodstatněný není ani další stížnostní důvod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že o tom, že dochází k neoprávněnému uchovávání údajů, nemohl vědět a zjistil to až z dopisu policejního prezidenta. Ani s tímto tvrzením Ústavní soud nesouhlasí. Obvodní soud a následně městský soud v souhrnu nesporných skutečností rekapitulují, že stěžovatel požadoval zničení uchovávaných vzorků již 14. 3. 2011. I pokud stěžovatel uvádí, že tuto žádost podal pouze preventivně, lze ze soudem provedeného dokazování dospět k závěru, že počátek běhu promlčecí lhůty není možné spojovat s doručením dopisu policejního prezidenta. Ústavní soud také v této souvislosti uvádí, že odběr vzorků je těsně spojen s jejich uchováváním a stěžovateli skutečně nic nebránilo uplatnit svůj nárok ve lhůtě, kterou předpokládá zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V tomto smyslu Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc se dotýká pouze přezkumu z pohledu ústavnosti, a neslouží k tomu, aby nahrazoval hodnocení obecných soudů svým vlastním, přičemž z tohoto pohledu napadaná soudní rozhodnutí nepředstavují zásah do základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, včetně návrhu s ní spojeného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu