ECLI:CZ:US:2011:2.US.2187.11.1
sp. zn. II. ÚS 2187/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele B. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem Na Stráni 26, 400 01 Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2011 č. j. 14 Co 150/2011-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu a postup soudu vůči stěžovateli představuje odepření spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2011 č. j. 14 Co 150/2011-68 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. dubna 2010 č. j. Sd 3/2002-60, jímž byla žádost příjemce (stěžovatele) o vydání úschovy ve výši 2 000,- Kč zamítnuta. Soudy odůvodnily své stanovisko tím, že stěžovatel podal žádost o vydání úschovy po uplynutí tříleté lhůty podle §185g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, účinného do 19. července 2009 (dále jen "o. s. ř.").
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Namítá, že soud své negativní stanovisko k jeho žádosti o vydání předmětu úschovy zdůvodnil tím, že žádost ze dne 10. března 2010 byla okresnímu soudu doručena dne 12. března 2010, tedy po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §185g o. s. ř., aniž by však přihlédl k žádosti stěžovatele podané v téže věci dne 24. června 2008, tedy nesporně v rámci tříleté lhůty stanovené v citovaném zákonném ustanovení, jež začala běžet ode dne vyvěšení usnesení okresního soudu ze dne 23. ledna 2006 č. j. Sd 3/2002-17. Se soudem však podle stěžovatele nelze souhlasit v tom, že "podaná žádost nemá na běh tříleté lhůty žádný vliv, pokud jí nebylo pravomocně vyhověno", neboť takový závěr vychází izolovaně z §185g odst. 3 o. s. ř., aniž by toto ustanovení bylo aplikováno v souvislosti s dalšími ustanoveními občanského soudního řádu, zejména pak v souvislosti s §185e o. s. ř., podle něhož "byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli".
III.
4. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
5. Ústavní soud předem podotýká, že v podstatě totožnou ústavní stížností, týkající se rovněž rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem o vydání úschovy stěžovateli, se zabýval ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2186/11 a III. ÚS 2185/11. Vzhledem k tomu, že se obsahově jedná o shodnou ústavní stížnost, není důvod se od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchylovat ani v této věci, a proto na ně ve stručnosti odkazuje s tím, že pro rozhodování Ústavního soudu je podstatné, aby stěžovatel tvrdil existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
6. Ústavní soud poukazuje na svoji judikaturu ohledně tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10 000,- Kč, kde je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
7. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele, brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daných případech došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu