ECLI:CZ:US:2023:2.US.2195.22.1
sp. zn. II. ÚS 2195/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNITED BAKERIES a.s., sídlem Pekařská 598/1, Praha 5, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 827/2022-1985, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 Co 302/2021-1924, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021 č. j. 18 C 190/2009-1875, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobkyně (stěžovatelka) se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že žalovaná č. 1 (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem specifikovaných pozemků v katastrálním území Jinonice a též pozemků v katastrálním území Stodůlky. Svou žalobu odůvodnila tím, že jako vlastník těchto pozemků je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.), a to podle kupních smluv z roku 2007 uzavřených s rodinou Šimáčkovou. Tito vlastnické právo k pozemkům odvozovali od dohody o vydání věci uzavřené se Státním statkem hlavního města Prahy a registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 9. 9. 1991. Stěžovatelka však vychází z toho, že dohody o vydání věci uzavřené mezi Státním statkem hlavního města Prahy, s. p. a Květoslavou Šimáčkovou, Václavem Šimáčkem, Ing. Gustavem Šimáčkem a Jiřím Šimáčkem a dále mezi Státním statkem hlavního města Prahy, s. p. a Ing. Karlou Hofhansovou, jsou absolutně neplatné, a to pro jejich rozpor se zákonem, neboť část pozemku nebyla způsobilá k naturální restituci, když na nich byla vybudována pekárna. Nadto též dohoda neobsahovala ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přijímají restituenti, jakožto oprávněné osoby, práva a závazky ze smluv souvisejících s výstavbou a Státní statek hlavního města Prahy, s. p., neměl v roce 1990 k vydávané části předmětných pozemků právo hospodaření, ani jiné právo obdobné povahy. Příslušníci rodiny Šimáčkových se tak nemohli stát vlastníky předmětných pozemků a nemohli je posléze platně převést na žalovanou č. 2. Z toho důvodu by podle náhledu stěžovatelky měla být vlastníkem sporných pozemků stále Česká republika (žalovaná č. 1). Restituenti, tj. rodina Šimáčkových a druhá žalovaná tak nemohli být po dobu nejméně 10 let v dobré víře ohledně svého vlastnického práva, protože žalovaná č. 2 ke dni podpisu smluv o soudních sporech zpochybňujících vlastnické právo restituentů jako prodávajících i o žalobkyní tvrzených právních vadách věděla a restituenti o důvodech neplatnosti, resp. o zastavěnosti pozemku též věděli.
Obecné soudy v předchozích svých rozhodnutích žalobě stěžovatelky zčásti vyhověly, neboť dospěly k závěru, že dohody o vydání věci uzavřené mezi restituenty a Státním statkem hlavního města Prahy byly neplatné. Současně uzavřely, že na straně restituentů nemohla být dána dobrá víra, neboť tito prokazatelně věděli, že na vydávaných pozemcích je vystavěn areál pekárny. Z objektivního hlediska tak oprávněné osoby nemohly být v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně náleží. Následně se věcí zabýval Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 22. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2856/19 dospěl k odlišným závěrům než obecné soudy, a to, že dobrá víra restituentů v projednávané věci dána byla. Z toho důvodu napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2021 č. j. 18 C 190/2009-1875 byla následně žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit 1. žalované na nákladech řízení částku 5 100 Kč (výrok II.) a 2. žalované pak 175 997,5 Kč (výrok III.). O podaném odvolání bylo městským soudem rozhodnuto tak, že se rozsudek nalézacího soudu ve věci samé v blíže vymezeném znění potvrzuje (výrok I.). Výrokem II. byly též potvrzeny nákladové výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Posléze podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že mezi ní a vedlejší účastnicí č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.) je sporné, kdo je vlastníkem dotčených pozemků, na nichž se nachází Pekárna Praha JZM. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že vlastnické právo k pozemkům svědčí po právu vedlejší účastnici č. 1 (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), zatímco vedlejší účastnice č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.) tvrdí, že vlastníkem těchto pozemků je právě ona, a to na základě kupních smluv uzavřených v roce 2007 právním předchůdcem vedlejší účastnice 2 (společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o.) s tehdejšími (nepoctivými) držiteli pozemků.
Stěžovatelka se před obecnými soudy snažila zpochybnit dobrou víru restituentů při nabývání vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Předložila celkem jedenáct důkazů svědčících o nepravé víře restituentů, přičemž deset z těchto důkazů bylo sice provedeno, ovšem nebylo ze strany obecných soudů hodnoceno. Důkaz jedenáctý, komunikace mezi restituenty a Ministerstvem financí, proveden nebyl. Obecné soudy přitom řádně neodůvodnily, z jakého důvodu se tak nestalo. Stěžovatelka dále podrobně rozvedla, proč má za to, že restituenti jednali při nabývání majetku nepoctivě a v rozporu se zákonem. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že restituenti se původně se svou výzvou obrátili na Pražské pekárny a mlýny, s.p., na němž se domáhali finančního vyrovnání za plochu zastavěných pozemků nebo převedení jiných pozemků stejné výměry a kvality. Nelze tak podle stěžovatelky uzavřít, že by si restituenti nebyli vědomi toho, že zastavěné pozemky jim nemohou být vydány, a to navzdory tomu, že tak posléze Státní statek učinil. Stěžovatelka dále rozvedla další důvody zpochybňující dobrou víru restituentů. Odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka nepovažuje za řádná, neboť v nich nejsou vypořádány ani její základní žalobní argumenty. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že nebyly dány důvody, aby na její dovolání bylo nahlíženo jako na nepřípustné.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka přednesla v ústavní stížnosti řadu námitek, není však úkolem Ústavního soudu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, týkající se podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9). Jinými slovy řečeno, byť by bylo lze dohledat v postupu obecných soudů dílčí pochybení, nemá Ústavní soud za to, že by toto mohlo vést k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Zde je třeba akcentovat rozdíl v porušení práv garantovaných zákonem a základních práv a svobod, garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Druhý senát Ústavního soudu je toho názoru, že v projednávané věci nelze ztrácet ze zřetele podstatu restitučního řízení, kterým bylo odstranění některých majetkových křivd spáchaných v minulosti státem. Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jednalo se o vztah mezi státem a jednotlivcem.
V projednávané věci není pochyb o tom, jak ostatně konstatovaly již obecné soudy, že v rámci restitučního řízení byly restituentům vydány i pozemky, které k tomuto nebyly způsobilé, neboť spadaly do kategorie pozemků zastavěných. Vzhledem k tomu, že to byl stát, kdo rozhodoval o vydání té které části svého majetku, jedná se o pochybení státu a nikoliv restituentů. Stát svým jednáním zkrátil na majetkových právech sám sebe a bylo na něm, zda se, ať již v rámci následného jednání s restituenty, či v rámci soudních řízení pokusí nastalou chybu napravit či nikoliv.
Stěžovatelka se snaží uvedené pochybení státu zhojit v řízení před Ústavním soudem po více než 30 letech od vydání sporných pozemků, přičemž přehlíží, že tím, kdo byl jednáním státu poškozen, nebyla ona, ale stát. Ten si vzhledem k okolnostem případu musel být svého pochybení vědom, přičemž nepodnikl takové kroky, které by vedly k nápravě uvedeného stavu. Toho se snaží dosáhnout až stěžovatelka, přičemž ta však nebyla účastníkem restitučního vztahu. Tím je toliko stát, co by povinný a restituent, co by oprávněný. V době, kdy došlo k vydání sporných nemovitostí, stěžovatelka ještě ani nevznikla. Pokud se následně rozhodla pojmout do svého vlastnictví nemovitosti, u nichž se liší vlastník budovy od vlastníka pozemku, musela si být této skutečnosti vědoma a stěží lze tak uvažovat o zásahu do jejích práv, tím méně pak do jejích základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Pokud stěžovatelka uvádí, že je v současné době nucena platit nemravně vysoké nájemné vedlejší účastnici č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.), nelze mezi tímto požadavkem a pochybením státu dohledat příčinnou souvislost. Stěžovatelka v podstatě předpokládá, že pokud by vlastníkem sporných pozemků byl stát nebo jiný subjekt, mohla by dosáhnout takové výše nájemného, která spíše konvenuje její představě o spravedlivém nájemném.
V neposlední řadě vzal Ústavní soud v potaz též tu skutečnost, že stěžovatelka směřuje veškeré své výtky proti původním restituentům, nicméně přehlíží, že tito převedli sporné pozemky na společnost Sallerova výstavba Plan V s.r.o., která následně fúzovala s vedlejší účastnicí č. 2 (Sallerova výstavba Emporium II k.s.), jejíž dobrou víru při nabytí vlastnického práva stěžovatelka nezpochybnila. Není tedy zřejmé, jakým způsobem by případný vyhovující nález mohl práva stěžovatelky ovlivnit.
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a z hlediska zásahu do základních práv stěžovatelky jim tak není čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu