ECLI:CZ:US:2004:2.US.22.04
sp. zn. II. ÚS 22/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti E. Ch., zastoupené JUDr. J. Ž., proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 2. 10. 2003, sp.zn. 14 Co 92/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 9. 2000, č.j. 4C 1536/97-104, dle kterého byli žalovaní povinni vyklidit a předat stěžovatelce předmětné pozemky tak, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti rozsudku podala dovolání a že o výsledku dovolacího řízení bude Ústavní soud informovat.
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na to, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který byl Ústavní soud nucen dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2004