ECLI:CZ:US:2008:2.US.2243.08.1
sp. zn. II. ÚS 2243/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti PRAMEN 7 plus, s. r. o., IČ 60775793, se sídlem Přerov, Čechova 2, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 2, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 5. 2008, č. j. 69 Co 78/2008-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 8. 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, konkrétně jeho výroků II. a III., jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že těmito výroky bylo porušeno její ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje, že neporušila žádnou právní povinnost, když pouze zákonným způsobem uplatňovala v exekučním řízení jako oprávněná svá práva a svým chováním nezavdala příčinu k podání vylučovací žaloby. Uložení povinnosti, aby nahradila žalobcům náklady řízení se jí proto jeví jako nepřiměřeně tvrdé. Soud měl dle jejího názoru aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalobcům nepřiznat. Současně poukazuje na rozdílnou a nejednotnou praxi okresních a krajských soudů při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. excindačních žalob.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 11. 2007 č. j. 7 C 186/2007-25 (kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud vyloučil z exekuce pod sp. zn. EX 1459/2003, vedené na základě pověřené Okresního soudu v Přerově, členský podíl u společnosti Stavební bytové družstvo Přerov k třípokojovému družstevnímu bytu č. 2, Přerov, Kozlovská 11), a to tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Výroky II. a III. tohoto měnícího rozsudku byla stěžovatelce coby žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud odůvodnil mj. poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož právo na náhradu nákladů řízení přísluší úspěšným žalobcům.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejích základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Je na nich, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o vzniklých nákladech. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně, pokud zjistí, že se obecný soud dopustil procesního excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně vyhověl žalobě na vyloučení věci z exekuce, postupoval zcela v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., pokud úspěšným žalobcům přiznal oproti stěžovatelce coby žalované, která neměla ve věci úspěch, plnou náhradu vynaložených nákladů řízení. Své rozhodnutí o nákladech řízení také dostatečně odůvodnil. Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru.
Pokud jde o případné užití moderačního práva soudu podle ustanovení §150 o. s. ř., na něž stěžovatelka poukazuje, Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná pouze o možnost danou k uvážení v konkrétním případě obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat. Je na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na individuální případy. Jedná se o jejich nezávislé diskreční oprávnění. Pokud tedy v projednávaném případě odvolací soud nezjistil žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusel zčásti nebo zcela náhradu nákladu řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, nebylo ani jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 821/06, I. ÚS 47/08). Stěžovatelka ostatně, krom obecného poukazu na tvrdost postupu soudu, rozhodujícího o nákladech vynaložených v řízení o vyloučení věcí z exekuce dle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., existenci konkrétního důvodu hodného zvláštního zřetele v jejím případě ani netvrdí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v postupu odvolacího soudu porušení tvrzeného práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu