ECLI:CZ:US:2009:2.US.227.09.1
sp. zn. II. ÚS 227/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů 1) A. Š. a 2) S. N., obou zastoupených Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008 č. j. 29 Cdo 636/2007-147 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005 č. j. 15 Cmo 23/2005-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2009 a doplněnou podáním ze dne 2. 2. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 15 Cmo 23/2005-120 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2004 č. j. 13 Cm 540/2003-90, kterým krajský soud jako soud prvého stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali, aby soud určil, že z konkurzní podstaty úpadce společnosti INFORMEX, a. s. v likvidaci, se sídlem Kollárova 2288, Tábor, IČ 48202762, se vylučuje dům č. p. 1353, nacházející se na pozemku označeném jako stavební parcela č. 2104, vše zapsáno na LV č. 4650, u Katastrálního úřadu v Hradci Králové pro katastrální území Nový Hradec Králové. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o platnosti zástavní smlouvy ze dne 30. 5. 2005 uzavřené mezi stěžovateli jako zástavními dlužníky a společností Ekoagrobanka, a. s. , Ústí nad Labem, jako zástavním věřitelem k zajištění její pohledávky za úpadcem. Obecné soudy dovodily, že se jednalo právní úkon, který byl učiněn vážně, svobodně a srozumitelně, když absence označení jednoho z bezpodílových vlastníků předmětu zástavy v písemném vyhotovení nemůže způsobit její neplatnost za situace, kdy zástavní smlouvu uzavřeli a podepsali oba spoluvlastníci. Odvolací soud rovněž potvrdil závěr soudu prvého stupně, že zajišťovaná pohledávka byla v předmětné smlouvě dostatečným způsobem konkretizována, jestliže byla vymezena pohledávkou ze smlouvy o úvěru příslušného čísla, jež byla uzavřena mezi bankou a pozdějším úpadcem. Shodně se soudem prvého stupně pak uzavřel, že ujednání o způsobu uspokojení zástavního věřitele nemá za následek neplatnost zástavní smlouvy jako celku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2008 č. j. 29 Cdo 636/2007-147 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné, poté, co konstatoval, že závěr odvolacího soudu co do platnosti zástavní smlouvy nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že jde o posouzení a výklad konkrétního právního úkonu, mající význam jen pro projednávanou věc, přičemž s odkazem na svoji rozhodovací praxi uzavřel, že právní posouzení věci neshledává ani rozporným s hmotným právem.
Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností, v níž vyjádřili své přesvědčení o neplatnosti předmětné zástavní smlouvy ze dne 30. 5. 1995. Jako první argument svědčící pro neplatnost smlouvy uvedli, že z jejího textu jednoznačně vyplývá, že zástavcem měla být pouze stěžovatelka 1). Pokud stěžovatelka 1) nebyla výlučnou vlastnicí předmětného domu, je zástavní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem, neboť nemohla sama předmětný dům zastavit. Druhým důvodem svědčícím pro neplatnost zástavní smlouvy je dle stěžovatelů neurčitost ohledně pohledávky zástavního věřitele, neboť smlouva neobsahovala výši této pohledávky. Stěžovatelé rovněž uvedli, že zástavní smlouva je v rozporu se zákonem, neboť její ustanovení ohledně způsobu uspokojení zástavního věřitele ze zástavy je v rozporu s ustanovením §299 odst. 2 a §265 obchodního zákoníku, když nevymezují žádnou dolní hranici ceny ani podmínky, za kterých by zastavená nemovitost měla být prodána a nechrání oprávněný zájem zástavce na dosažení co nejvyšší ceny při prodeji zástavy. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudů, že uvedená ustanovení zástavní smlouvy mají za následek pouze částečnou neplatnost této smlouvy a jsou přesvědčeni, že zástavní smlouva je neplatná jako celek.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené doslovně opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly, přičemž se pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelů zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelé napadají v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího.
V projednávané věci se obecné soudy soustředily na posouzení, zda zástavní smlouva uzavřená dne 30. 5. 1995 mezi stěžovatelkou 1) a společností Ekoagrobanka, a. s. , Ústí nad Labem, je platná či nikoli. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit se závěrem obecných soudů, o platnosti této smlouvy, neboť bylo před obecnými soudy jednoznačně prokázáno, že zástavní smlouva byla sepsána na základě svobodné vůle všech účastníků této smlouvy včetně stěžovatele 2) jako tehdejšího manžela stěžovatelky 1) a zajišťovaná pohledávka byla vymezena dostatečně určitě. Obecné soudy rovněž srozumitelně a jasně vyložily, proč námitku neplatnosti z důvodu rozporu s ustanovením §299 odst. 2 a §265 obchodního zákoníku nelze v daném případě uplatnit. Obecné soudy se pečlivě zabývaly opakovanou argumentací stěžovatelů, přičemž ve svých rozhodnutích zdůvodnily, proč ji považovaly v projednávané věci za vyvrácenou. Dovolací soud stejně jako soud odvolací potvrdily závěry soudu prvého stupně, který z obsahu dané zástavní smlouvy a z výslechu stěžovatelů dovodil jejich jednoznačný shodný úmysl získat při podpisu smlouvy zástavou předmětných nemovitostí finanční částku ve výši 300.000,- Kč. Pro danou věc je podstatné, že zástavní smlouva byla podepsána oběma stěžovateli jako bezpodílovými vlastníky nemovitosti, přičemž je nerozhodné, že při podpisu této smlouvy si bezpodílového vlastnictví k nemovitosti nebyli vědomi, když vůle obou z nich zastavit předmětnou nemovitost byla prokázána. Ze zjištění obecných soudů vyplývá, že v zástavní smlouvě bylo uvedeno, že touto smlouvou se zajišťuje úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru č. 3195701008, a dále, že tento úvěr byl poskytnut zástavním věřitelem Ekoagrobankou, a. s. Je třeba přihlédnout také k tomu, že stěžovatelka 1) před soudem prvého stupně vypověděla, že zajišťovaná pohledávka se pohybovala ve výši kolem 3.000.000,- Kč, a není důvod pochybovat, že o této skutečnosti věděl i stěžovatel 2). Lze tedy uzavřít, že účastníci si byli vědomi, co je předmětem tohoto úkonu, což také stvrdili svým podpisem.
Ústavní soud konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k jakémukoli porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu