ECLI:CZ:US:2011:2.US.2290.11.1
sp. zn. II. ÚS 2290/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. Č., zastoupené JUDr. Adamem Doležalem, LL.M., advokátem se sídlem U Hranic 3221/16, Praha 10, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 531/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 537/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 422/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 4881/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 44 C 4851/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 41 C 2497/2002 ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 44 C 4472/2002 ze dne 26. 9. 2002 a proti platebním rozkazům Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 Ro 2694/2001 ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 2 Ro 7013/2001 ze dne 14. 12. 2001 a sp. zn. 2 Ro 1099/2002 ze dne 11. 3. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 4. 8. 2011, se stěžovatelka domáhala odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny, a právo na zákonný postup orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvedla, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 531/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 537/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 422/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 4881/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 44 C 4851/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 41 C 2497/2002 ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 44 C 4472/2002 ze dne 26. 9. 2002 a platebními rozkazy vydanými týmž soudem pod sp. zn. 2 Ro 2694/2001 ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 2 Ro 7013/2001 ze dne 14. 12. 2001 a sp. zn. 2 Ro 1099/2002 ze dne 11. 3. 2002 jí bylo v každém jednotlivém případě uloženo zaplatit částku odpovídající jízdnému a přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy ve výši 808,- Kč a náklady řízení ve výši 3.825,- Kč (v případě platebních rozkazů náklady řízení dosahovaly toliko částky 3.750,- Kč). O existenci daných rozhodnutí se však stěžovatelka podle svých slov dověděla až v souvislosti s doručením usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, vydaných na jejich podkladě. Porušení svých práv pak spatřuje v postupu obecného soudu, jenž jí napadená rozhodnutí a předvolání k jednání doručoval na adresu dle výpisu z centrální evidence obyvatel, na níž se však fakticky nezdržovala (kde přebýval toliko její otec). Ve vztahu k platebním rozkazům stěžovatelka namítá, že podpisy na příslušných dodejkách nejsou její. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka míní, že nedošlo k řádnému doručení napadených rozhodnutí, nemohla tudíž vyčerpat veškeré zákonné prostředky k ochraně svých práv před obecnými soudy, když o probíhajícím nalézacím řízení nebyla informována. Za "problematické" označuje stěžovatelka také to, že jí soud v žádném z výše uvedených řízení neustanovil opatrovníka, ačkoliv k takovému postupu byly podle jejího názoru splněny veškeré předpoklady. Závěrem stěžovatelka požádala o přednostní vyřízení věci.
Po zvážení stížnostních námitek a prostudování příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 531/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 537/2004 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 44 C 422/2004 ze dne 26. 2. 2004, zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, U 22/22 SbNU 387; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního, nicméně Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. II. ÚS 436/01, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy.
Posuzováno tedy z výše uvedených hledisek, nemůže stížnostní návrh stěžovatelky obstát, jelikož dle náhledu Ústavního soudu k extrémnímu vybočení ze standardů stanovených pro postup obecných soudů nedošlo.
V části, v níž stěžovatelka napadá rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 44 C 4881/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 44 C 4851/2002 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 41 C 2497/2002 ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 44 C 4472/2002 ze dne 26. 9. 2002, je ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se o existenci výše označených rozsudků dověděla až v souvislosti s exekučním řízením. Při ověření těchto tvrzení Ústavní soud vycházel ze spisového materiálu Okresního soudu v Rakovníku, pročež:
- ze spisu sp. zn. 23 EXE 1505/2010 vyplynulo, že usnesení Okresního soudu v Rakovníku o nařízení exekuce ze dne 11. 10. 2010, ve kterém byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 41 C 2497/2002 ze dne 30. 10. 2002 označen jako vykonatelný titul, včetně návrhu na nařízení exekuce, bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 3. 2011;
- ze spisu sp. zn. 23 EXE 1506/2010 vyplynulo, že usnesení Okresního soudu v Rakovníku o nařízení exekuce ze dne 11. 10. 2010, ve kterém byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 44 C 4851/2002 ze dne 7. 11. 2002 označen jako vykonatelný titul, včetně návrhu na nařízení exekuce, bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 4. 2011.
- ze spisu sp. zn. 23 EXE 1515/2010 vyplynulo, že usnesení Okresního soudu v Rakovníku o nařízení exekuce ze dne 11. 10. 2010, ve kterém byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 44 C 4472/2002 ze dne 26. 9. 2002 označen jako vykonatelný titul, včetně návrhu na nařízení exekuce, bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 3. 2011.
- ze spisu sp. zn. 23 EXE 1573/2010 vyplynulo, že usnesení Okresního soudu v Rakovníku o nařízení exekuce ze dne 19. 10. 2010, ve kterém byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 44 C 4881/2002 ze dne 7. 11. 2002 označen jako vykonatelný titul, včetně návrhu na nařízení exekuce, bylo stěžovatelce doručeno dne 28. 2. 2011.
Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 3. 8. 2011, stalo se tak ve vztahu ke zmiňovaným rozhodnutím zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Konečně v části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení platebních rozkazů vydaných Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 Ro 2694/2001 ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 2 Ro 7013/2001 ze dne 14. 12. 2001 a sp. zn. 2 Ro 1099/2002 ze dne 11. 3. 2002, je ústavní stížnost nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice.
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu pak nelze opomenout existenci prostředků ochrany údajně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež stěžovatelce poskytuje institut odporu proti platebnímu rozkazu, upravený v ustanovení §172 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Měla-li stěžovatelka za to, že jí platební rozkazy nebyly řádně doručeny, mohla proti nim podat odpor v okamžiku, kdy se o jejich existenci dozvěděla, neboť pochybení při doručování platebních rozkazů by mělo za následek, že lhůta pro podání opravného prostředku vůbec nezačala běžet a rozhodnutí tedy nemohla nabýt právní moci. Z řečeného je patrné, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. V projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu