ECLI:CZ:US:2013:2.US.2291.13.1
sp. zn. II. ÚS 2291/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. adresa Věznice Mírov, PS 1/9, 789 53 Mírov, zastoupeného Mgr. Ladislavem Mandíkem, advokátem, se sídlem U hrušky 63/8, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, č. j. 30 Cdo 1152/2013-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak k zásahu do práva na právní pomoc [čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. 21 Co 182/2012-76, odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. prosince 2011, č. j. 11 C 17/2011-60, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po České republice - Ministerstvu financí zaplacení 30,000.000 Kč.
3. Proti oběma těmto rozsudkům podal žalobce dovolání, aniž byl ve smyslu §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastoupen advokátem. Zároveň požádal, aby mu byl zástupce z řad advokátů pro účely dovolacího řízení ve smyslu §30 odst. 2 o. s. ř. soudem ustanoven.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 11 C 17/2011-91, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013, č. j. 21 Co 5/2013-119, byla žádost žalobce o ustanovení advokáta pro dovolací řízení zamítnuta, a to vzhledem ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva.
5. Proti oběma shora uvedeným usnesením podal žalobce rovněž dovolání, aniž by byl zastoupen ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 30 Cdo 1152/2013-126, řízení proti všem výše uvedeným rozhodnutí zastavil. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. prosince 2011, č. j. 11 C 17/2011-60, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 11 C 17/2011-91, dovolací soud řízení zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti k jeho projednání.
7. Ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím odvolacího soudu Nejvyšší soud řízení zastavil pro nedostatek povinného právního zastoupení dovolatele. V této souvislosti uvedl, že při podání dovolání ve všech případech musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, nevztahují-li se na něj výjimky uvedené v §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. Povinné zastoupení je tedy i nadále zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele. Nedostatek naplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení brání - kromě usnesení, kterým se dovolací řízení právě pro neodstranění tohoto nedostatku zastavuje - vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí (§241 odst. 1 o. s. ř.).
8. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že v daném případě si byl dovolatel od počátku vědom toho, že musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, přičemž jeho žádost o ustanovení advokáta pro účely dovolacího řízení byla zamítnuta. Proto by bylo již nadbytečné vyzývat dovolatele, aby si pro účely dovolacího řízení proti usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta zvolil zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013, č. j. 21 Co 5/2013 - 119, i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. 21 Co 182/2012 - 76, podle §104 odst. 2 a §243b o. s. ř. zastavil.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl postupem Nejvyššího soudu, který řízení zastavil, aniž by stěžovatele vyzval k odstranění vady spočívající v nedostatku povinného právního zastoupení, zkrácen na svých shora uvedených ústavně zaručených právech. Podle názoru stěžovatele měl Nejvyšší soud vycházet z §104 odst. 2 o. s. ř. a zhojit vadu řízení upozorněním, popř. toto měl již učinit soud prvního stupně postupem podle §241b odst. 3 o. s. ř. Pouhé konstatování o nadbytečnosti výzvy k odstranění vad s ohledem na argumentaci o povědomosti stěžovatele o nutnosti zastoupení advokátem považuje za zásadní pochybení. Skutečnost, že stěžovatel sám požádá o ustanovení advokáta, žádným způsobem nemůže vést soud k závěru o tom, že není třeba jej dále vyzývat k odstranění vady dovolání.
10. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
11. Stěžovatel vznáší námitky proti postupu Nejvyššího soudu, který jej nevyzval k odstranění vady spočívající v nedostatku povinného zastoupení a rovnou rozhodl o zastavení řízení, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je třeba mít na zřeteli, že dovolací řízení bylo zastaveno až poté, co stěžovatel neúspěšně žádal o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Je tedy zcela zřejmé, že si stěžovatel musel být vědom nutnosti povinného zastoupení. Ostatně Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel se v minulosti opakovaně obracel na Nejvyšší soud s dovoláním, takže povědomost o povinném zastoupení advokátem měl ještě před řízením, jehož se ústavní stížnost týká. V postupu Nejvyššího soudu, který již nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, Ústavní soud nespatřuje pochybení, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Naopak v postupu stěžovatele, který se snaží využívat procesních institutů, je třeba spatřovat účelové zneužití procesních práv.
12. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem [§30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")] odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění (srov. např. sp. zn. III. ÚS 1904/13, IV. ÚS 1775/13 aj.). V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu