ECLI:CZ:US:2001:2.US.231.01
sp. zn. II. ÚS 231/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. PhDr. A. F., 2. PhDr. M. R., 3. Ing. J. M., Praha 6, 4. Ing. H. D., právně zastoupených JUDr. M. F., za účasti účastníků řízení 1. Obvodního soudu pro Prahu 1, 2. Městského soudu v Praze, 3. Nejvyššího soudu, a vedl. účastníků 1. Útvaru rozvoje hl. m. Prahy a 2. obce hl. m. Prahy, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 22 C 86/92, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 55 Co 209/99, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2355/99, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 1998, sp.
zn. 22 C 86/92, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5.
1999, sp. zn. 55 Co 209/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2355/99, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 13. 4.
2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 22 C 86/92, rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 55 Co 209/99, a rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2355/99, a to
pro porušení čl. 1, 3 a 4 Ústavy a čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst.
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis,
sp. zn. 22 C 86/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Dále si
Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu
v Praze, Útvaru rozvoje hl. města Prahy a obce hl. m. Prahy.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelé
- v řízení před obecnými soudy žalobci - se žalobou podanou
u soudu dne 18. 3. 1992 domáhali, aby žalovaným (1. Útvaru rozvoje
hl. m. Prahy a 2. obci hl. m. Praze) bylo uloženo, aby se
stěžovateli uzavřeli dohodu (v konkrétním znění) o vydání domu čp.
275 s pozemkem parc. č. 215 v Praze 1 - Malé Straně. V žalobě
uvedli, že původní spoluvlastníci uvedených nemovitostí P. N., J.
M. a JUDr. M. N. tyto nemovitosti postoupili darovacím prohlášením
ze dne 21. 10. 1960 státu. Stěžovatelka PhDr. A. F. je dcerou
P. N., stěžovatelka PhDr. M. R. je dcerou JUDr. M. N.
a stěžovatelé Ing. J. M. a Ing. H. D. jsou vnuky J. M. Stěžovatelé
vyzvali dopisem ze dne 20. 9. 1991 o vydání předmětných
nemovitostí, ale bezvýsledně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 1998, sp.
zn. 22 C 86/92, byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. V odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba stěžovatelů
nebyla shledána důvodnou. Stěžovatele posoudil soud prvního stupně
jako oprávněné osoby podle ust. §3 odst. 4 písm. c) zák. č.
87/1991 Sb., kteří také podali včas výzvy k vydání předmětných
nemovitostí podle ust. §5 zák. č. 87/1991 Sb. Darovací prohlášení
ze dne 21. 10. 1960, které učinili právní předchůdci stěžovatelů
vůči státu ohledně předmětných nemovitostí, posoudil soud prvního
stupně jako převod, který nebyl bezúplatný, protože na stát přešly
v souvislosti s tímto převodem i pohledávky k úhradě v celkové
výši 36 266,35 Kč a 2 589,75 Kč. Soud prvního stupně posoudil
tento převod nemovitostí jako učiněný v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek ve smyslu ust. 6 odst. 1 písm. g) zák. č.
87/1991 Sb., neboť hodnota nemovitostí značně převyšovala státem
převzaté pohledávky. Na základě provedených znaleckých posudků
ovšem soud prvního stupně dospěl k závěru, že dům čp. 275 v Praze
1 - Malé Straně nelze vydat, protože zásadní přestavbou ztratil
svůj původní stavebně technický charakter; původně obytný dům je
nyní přestavěn a využíván jako administrativní budova, u této
stavby došlo k podstatné změně prvků dlouhodobé životnosti, a to
u krovů o 100% a u stropů o 66,15%. Při posuzování pasivní
legitimace žalovaných dospěl soud prvního stupně k závěru, že obec
hl. město Praha není v tomto případě povinnou osobou podle ust.
§4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., protože na ni nepřešly
nemovitosti uvedené v žalobě žalobců. alovaného - Útvar rozvoje
hl. města Prahy, který je právním nástupcem Útvaru hlavního
architekta hl. města Prahy, který v době začátku účinnosti zák. č.
87/1991 Sb., tyto nemovitosti držel jako nemovitosti patřící státu
a kterému byla adresována výzva oprávněných osob, považoval za
povinnou osobu. Nyní jsou nemovitosti v držení Útvaru rozvoje hl.
města Prahy i podle jeho zřizovací listiny. Z výše uvedených
důvodů soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelé odvolali.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 55 Co
209/99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta, potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud
uvedl, že odvolání stěžovatelů není důvodné. Odvolací soud dospěl,
stejně jako soud prvního stupně, k závěru, že dům čp. 275 v Praze
1 - Malé straně nelze podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,
vydat, protože ztratil v důsledku zásadní přestavby svůj původní
stavebně technický charakter, když u dvou prvků dlouhodobé
životnosti stavby došlo k obměně - u krovů o 100 % a u stropů
o 66,15 %. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen jako správný. Podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací
soud připustil proti svému rozsudku dovolání, neboť své rozhodnutí
považoval za zásadní po právní stránce v řešení otázky, zda výměnu
prvků dlouhodobé životnosti lze považovat za obměnu způsobující
ztrátu stavebně technického charakteru stavby.
Stěžovatelé svého práva podat dovolání využili. Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2355/99, dovolání
stěžovatelů zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud neshledal, že by
rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení
věci a že by pochybil i v odvolacím soudem zvláště vymezené právní
otázce, zda v daném případě také výměnu prvků dlouhodobé
životnosti bylo možné považovat za obměnu vedoucí ke ztrátě
stavebně technického charakteru nemovitosti. Dovolací soud tedy
neshledal důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu pro
nesprávné právní posouzení věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí své přesvědčení, že
směrodatným pro posouzení stavebního charakteru domu a hlavně pro
posouzení úprav a oprav tohoto domu je posudek Vysokého učení
technického v Brně. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že
převažují prvky původní, neboť dle všech variant, které posudek
Vysokého učení technického v Brně zpracoval, původní prvky
přesahují 50%. Vyměněné prvky se pohybují mezi 27%-28% vzhledem
k celku. Přitom nejvyšší procento těchto vyměněných prvků tvoří ve
skutečnosti stropy, které jsou kvalifikovány jako vyměněné, ovšem
vzhledem k charakteru domu je tato výměna co do posouzení sporná.
Staré dřevěné stropy neměly vzhledem k zanedbané péči již takovou
nosnost, aby mohly být ponechány. Pro svoji velikou historickou
a uměleckou hodnotu však nemohly být vyměněny, byla posílena pouze
jejich nosnost. Protože dům je historickou, kulturní a uměleckou
památkou, v žádném případě nemohlo dojít s ohledem na předpisy
o opravách takových památek k výměně těchto cenných prvků. Nové
prvky dlouhodobé životnosti vzhledem k celku se pohybují mezi 15%
-16%. Jediný prvek dlouhodobé životnosti, který byl vyměněn ze
100% byl krov, který byl podle dokumentace ovšem vytvořen
v původní podobě. Nejedná se tedy o prvek nový, ale pouze o prvek
vyměněný. S ohledem na tyto skutečnosti a zejména s ohledem na
posudek Vysokého učení technického v Brně jsou stěžovatelé
přesvědčeni, že soudy v napadených rozhodnutích nesprávně
zhodnotily skutkový stav a zejména ho nesprávně právně
kvalifikovaly. Především soudy nesprávně interpretovaly
a aplikovaly ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé jsou
přesvědčeni, že při aplikaci §8 odst. 1 cit. zák. je nutno
postupovat případ od případu, při zachování práva na individuální
posouzení. Pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně
ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo
k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku, nicméně při zdůraznění spornosti
a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti. Výměna
konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního
stavebně technického charakteru a v daném případě tuto ztrátu
neznamená. K výměně došlo z důvodu zchátrání stavby, způsobeného
neobvyklým věkem stavby a zanedbanou údržbou po nedobrovolném
darování. V daném případě soudy dovodily, že došlo ke změně
stavebně technického charakteru nemovitosti proto, že došlo ke
100% výměně krovů. Tento svůj závěr pak podepřely tím, že došlo
i ke změně účelu stavby, neboť v době převzetí státem se jednalo
o dům obytný, nyní je stavba uznána jako administrativní budova.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že samotná změna užívání stavby,
spočívající ve změně původních bytových prostor pro potřeby
administrativy, nemůže být podkladem pro rozhodnutí o zásadní
přestavbě ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti namítají, že pojem "zásadní
přestavba" není v právním řádu nikde definován a je ho třeba
vykládat podle konkrétních stavebních změn a podle konkrétního
charakteru stavby. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že se
pojem "zásadní přestavba" ani nepokusily definovat, ale pouze
konstatovaly, že k této zásadní přestavbě došlo ze shora uvedených
důvodů. Podle stěžovatelů měly soudy vycházet ze znaleckého
posudku Vysokého učení technického v Brně, který ovšem neposkytuje
dostatečné podklady pro právní závěr, že v daném případě výměna
krovů při většinovém zachování původních stavebních prvků
dlouhodobé životnosti je zásadní přestavbou, v důsledku které
stavba ztratila svůj stavebně technický charakter.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 23. 5. 2001 uvedl, že
při aplikaci a výkladu ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,
vycházel již z uveřejněné judikatury soudů, na niž také
v odůvodnění svého rozsudku konkrétně poukázal. Při výkladu pojmu
"ztráta původního stavebně technického charakteru stavby" při její
přestavbě neshledal dovolací soud důvody k tomu, aby se v tomto
konkrétním případě odchýlil od ustálené judikatury soudů a aby
přinášel judikaturu novou. S ohledem na uvedené dovolání
stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že nebyl shledán dovolací důvod
podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (ve znění před
novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb.). Ústavní stížnost podle
názoru dovolacího soudu nelze považovat za důvodnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 5. 2001
uvedl, že ve svém rozhodnutí neporušil práva stěžovatelů na
poskytnutí spravedlivé ochrany a na spravedlivé posouzení jejich
práv při interpretaci ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Ohledně
právních závěrů odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 20.
5. 1999, č. j. 55 Co 209/99-293. Dále Městský soud v Praze uvedl,
že v případě, že bude nařízeno jednání, souhlasí s tím, aby bylo
jednáno v jeho nepřítomnosti.
Útvar rozvoje hl. m. Prahy ve svém vyjádření ze dne 24. 5.
2001 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a právní
závěry, o které stěžovatelé svůj požadavek na zrušení napadených
rozhodnutí opírají, za nesprávné, a to z následujících důvodů:
V době, kdy právní předchůdci stěžovatelů byli nuceni předmětné
nemovitosti darovat, byl předmětný objekt neobydlen již nejméně
rok před účinností darovací smlouvy, neboť byl zcela v dezolátním
stavu. Po předání nemohla být nemovitost 17 let nevyužívána, když
k převodu nemovitostí došlo v roce 1960 a rekonstrukce nemovitosti
byla provedena v letech 1965-1968, kdy bylo povoleno její trvalé
užívání Útvarem hlavního architekta hl. m. Prahy. Z uvedeného
vyplývá, že neexistuje příčinná souvislost mezi "17tiletým
nevyužíváním domu a poškozením střech", střecha byla ve značně
zanedbaném technickém stavu již v roce 1947. Rozdíly ve znaleckých
posudcích jsou způsobeny použitím různých hodnotících metod,
metoda použitá znalcem Ing. F. nebyla ani v revizním posudku
zpochybněna. Nástavbou 6. NP a vytvořením nových místností došlo
ke změně dispozice a podoby krovu, tento tedy nemohl být vytvořen
v původní podobě. Tvrzení, že soudy podepřely svůj závěr (o 100%
výměně krovů) o s tím spojenou změnu účelu stavby, nevychází ze
skutečnosti. Pro zásadní přestavbu nemovitosti svědčí i vybudování
zcela nového schodiště. Ke svým tvrzením označuje Útvar rozvoje
hl. m. Prahy v ústavní stížnosti konkrétní důkazy.
Obec hl. m. Praha se ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 2001
ztotožnila se závěry obecných soudů v projednávané věci a navrhla,
aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, popřípadě
zamítl.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou ústavní stížnosti
stěžovatelů je problematika ústavnosti interpretace a aplikace
ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení
stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně
technický charakter, se nevydávají.
Pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru
stavby je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho
z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho obměně v rozsahu
reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí
daného prvku objektu. Na ztrátu původního stavebně technického
charakteru nelze zpravidla usuzovat tam, kde při byť i rozsáhlých
a nákladných stavebních úpravách došlo k obměně převážné části
(popř. všech) prvků, které se v průběhu životnosti stavby
zpravidla obnovují. Zásadně musí dojít k obměně těch konstrukcí,
které stavbu jako celek charakterizují a od nichž technická
životnost stavby přímo odvisí (zejm. svislé i vodorovné nosné
konstrukce, konstrukce základů, konstrukce střechy a popř.
i schodiště - pokud ovšem tvoří součást nosného systému stavby),
(rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 95/92, sp. zn.
3 Cdo 199/93).
Prvky dlouhodobé životnosti jsou prvky, které svým provedením
a stavem rozhodujícím způsobem ovlivňují životnost stavby. Tyto
prvky se během trvání stavby zpravidla nevyměňují. Jedná se
o základy, svislé konstrukce, stropy, schodiště, krov. Tyto
reprezentují přibližně 55% z ceny stavby. Přitom životností stavby
rozumíme dobu, jež uplyne od vzniku stavby do jejího zchátrání, za
předpokladu, že po celou dobu byla na stavbě prováděna běžná
(preventivní) údržba (viz. znalecký posudek vypracovaný VUT
v Brně - Ústavem soudního inženýrství, str. 11).
Znalecký posudek vypracovaný VUT v Brně - Ústavem soudního
inženýrství rozděluje prvky dlouhodobé životnosti nacházející se
na předmětném objektu do tří kategorií: A) původní, prakticky
nedotčené prvky dlouhodobé životnosti, B) nové místo starých a C)
zcela nové tam, kde dříve nebyly, zejména přístavby a nástavby.
Znalecký posudek byl zpracován ve dvou variantách. V první
variantě se předpokládal větší objem svislých konstrukcí PP
a provedení se předpokládalo tak, aby svislé konstrukce sklepa
vynášely svislé konstrukce 1. NP ( zdivo 1. NP navazuje na zdivo
1. PP). Ve druhé variantě se předpokládalo, že přední a střední
trakt (starší část sklepů) byla provedena tunelováním a provedení
zděných konstrukcí v této části PP se předpokládalo prakticky bez
vazby na 1. NP(ve starší části sklepů je zdivo sklepa samostatné
a 1. NP má v této části vlastní základ).
Dle obou variant uvedeného znaleckého posudku jsou základy
z 59, 25% - 68, 25% původní, z 31, 75% - 40,75% nové. Zdivo je
z 69, 67% - 72, 33% původní, z 24, 20% - 26, 52% vyměněné a z 3,
47% - 3, 81% nové. Stropy jsou z 33,85% původní, z 33, 87%
vyměněné a z 32, 28% nové, schody jsou z 59, 69% původní a z 40,
31% nové, krov je ze 100% vyměněný.
Dle znaleckého posudku Ing. M. F. jsou obvodové a nosné zdivo
z 30%, stropy PP z 15%, stropy 1. až 4. NP ze 100%, schodiště
původní ze 40%, schodiště nové ze 100% a krov ze 100% dotčeny
provedenou rekonstrukcí.
Z vypracovaných znaleckých posudků (ze znaleckého posudku
vypracovaného VUT v Brně - Ústavem soudního inženýrství - obou
jeho variant, jakož i ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. M.
F.) obecný soud dovodil, že u dvou prvků dlouhodobé životnosti
- u stropů a u krovu - došlo k obměně v rozsahu reprezentujícím
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.
Obecný soud za obměnu prvků považoval i jejich výměnu.
Z ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., vyplývá, že stavby
nelze vydat v případě, že jsou současně splněny obě dvě podmínky,
a to zásadní přestavba a dále změna původního stavebně technického
charakteru stavby v důsledku této zásadní přestavby.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích spojuje ztrátu původního
stavebně technického charakteru stavby s její zásadní přestavbou.
Každá zásadní přestavba však nemusí mít nutně za následek ztrátu
původního stavebně technického charakteru stavby. Na ztrátu
stavebně technického charakteru stavby nelze usuzovat v případě,
že dojde pouze k výměně kteréhokoli z prvků dlouhodobé životnosti,
např. z důvodu jeho zchátrání. Rovněž ze změny účelu užívání
stavby nelze vždy dovozovat změnu původního stavebně technického
charakteru stavby.
Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97, Ústavní soud vyslovil
právní názor, že při interpretaci a aplikaci ust. §8 odst. 1 zák.
č. 87/1991 Sb., je nutno postupovat od případu k případu, při
zachování práva na individuální posouzení. Pro úvahu o zásadní
přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho
z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující
nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně
při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých
prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy
sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického
charakteru. Změna v užívání při drobných stavebních změnách je
irelevantní. Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního
stavebně technického charakteru, lze stěží rozumět zachování statu
quo prostou výměnou, ať již z důvodu zchátrání nebo požadavku
vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší technické úrovni, když
v případě restitučních předpisů máme co činit se 40tiletým
obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal
výrazný posun. Ústavní soud dále v uvedeném nálezu konstatoval, že
ani cena provedených prací, ani poměr vynaložených investic
k časově zjištěné ceně před vynaloženými investicemi nebude mít
obvykle podstatnější význam, a to nejen proto, že ceny prací
prodělaly prudký vývoj.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod se od výše
uvedeného názoru Ústavního soudu odchýlit.
Oba výše uvedené znalecké posudky se shodují ve svých
závěrech o tom, že u dvou prvků dlouhodobé životnosti došlo
k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech
konstrukcí daného prvku (dle znaleckého posudku vypracovaného VUT
v Brně - Ústavem soudního inženýrství došlo k nadpoloviční obměně
u stropů a u krovu, dle znaleckého posudku vypracovaného Ing. M.
Francouzem došlo k nadpoloviční obměně u stropů v 1. - 4. NP
a u krovu). Dle znaleckého posudku Ing. M. F. došlo dále
k nadpoloviční obměně u nového schodiště, které je na - rozdíl od
posudku vypracovaného VUT v Brně - Ústavem soudního inženýrství
- posuzováno samostatně, nikoli společně se schodištěm původním.
Z revizního znaleckého posudku vypracovaného VUT v Brně
- Ústavem soudního inženýrství, který podrobněji rozlišuje mezi
vyměněnými prvky dlouhodobé životnosti a prvky novými, vyplývá, že
krov je ze 100% pouze vyměněný, u stropů šlo ze 33, 87% o výměnu
a jen z 32, 28% jsou stropy nové, schody (původní a nové
posuzovány jako celek) jsou z 59, 69% původní a pouze ze 40, 31%
nové.
Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že obecné soudy se
nedostatečně zabývaly otázkou pasivní legitimace účastníka řízení,
vzhledem k restitučním předpisům.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že v řízení před obecnými soudy, jejichž výsledkem jsou
ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelů
poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst.
1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust.
§82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle ust. §82 odst. 3
písm. a) cit. zák., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
2. 10. 1998, sp. zn. 22 C 86/92, rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 55 Co 209/99, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2355/99, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. září 2001