ECLI:CZ:US:2013:2.US.2416.13.1
sp. zn. II. ÚS 2416/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti JUDr. Jiřiny Jägermanové, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Praha 3, Korunní 127, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 4461/2011-308 ze dne 23. 5. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 474/2009-212 ze dne 4. 3. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 23 C 175/2005-178 ze dne 24. 7. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na majetek.
Stěžovatelka odkazuje na své předchozí písemnosti, které již dříve zaslala Ústavnímu soudu, i na podání učiněná před obecnými soudy v jiných věcech, která spolu dle jejího názoru souvisí, a uvádí, že zatímco ona pečovala o majetek a zhodnocovala jej, žalovaný jej neustále devastoval a rozkrádal a k ní se choval v rozporu s dobrými mravy i zákonem. Proto se v průběhu třech desetiletí obracela na orgány zodpovědné věc řešit, avšak soudy z ní udělaly dlužníka a současně žalovanému zachovaly majetek. Na to nezareagoval ani Nejvyšší soud, který naopak v rozporu s žalobou uvedl, že stěžovatelka nepožadovala započíst vnosy, nebo že něco nebylo prokázáno. Uvádí, že o majetek šlo i v jiných soudních řízeních (43 C), která proto taky napadá, a ptá se, proč Nejvyšší soud za otázku zásadního významu nepovažuje nerovnost práv účastníků, kdy ten, co jedná v souladu s právem, se stává celoživotním otrokem agresivního cholerického psychopata, jednajícího pod vlivem alkoholu a léků. Upozorňuje též na své další dovolání z 9. 7. 2013, které chtěla připojit k nyní projednávané věci, a o němž již zřejmě nebude rozhodováno. Stěžovatelka shrnuje, že ve svých podáních nepolemizuje s obecnými soudy ani nepodléhá představě speciální pravomoci Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí, jen upozorňuje na jejich jednání, které je v rozporu s právem i dobrými mravy.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení vypořádal společné jmění účastníků (stěžovatelky a žalovaného JUDr. Josefa Kutka) tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal dům a pozemky (vše blíže označené ve výroku I. rozsudku) v hodnotě 3 004 100 Kč, stěžovatelce uložil povinnost vyplatit žalovanému na dorovnání jeho podílu 1 353 250 Kč a v dalších výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl s tím, že nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumávat jako otázku zásadního významu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí v první řadě konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka v ní (obdobně jako v dovolání) vyjadřuje nesouhlas s postupy a závěry obecných soudů (které označuje za nezákonné a nemorální), a to nejen v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ale i v dalších řízeních, přičemž především odkazuje na chování žalovaného v průběhu společného soužití i poté, které také považuje za nemorální. Zřejmě tak očekává, že Ústavní soud přehodnotí skutkové i právní závěry, k nimž obecné soudy v jednotlivých soudních řízeních dospěly. Tím však jednak pomíjí vázanost Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka navrhuje zrušit pouze rozhodnutí vydaná v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a jednak staví tento soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
Bylo především na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení o vypořádání společného jmění manželů klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Stěžovatelka tak však nečiní. Jedinou ústavněprávní námitkou je její tvrzení o tom, že bylo opakovaně zasahováno do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na majetek.
Ústavní soud tedy napadené řízení přezkoumal toliko z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu. K zásahu do uvedeného práva by podle ustálené judikatury Ústavního soudu mohlo dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se požadovaného nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. V tomto směru však žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, zjištěno nebylo a stěžovatelka nic takového ani netvrdí. Pokud jde o samotná rozhodnutí ve věci, soudy v nich interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal důvod ani ke zpochybnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. Dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč se nezabýval dovolacími námitkami věcně. Pokud se nad tento rámec vyjádřil k námitce o nezohlednění tvrzených vnosů a investic do společného majetku, v tomto směru je relevantní jeho závěr, že nalézací soudy se těmito nároky zabývaly (byť podle jeho názoru nadbytečně) a vysvětlily důvody, pro které je nebylo možné vypořádat. Za tohoto stavu není ani Ústavní soud oprávněn tyto jejich řádně odůvodněné závěry přezkoumávat či přehodnocovat.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému nemohlo být zasaženo ani do jejího práva vlastnit majetek.
Ústavní proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu