ECLI:CZ:US:2007:2.US.2475.07.1
sp. zn. II. ÚS 2475/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele A TREND, s. r. o., se sídlem Andrlíkova 972, 562 01 Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2007, č. j. 19 Co 591/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 12 C 100/2006-38, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. července 2006, č. j. 12 C 100/2006-38, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci (původně správci konkursní podstaty úpadce FHNV, spol. s r. o., a následně v odvolacím řízení jeho nástupci na základě postoupení pohledávky L. M.i) částku 52.556 Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplaceného nájemného a vydání bezdůvodného obohacení za pronájem nebytových prostor. Ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení v tomto výroku blíže specifikovaných. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice poplatek za zahájení řízení ve výši 2.100 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že správce konkursní podstaty, jako osoba aktivně legitimovaná k podání žaloby, mohl sepsat do konkursní podstaty úpadce nemovitosti náležející třetí osobě (KLUB 97, s. r. o.), neboť byly zatíženy zástavním právem zajišťujícím úpadcovy úvěry. Sepsáním do konkursní podstaty pak na správce konkursní podstaty přešla všechna oprávnění vlastníka věci, tedy i právo na zaplacení nájemného, právo vypovědět nájemní smlouvu a rovněž i právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí po vypovězení nájemní smlouvy.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdůraznil, že podle §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), platí, že jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Provedením soupisu získává správce konkursní podstaty právo s věcí nakládat bez ohledu na to, zda byl úpadce vlastníkem věci (v této souvislosti poukázal odvolací soud na rozhodnutí R 27/2003). Argumentem a maiori ad minus dospěl k závěru, že jestliže zákon o konkursu a vyrovnání umožňuje správci konkursní podstaty se sepsaným majetkem nakládat, tím spíše umožňuje správci realizovat další oprávnění jinak náležející vlastníku věci, a to brát užitky z pronajaté a sepsané věci až do jejího zpeněžení, neboť i tento způsob nakládání s majetkem směřuje k dosažení cíle konkursního řízení. K námitce žalovaného, že postoupená pohledávka nebyla sepsána do konkursní podstaty, a proto s ní správce nebyl oprávněn nakládat, odvolací soud uvedl, že žalovaná pohledávka není majetkem, který by bylo potřeba sepsat z důvodu zpeněžení majetku, nýbrž se jedná o výnos ze sepsaného majetku, který by měl být nájemcem poskytován do podstaty až do svého zpeněžení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na ochranu vlastnictví [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud neinterpretoval jednoduché právo ústavně konformně a zcela nepřípustně rozšířil rozsah oprávnění správce konkursní podstaty. Stěžovatel výslovně brojí proti výkladu pojmu "nakládání s majetkem" obsaženým v §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Výklad provedený odvolacím soudem podle názoru stěžovatele neobstojí z pohledu ústavně chráněných práv, neboť akceptace uvedeného extenzivního výkladu by se fakticky rovnala zbavení vlastnického práva, a to bez opory v zákoně. Zákon o konkursu a vyrovnání výrazným způsobem zasahuje do vlastnického práva osob, jejichž majetek byl zahrnut do soupisu konkursní podstaty. Při aplikaci příslušných ustanovení je třeba respektovat ústavní mantinely stanovené zejména v čl. 4 odst. 4 Listiny. Zákonem stanovená omezení musí sledovat legitimní cíl, musí umožnit dosažení sledovaného cíle a musí být přiměřená sledovanému cíli. Odvolací soud se těmito pravidly neřídil. Podle stěžovatele není ospravedlnitelné, aby prohlášením konkursu na majetek obligačního dlužníka byl zástavní dlužník postižen tvrdším způsobem tím, že bude vyloučen z možnosti sám vlastní věc užívat a brát z ní užitky. Takový závěr není způsobilý splnit cíl sledovaný omezením vlastnických práv, kterým je uspokojení pohledávky konkursních věřitelů v rámci konkursu. Odvolací soud opomenul imperativ ústavně konformní interpretace přikazující, aby ustanovení omezující základní práva byla vykládána spíše restriktivně. Protiústavní interpretací jednoduchého práva byl stěžovatel dotčen na svém právu domáhat se svého práva u soudu. Porušení práva na ochranu majetku se dopustily obecné soudy tím, že zcela přehlédly skutečnost, že stěžovatel vstoupil do smluvního vztahu se společností KLUB 97, spol. s r. o. Existence tohoto smluvního vztahu nemohla být prohlášením konkursu na úpadce jakkoliv dotčena, a to ani sepsáním nemovitostí do konkursní podstaty. Proto správce konkursní podstaty ani nemohl nájemní smlouvu platně vypovědět. Pokud soudy toto akceptovaly, porušily tím právo stěžovatele na autonomii vůle. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu je stěžovatel navíc zatížen povinností hradit úplatu za užívání nemovitosti dvěma subjektům. Stěžovatel konečně brojí proti závěru, že správce konkursní podstaty je oprávněn nakládat i s pohledávkou, která nebyla sepsána v konkursní podstatě, protože se jedná o výnos z již sepsané věci. Podle stěžovatele takové oprávnění nevyplývá ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud odvolací soud toto oprávnění dovodil z některého ustanovení, byl povinen své úvahy popsat a uvést, jakou právní normu aplikoval. Protože tak neučinil, nesplňuje jeho rozhodnutí požadavky, které vyplývají z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností převážně polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Výslovně pak zpochybňuje výklad podústavního práva provedený odvolacím soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z tohoto pohledu pak Ústavní soud přistupoval k jednotlivým námitkám stěžovatele.
Zásadní námitkou, v níž stěžovatel spatřuje ústavněprávní rozměr, je námitka porušení ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny) způsobeného tím, že soud umožnil zahrnutí nemovitosti náležící třetí osobě (zástavnímu dlužníkovi) do konkursní podstaty. Zde postrádá argumentace stěžovatele subjektivní základ, neboť vlastnické právo stěžovatele nebylo tímto rozhodnutím nikterak dotčeno. Tuto argumentaci by mohl případně uplatňovat zástavní dlužník jako vlastník nemovitostí, o jehož majetek jde především, nikoliv ovšem stěžovatel jako nájemce nemovitostí sepsaných do konkursní podstaty. Ve vztahu ke stěžovateli tedy nelze hovořit o porušení jeho vlastnického práva; ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi ovšem také ne, neboť omezení jeho vlastnického práva má svůj zákonný podklad v podobě §27 odst. 5 ve spojení s §18 zákona o konkursu a vyrovnání.
Otázka, s níž stěžovatel v ústavní stížnosti dále polemizuje, a to, zda lze pod pojmem nakládání s věcí zahrnout i požívání plodů z věcí zahrnutých do konkursní podstaty z titulu zástavního práva, tedy, zda v daném případě smí správce konkursní podstaty inkasovat nájemné z nemovitostí, které jsou ve vlastnictví třetí osoby, jimiž byly zajištěny závazky úpadce, představuje otázku výkladu podústavního práva, k němuž není Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, zásadně oprávněn. V této souvislosti lze nicméně nad rámec uvedeného poukázat, podobně jako v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 645/06, na rozsudek Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 29 Cdo 2086/2000), který na danou otázku přináší jednoznačnou odpověď. Podle uvedeného rozsudku má právo požívat plody (tedy i inkasovat nájemné) správce konkursní podstaty, který sepsal předmětnou věc do soupisu konkursní podstaty bez ohledu na to, kdo je jejím skutečným vlastníkem. Ke stejnému názoru dospívá i právní teorie (viz JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph. D., JUDr. Jolana Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentář, II. podstatně přepracované a doplněné vydání, LINDE Praha, a. s., 2002, str. 546).
Porušení autonomie vůle nelze v napadeném rozhodnutí rovněž spatřovat. Oprávnění správce konkursní podstaty vstupovat do právních vztahů uzavřených mezi třetími osobami vyplývá z již zmiňovaného §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Extenzivní výklad provedený obecnými soudy je v souladu s právní teorií i judikaturou a je i ústavně konformní, neboť sleduje účel a cíl konkursu, jímž je dosažení uspokojení věřitelů z konkursní podstaty (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání).
Námitku, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, resp. že neuvedl, kterou právní normu aplikoval na svůj závěr o tom, že správce konkursní podstaty je oprávněn nakládat i s pohledávkou, která nebyla sepsána v konkursní podstatě, nepovažuje Ústavní soud rovněž za opodstatněnou. Je zjevné, že odvolací soud vycházel ze znění §6 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož tvoří konkursní podstatu majetek, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, anebo který nabyl za konkursu. Svůj závěr pak sice stručně, ale řádně a dostatečně odůvodnil. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu