ECLI:CZ:US:2015:2.US.261.15.1
sp. zn. II. ÚS 261/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ILV-energy, s. r. o., se sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 9 Afs 136/2013-50, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 15 Af 212/2012-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených (v petitu v rozporu s textem ústavní stížnosti nesprávně označených) rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí správní orgány a následně i správní soudy neposkytly Ústavním soudem danou "záruku" vyplývající z jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť se nezabývaly namítanými likvidačními účinky solární daně a celkovou ekonomickou situací stěžovatelky včetně zohlednění její daňové zátěže. Ohledně této otázky nebylo provedeno řádné dokazování, ani stěžovatelka nebyla v průběhu řízení poučena o tom, že by své tvrzení o likvidačních účincích odvodu neunesla. Stěžovatelka má za to, že po skutečném a objektivním posouzení dopadu odvodu by správní orgány musely dospět k závěru, že je u ní "rdousící efekt" vyvolán, a že současně došlo k porušení garantované patnáctileté doby prosté návratnosti investice.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně byly zamítnuty stížnosti na postup plátce daně ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle §7a a následujících zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném v rozhodné době. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2012, č. j. 4222/12-1200-506330, zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 15 Af 212/2012 - 61, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, N 156/28 SbNU 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, N 129/31 SbNU 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že se totožnými námitkami stěžovatelky již zabýval a ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 259/15 ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 2. 2015 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Následně pak usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 260/15 Ústavní soud taktéž odmítl shodně koncipovanou ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 259/15, odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ - tedy posuzoval, zda není v rozporu s nálezem ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.) (a též s další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat "rdousící efekt" "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu". Právní názory vyplývající ze shora citovaných usnesení, kterými Ústavní soud ve věci stěžovatelky rozhodl, a které vedly k jeho závěru o tom, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, nebyly postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Nejvyššího správního soudu porušeny, jsou stěžovatelce známy, proto na ně Ústavní soud na tomto místě pro stručnost pouze odkazuje.
8. Závěry citovaných rozhodnutí se přitom s ohledem na shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí.
9. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, a musí být rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu