ECLI:CZ:US:2000:2.US.262.2000
sp. zn. II. ÚS 262/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. Ř., právně zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, č. j. 38 Ca 114/99-31, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, č. j. 38 Ca 114/99-31, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1996, č. j. FÚ1-2.15/8857/96, FÚ1-2.15/10001/96, týkající se daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, č. j. 38 Ca 114/99-31, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1996, č. j. FÚ1-2.15/4749/96, týkající se penále z daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991.
V projednávané věci byla stěžovateli doměřena daň z příjmů obyvatelstva, a to z příjmu, který získal jako člen konsorcia za akci pořádanou v roce 1990 ve Vídni. Výše uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že k částce, která byla z vyplacené částky stržena v Rakousku, nelze přihlížet, neboť se nejednalo o zdanění příjmu v Rakousku v souladu se Smlouvou o zamezení dvojího zdanění uzavřenou mezi ČSSR a Rakouskou republikou a vyhlášenou pod č. 48/1979 Sb. (dále jen "Smlouva"). Dále bylo stěžovateli vyměřeno penále z daně z příjmu, a to z důvodu, že daň nebyla zaplacena ve stanovené lhůtě ve správné výši.
Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze ani Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu jemu, resp. stěžovatelovu právnímu zástupci, neumožnily jako účastníkovi správního řízení ve věcech daňových účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky a vyjádřit se tímto způsobem k prováděným důkazům. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu podle stěžovatele mu zdanilo jeho příjmy, ačkoliv tyto byly již předmětem zdanění v Rakouské republice a ačkoliv měla v takovém případě být aplikována příslušná ustanovení Smlouvy. Stěžovatelovými námitkami ohledně dvojího zdanění se podle stěžovatele nezabýval ani Finanční úřad pro Prahu 1, ani Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu podle stěžovatele nesprávně interpretovalo čl. 23 Smlouvy.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož i spisy sp. zn. FŘ-4185/1/98 a sp. zn. FŘ-4130/1/98. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu i Městský soud v Praze navrhly zamítnout podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť v daném případě nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených lidských základních práv nebo svobod.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Městský soud v Praze rozhodl správně, když žaloby proti oběma rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zamítl. V odůvodnění svých rozsudků se Městský soud v Praze vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebylo jeho právnímu zástupci jako účastníku správního řízení ve věcech daňových umožněno účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky a vyjádřit se tímto způsobem k prováděným důkazům, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přítomnost daňového subjektu při výpovědích svědků mimo daňovou kontrolu neupravuje a zákon č. 71/1976 Sb., o správním řízení, se pro daňové řízení nepoužije. Seznámit se s obsahem výpovědí svědků měl stěžovatel možnost ještě v průběhu řízení nahlédnutím do spisu - a jak vyplývá ze spisového materiálu - zástupce stěžovatele v odvolacím řízení o nahlédnutí do spisu ve smyslu ust. §23 zákona č 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepožádal.
V projednávané věci se jednalo o příjem stěžovatele, který nevykonával svoji činnost v Rakouské republice prostřednictvím stálé provozovny, nemohl být proto tento příjem v Rakouské republice zdaněn, ale podléhal zdanění v České republice, resp. v bývalé ČSFR podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy, neboť z výpovědí svědků a z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v projednávaném případě stálá provozovna, jak je definována v čl. 5 Smlouvy, v Rakousku nevznikla. Ustanovení čl. 23 odst. 1 písm. a) Smlouvy bylo Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu interpretováno správně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu uvedlo: "... v České republice se vyjímají ze zdanění příjmy pocházející z Rakouské republiky, které podle této Smlouvy podléhají zdanění v Rakouské republice. To však neznamená, že se ze zdanění vyjímají vždy ty příjmy, které již byly v Rakouské republice zdaněny. Aby mohly být příjmy vyňaty v České republice, musí se jednat o příjmy, které mohou být v Rakouské republice zdaněny podle Smlouvy."
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11 a čl. 36 a čl. 38 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, nebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000